The Ilvermorny girl (HP ff)

2

září 1944, USA

Já a moje spolubydlící jsme spolu nikdy nevycházely. Pravděpodobně to zapříčinil jejich pokus o vraždu mého domácího mazlíčka, dinosauří ještěrky Dolora, a já jim za těch pět let v žádném případě neodpustila. Mé přátelství s nimi bylo asi jako s ostatními na škole. Vlastně vůbec nebylo.

Angela Zaveri, vysoká černoška s hustými černými vlasy, nesnášející všechna zvířata a Georgina Moorová, populární černovláska s ofinou, byly už od prvního dne nejlepší kamarádky. Já jsem s nimi musela sdílet malinký pokoj v nejvyšší části zámku a upřímně se mi to vůbec nelíbilo. Po tom pokusu o vraždu, mě každý den ignorovaly, ale já mám pocit, že si o mně neustále tajně špitají, jak jsem divná. To je vážně překvapení.

Po nevydatné snídani a přečtení čerstvého Amerického Čarodenníku, ve kterých se psalo jenom o dalším pokusu o odhalení kouzelnického světa a druhé světové nečarské válce, jsem se znuděně vydala na ranní vyučování. Na Ilvermornské škole kouzel se rozhodně nedaly čekat milé uvítací hodiny, první den nám v tom lepším případě naložili hromadu úkolů a esejí. V tom horším jsme si rovnou napsali test.

„Z tebe přímo překypuje optimismus, Dee," zjevil se po mém boku Renfred s ranním rozcuchem, který se zrovna vracel ze snídaně. Tázavě jsem nadzvedla obočí.

„Jestli se těšíš na nudný Formule, tak si už opravdu nemáme co říct," ospale jsem zívla a vešla do učebny, která se nacházela ve druhém patře. Fred mě následoval. Tahle učebna byla ze všech nejstarší a vždycky to tu ošklivě páchlo po česneku a shnilých mrkvích. Nemluvě o tom, jak moc tu podlaha klouzala.

„Neboj, zas tak osvobozující pro tebe dnešek nebude. Po škole jdeme já, ty a Tristan k rybníku," řekl rozhodně a já zděšením zakopla o židli, která byla neomaleně umístěná doprostřed cesty. Rozplácla jsem se na zemi s bolestným vyjeknutím, což Freda donutilo k hlasitému smíchu. Naštvaně jsem zavrčela a vyskočila na nohy.

„S tím otravou nikam nejdu!" zaprotestovala jsem a hodila si školní brašnu na lavici vedle usměvavé Anny, která se zájmem poslouchala náš rozhovor. Renfred se jí už přes rok líbí, ale každým měsícem mi dochází, že její tajemství střežím jen já. „Včera po tom co jsi mě tam bezcitně nechal, mě veřejně ztrapňoval. Drž ho ode mě dál."

„Nemohl tě veřejně ztrapňovat," zakroutil očima Renfred a nahlas se rozesmál, „s nikým se totiž nebavíš. Takže to není možný. A dneska s náma jdeš, ať se ti to líbí nebo ne," vítězně se ušklíbl a poplácal mě po zádech. Věci si hodil do lavice za mnou, kam po chvíli přispěchal i Tristan.

„Ty jeden-" vztyčila jsem naštvaně prst před jeho populárním obličejíčkem, ale přerušil mě Tristan se svým otravným hlasem a povýšeným úšklebkem.

„Už si jí to řekl?" pronesl směrem k Fredovi a mrknul na mě, načež si prohrábl svoje rozčepýřené háro.

„Jo. Sálá z ní nadšení, jak můžeš vidět," pokývl dlouze hlavou se zadržovaným smíchem.

„Jako vždycky," mrknul na mě Tristan a sedl si do vedlejší lavice k Renfredovi. Pobouřeně jsem si odfrkla a pro svou vlastní úlevu protočila oči.

Anna vedle mě se s pozdravem uchechtla. Povahově mi byla už od prvního ročníku podobná, ale to, že vedle sebe sedíme na všech hodinách, je z naší komunikace všechno a já jsem s tím nikdy neměla problém. Jako vždy měla vlasy spletené do dvou copů a v koncích měla červené mašle.

Do třídy vešel postarší černoch v krátkém hábitu a hustými vousy. Profesor Dokins, ten nejnudnější profesor na škole. Jeho hodiny se skládají vlastně jenom z nesrozumitelného mumlání a zvláštních pohybů hůlkou. Proto jsem si ležérně podepřela hlavu a dál nepřítomně zírala ze špinavého okna.