The Ilvermorny girl (HP ff)

11

Boty mi lehce vypadly z ruky a spadly na zem. Neřešila jsem to. Cítila jsem se tak volně a příjemně, tak jsem bez jakékoliv další myšlenky pokračovala dál. Tmavá, studená noc už mi vůbec nevadila. Ani stydnoucí chodidla umáčená od vlhké trávy. Nemyslela jsem na nic, jen pokračovala dál.

Orchideo! Ty sakra nechceš pokračovat dál! Co to děláš? ozval se jemný hlásek v mé hlavě, někde hodně vzadu. Zastavila jsem a na chvilku zauvažovala nad slovy, která na mě chrlil můj otupený mozek. Než jsem ale stačila udělat cokoliv dalšího, cizí hlas znovu udeřil.

Jdi dál!

Otupeně jsem uposlechla a pokračovala. Cítila jsem, jak se hrad za námi vzdaluje a jak se blížíme k těžké školní bráně. Zahoukání sovy přímo nade mnou, mě donutilo se znovu vzpamatovat.

U Merlina, Orchideo! Ten za tebou tě očaroval! ozval se můj mozek podruhé a já si konečně začala uvědomovat, co se děje. Pomalu mě přepadla panika, když mi došlo, že někdo z hradu se mě snaží dostat ven- pravděpodobně ten, kdo mi posílal ty děsivé vzkazy.

V hlavě jsem nedokázala vymyslet jediný způsob úniku. Radši jsem pomalu pokračovala dál, aby si ten někdo nevšiml, že na mě kouzlo přestalo působit. To proč, jsem ani neřešila.

On má hůlku, já ne. Není téměř žádná šance, že bych se z téhle bryndy dostala ven.

Pořád jsem se neodvažovala k otočení. Husí kůži jsem měla po celém těle, bylo to jak ze strachu, tak z okolní zimy. Přece jenom jsem v tenoučkých šatech a bosa. Takhle daleko nedojdu.

Zastavili jsme před bránou. Uvnitř mě svíral pocit, že neznámá osoba ví o tom, že nejsem pod vlivem kouzla. Cítila jsem to. Strach posedl celé mé tělo, když mi došlo, že na někoho čekáme. Chce mě odvést pryč. Ale kam?

Sebrala jsem poslední špetku odvahy. Kousek od nás stál malý přístřeněk patřící školnici Redhausové. Kolem bylo vystavěných několik prázdných lahví od máslového ležáku. To byl jediný plán, který jsem byla schopna vytvořit. Doufám, že mi to dá aspoň trochu času.

Napětí ve vzduchu se dalo krájet a já v tu nejnečekanější situaci vystřelila a popadla jednu z prázdných lahví. Jedním pohybem jsem se rozmáchla a o osobu zahalenou tmou jsem ji ze všech sil roztříštila. Vše se odehrálo hrozně rychle a já nedokázala vnímat co se děje. Neviděla jsem na krok a proto jsem se modlila, že jsem někoho vůbec zasáhla. A zasáhla.

Několik střepů mi přejelo po kůži a já ucítila, jak se mi na tváři začaly tvořit potůčky krve. Ignorovala jsem nepříjemné štípání a bodání suchých větviček do nohou a rozeběhla se zpátky k hradu.

„Hloupá huso, zastav!" slyšela jsem nadávky tajemné osoby a utíkala dál. Než jsem se nadála, kolem mě proletovaly pestrobarevné paprsky a já se jim stěží vyhýbala. Běžela jsem do tmy, do neznáma. Byla jsem hrozně pomalá, bosá chodidla jsem měla otlačená a ani adrenalin v krvi nezvýšil mé tempo. Slyšela jsem dusot útočníka a jeho výkřiky, které ale nikdo nemohl slyšet.

Nezastavila jsem. V očích se mi tvořily slzy zoufalství, ne jenom z té bezmoci, ale i z té hrozné bolesti na pravé straně obličeje, odkud se řinula krev. Šaty musely být potrhané, ale to bylo to poslední, na co jsem myslela.

Najednou mě zasáhla bolest, když do mě jeden z paprsků narazil a já se svalila na pevnou zem. Tohle je moje poslední minuta. Ve tmě jsem viděla obrys přibližující se osoby.

„Orchideo!" okolím se rozezněl hlasitý výkřik povědomé osoby. Prudce jsem zvedla hlavu, abych v dálce spatřila dva stíny přibližující se neuvěřitelnou rychlostí. Moje srdce zajásalo.