The Ilvermorny girl (HP ff)

5

„No tak, Deo," špitl ke mně už po sto padesáté Tristan při hodině Dějin, „já myslel, že se ti líbilo, když jsme spolu spali v jedný posteli," se zašklebením mi věnoval další posměvačný pohled. Konečně jsem mu pohlédla do tváře a naprosto nevinně se zaculila.

„Nevím, o čem to mluvíš," mykla jsem rameny a pohled obrátila zpátky na profesora, přestože jsem jeho výklad vůbec nevnímala.

„Jasně, ale já si až moc barvitě vybavuju, jak jsi na mně byla namáčknutá," pozvedl obočí.

„Nic takovýho se nestalo," sykla jsem, ale znovu uvědoměle nahodila svůj sladký úsměv. Snažila jsem si zapsat další poznámku z tabule, ale Tristana evidentně hodně bavilo mě provokovat, protože se znovu hlasitě zasmál, čímž si ode mě vysloužil vražedný pohled.

„Vážně? Takže ti nebude vadit, když mi to omylem uklouzne při rozhovoru s Jasonem?"

„Fajn, fajn," poraženě jsem zvedla ruce do vzduchu, „stalo se. Jestli to někomu řekneš, udělám z tebe sekanou, rozumíme si?" nadzvedla jsem výhružně obočí, ale Tristan se jen znovu zašklebil a prohrábl si své kaštanové kudrliny.

Chystal se vyslovit další posměvačnou poznámku, ale tentokrát ho přerušilo klepání na dřevěné dveře učebny. Všechny pohledy se přesunuly na zavalitého Sommersteina, který se pomalu belhal dovnitř. Prošedivělé vlasy měl uhlazené podél své hranaté hlavy, až skoro ztrácely dojem skutečných vlasů. Profesor, který se zrovna chystal k rozdání domácích úloh, se ke dveřím otočil a znuděně pokynul hlavou, aby se zástupce ředitele vyjádřil.

„Omlouvám se, že ruším," zamrmlal chraplavě Sommerstein a s odkašláním přejel celou třídu pohledem, jako by snad hledal osobu, se kterou ještě neměl tu čest. Rychle zašmátral v kapse svého šedého kabátu a zběžně si přečetl zmuchlaný papírek, který vylovil.

„Je tady Orchidea Thompsonová?" pronesl váhavě. Všechny pohledy se otočily na mě. „Chce s vámi mluvit ředitel."

Vykulila jsem oči a překvapením pootevřela pusu, ale okamžitě ji zase zavřela, když mi došlo, jak hloupě musím vypadat. Jako bych se vrátila zpátky do reality, odkašlala jsem si.

„To jsem já, pane," zvedla jsem se z rozvrzané židle a oběma klukům v lavici za mnou věnovala nechápavý pohled. Renfred svraštil obočí, ale rozhodně nevypadal, že by věděl, proč se mnou chce jeho otec mluvit. S pohledem svých spolužáků v zádech jsem opustila učebnu a poslušně se připojila vedle Sommersteina.

V žaludku mě zasvrběl nervózní pocit a v hlavě se mi to vířilo všemi možnými otázkami. Pokračovala jsem poslušně za Sommersteinem, v jehož neutrálního výrazu se nic vyčíst nedalo, a já pochopila, že mi nic říct nehodlá. Beze slov jsme procházeli kolem kabinetů. Když jsme zastavili u velkých bukových dveří, došlo mi, že se nacházíme před Rockwoodovou pracovnou. Zevnitř se ozývaly dva mužské hlasy, které přerušilo Sommerteinovo prudké zaklepání. Poupravila jsem si uniformu.

Zástupce otevřel do prostorné místnosti. S nervózním pohledem jsem vkročila dovnitř a v duchu si přála být kdekoliv jinde. Možná bych i raději snášela Tristana s jeho úšklebky. Ale teď jsem ani nevěděla, jestli jsem něco náhodou neprovedla.

Když jsem uslyšela zaklapnutí dveří za svými zády, konečně jsem zvedla zrak na dvě mužské postavy přede mnou. Málem mi už podruhé poklesla čelist a já se z hlavy snažila vyhnat myšlenky na útěk.

Rockwood v tmavé vyšívané vestě mi věnoval podpůrný pohled. Muž, který postával vedle něj, měl hnědé prošedlé vlasy střižené po ramena a tvář mu zahalovaly krátké vousy. Byl oděný v tmavém hábitu do půlky stehen, na nohou se mu vyjímaly nablýskané anglické polobotky. Nic víc jsem nepotřebovala k jediné primitivní dedukci. Albus Brumbál.