The Ilvermorny girl (HP ff)

9

říjen 1944, USA

Nervózně jsem přešlapovala chodbou a každou vteřinu pohledem zabloudila k malé skupince kluků postávající jen pár metrů ode mě. Cítila jsem, jak mi růžoví tváře už jen při myšlence na to, že se chci Deana Davidse zeptat, jestli se mnou půjde na ples. Mám pocit, že Dean ani netuší, že někdo jménem Orchidea Thompsonová existuje a pokud už to jméno někdy zaslechl, myslí si, že je to nějaký druh kytky, o které četl v učebnici.

Chodbou se rozezněl chlapecký smích a přátelskými pozdravy se Deanovi kamarádi odpojili z cesty. Orchideo, to zvládneš. Jsi silná nezávislá žena. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila za Deanem.

„Uh- Deane?" odkašlala jsem si a vysoký brunet na mě konečně přenesl svou pozornost. Pozvedl jedno své perfektní husté obočí a oříškovýma očima mě přejel od hlavy až k patě. Pod jeho pohledem jsem se nervózně otřásla.

„Orchidea? Že jo?" poušklíbnul se a maximálně mě vyvedl z míry. Nečekala jsem, že by mě vůbec znal a tak jsem jen s růžovými tvářemi přikývla hlavou. Srdce mi bušilo a všechen ten adrenalin v krvi způsoboval, že mi vyschlo v puse.

„Co potřebuješ?"

„No- já," zadrkotala jsem se, „vlastně bych já," vypouštěla jsem z pusy slátaniny, ale odpovědí mi bylo jenom jeho uchechtnutí.

„Zkus to znova."

„Nemáš zápisky z dějin?" vypadlo ze mě a já si v duchu uštědřila milion facek. Vše jsem to zahnala zářivým úsměvem.

„No, jo. Uh," z velké kožené brašny vyndal malý sešit, „tady máš."

Nejistě jsem ho uchopila do ruky a znovu se přeslazeně usmála.

„Díky, Deane. Měj se," vyhrkla jsem rychle a než se hnědovlasý šesťák stačil vzpamatovat, rychlým krokem jsem si to mířila pryč.

Pane bože! Mohla jsem to ještě víc podělat? Zápisky z dějin? Zápisky z dějin, Orchideo? U Merlinova vánočního stromku, o tomhle se nesmí nikdo dozvědět.

Mám pocit, že skóre zůstává, vesmír 1 bod a Orchidea Thompsonová

______________

„Tak co, Deo, jak ti jde lovení doprovodu?" zasmál se posměšně Renfred při cestě k poštovním budkám. Otráveně jsem protočila oči.

„Náhodou mi to jde dobře," zalhala jsem a hodila po Fredovi hořký pohled.

„Nějak ti to nevěřím. Ale pokud to chceš vzdát, obětuju se a někoho ti seženu."

„To sotva. Pochybuju, že by to nebyl Tristan. Věřím, že uděláš cokoliv jenom proto, abys mě naštval. Osobní záležitosti si zvládnu vyřešit sama," založila jsem si ruce na hrudníku a zrychlila krok.

Fred se rozesmál. „Už vidím, jak za mnou v sobotu ráno poběžíš, ať ti někoho najdu."

„Nikdy," zavrčela jsem a došla ke své budce. Jednou měsíčně mi sice chodí dopisy od rodičů, ale dopis za říjen už mi dávno přišel. Místo něj na hladkém dřevu ležela bílá krémová obálka nadepsaná mým jménem. Očima jsem zabloudila k odesílateli, u kterého stálo: Albus Brumbál. Moje tělo zalil pocit napětí, a tak jsem se pro obálku rychle natáhla a uložila ji do kapsy hábitu.

„No konečně! Máma mi poslala hromadu sladkostí! Po roce se v ní projevily ty mateřský pudy," přiskákal ke mně nadšeně Fred s pytlíkem plným čokolád a bonbónů. Protočila jsem nad jeho dětinskou radostí oči.