The Ilvermorny girl (HP ff)

17

leden 1945, USA

Milá Orchideo,

musím Vám přiznat, že mě Váš dopis poněkud znepokojil. Jistě jste si nemohla myslet, že bych Vás nechal pobíhat po rušném New Yorku bez kontroly, zvlášť když o Vás jistí kouzelníci jeví takový zájem. Musím tedy prošetřit, proč určený bystrozor nebyl na místě, když nastalo nebezpečí. Máte neobyčejné štěstí.

Právě tyto události mě povolávají k tomu, abych se do Spojených států znovu vydal. Jsem si jist, že máme o čem mluvit. Do té doby se obraťte na ředitele Rockwooda a slečnu Merrythougtovou.

S pozdravem,

Albus Brumbál

Očima jsem brouzdala po úhledných řádcích dopisu, jenž mě donutily k pozvednutí obočí. Neměla jsem tušení, že mě tu měl někdo hlídat. Přeci jen, ve škole k tomu stačí Chadwick. Ale proč mi nikdo nepomohl?

Dopis jsem rychle přeložila a schovala do kapsy kabátu, který už jsem měla dávno na sobě. Vedle skříně už čekal můj menší kufřík, jen s několika základními věcmi, které jsem si do školy musela dovést. Naposledy jsem se ohlédla po pokoji a s hlučným zabouchnutím dveří seběhla schody.

„Už se budu muset vydat na přenášedlo," oznámila jsem posmutnělým hlasem.

Zora, která seděla u svého pracovního stolu a opravovala slohové práce svých žáků, si sundala brýle z nosu a obrátila se na nástěnné hodiny.

„Už?"

„Jo," vydechla jsem a svalila se na pohovku vedle Waltera, „je to hrozně nepohodlná cesta a ještě k tomu musím vyrazit takhle brzo. Jsem si jistá, že kluci dorazí do školy mnohem později než já."

Zora na mě přesměrovala svůj pohled a já si všimla úšklebku, který se jí na jejích tenkých rtech zformoval. Tázavě jsem pozvedla jedno obočí.

„Co je?"

„No," zasmála se Zora a papíry odložila stranou, „všimla jsem si té fotky, co máš v pokoji. Nezmínila ses nám, že sis našla... přítele," dořekla a mrkla na Waltera, který úplně nenápadně naši konverzaci poslouchal a konečně zvedl oči od knížky, za kterou se schovával.

„Nenašla?" vypustila jsem trochu zaskočeně, nechápajíc, o čem mluví.

Zoře uniklo teenagerské zahihňání. Při těchto konverzacích mi vždycky připadalo, jako by se vrátila do svých mladých let v ještě větší míře než obvykle. Zora se rozhodně nechovala na svých pětatřicet let.

„Myslíš ten kudrnatej smeták?" přivřela jsem oči. „Tristana?"

Hlasitě jsem se rozesmála, naprosto jsem tím zbourala veškeré Zořiny naděje, že bych si snad mohla najít vztah.

„Já a Hayes? To byl dobrej vtip."

Zora se nad mým slovníkem jen rozesmála, ale Walter odložil knihu a s posměšným úsměvem mi pohlédl do očí.

„Náhodou jsi mu na té fotce nějak blízko," prohlásil ušklebavě a nezapomněl po Zoře hodit spiklenecký pohled.

„Waltere!" zaúpěla jsem se staženou tváří, ale ani přes to se musela pousmát nad tím, jak moc jsou moji rodiče nedospělí.

Zora se znovu pousmála, ale zrakem zabrouzdala zpět k hodinám na stěně a papíry uložila do desek. Sjela si mě pohledem od hlavy k patě.

„Máš všechno? Měla bys už jít, jinak to jako minule nestihneš," pronesla s mateřskou starostlivostí. „Doprovodím tě, dobře?"