Broken Wings

1. Vrána

Černý pták už delší dobu posedával v korunách stromů a rozhlížel se, co by mohl sezobnout. Jeho černá pera se majestátně leskla, hruď vydouval, byl to král ptáků, teda alespoň to si Hinata myslel. 
Vrány nikdy nebyly uznávané. Když se objevily, většinou přinášely neštěstí. Byly tmavě černé jako noc a sama smrt, a lidé věřili, že byli průvodci v říši mrtvých. Na rozdíl od ostatních ptáků, vrány neoplývaly pestrobarevným peřím, nehonosily se jím. Byly malé a pro lidstvo vcelku neškodné.
Vrána se otočila a protáhla si křídla. Zřejmě našla svůj cíl. Byla všežravec a sežrala vše, co se jen dalo, cokoli, co by ji mohlo udržet při životě. Roztáhla velké černočerné perutě a nechala, aby jí vítr pročísl peří, načež se zvedla a ladně seskočila z holé větve. Vzduch ji nadnášel, jako by jím zlehka proplouvala pryč, daleko od něj.
Hinata vránu pozoroval už jakousi chvíli. Ti ptáci ho vždy fascinovali a nebylo to pouze tím, že jejich tým byl právě padlými vranami nazýván. Sám se k těmto vznešeným stvořením přirovnával. Nechtění, vždy ta černá ovce, která nezapadá. Dříve mu to nevadilo, ale počínaje jeho nástupem na vyšší střední, se všechno drasticky změnilo.
Napovrch možná vypadal šťastný. Každý, kdo ho byť jen trochu znal, by řekl, že je usměvavý a bezstarostný chlapec. Jenže nikdo se neopovážil ho poznat tak do hloubky, aby odhalil jeho pravé pocity. Deprese, jimiž si denně procházel.
Odtáhl se od okna. Venku byla pořád ještě tma, ale on byl už dávno vzhůru. Přesně jako vrány. Už odpočítával minuty, za jak dlouho nasedne na kolo a bude moct pryč z domu. Nerad se v něm zdržoval, většinu času strávil ve škole, nebo v její tělocvičně. V jejich domě vládla nepříjemná atmosféra, ačkoliv jeho malá sestra neustále lítala kolem, vřískala a chtěla, aby si s ní hrál.
Pomalu si oddechl, načež přes sebe natáhl školní uniformu a přes rameno si hodil tašku- byla to jeho rutina, nad kterou už dávno přestal přemýšlet. Věci dělal automaticky.
Seběhl schody a při každém zaskřípání přivíral oči, protože nechtěl nikoho vzbudit. Hlavně otce, který si vždycky rád přispal a nesnášel, když ho Hinata vzbudil. V podstatě neměl rád nic, co se Hinaty týkalo. Nezajímalo ho, jak si vede jeho klub, nesnášel volejbal, jelikož podle něj to byl dívčí sport. Nezajímalo ho, jestli má nějaké přátele. Nezajímaly ho jeho pocity. Jediné, co ho doopravdy zajímalo, byly Hinatovy známky. A to byl ten problém. Ač se Hinata snažil, jak se snažil, ve škole se mu prostě nedařilo. Sotva prolézal do dalších ročníků a ani výhrůžka jakéhokoli typu prostě nedokázala s jeho známkami nic udělat. Byl velikým zklamáním pro svého otce.
Právě si obouval boty, když se ozvalo otevření dveří a následný hukot:
„Sakra, kolikrát ti to ještě budu říkat?!" Otcův hlas poznal Hinata bez prodlení. Ale když se vynořila zpoza rohu otcova hlava, věděl, že je problém.
„Promiň," zahučel.
Jeho otec byl vysoký, silný chlapík. Hinata po něm rozhodně velikost nezdědil. Ale díky vlastní výšce si jeho otec připadal silnější. Ani vlasy  po něm nezdědil, protože jeho otec byl zpola plešatý. Dříve nosíval kratší vlasy, ale spolu se stářím všechny zšedly a vypadaly, už jen pár jich zbylo.
„Nemáš se za co omlouvat!" zařinčel a založil si ruce v bok. „Ať se to už neopakuje."
Tuhle frázi opakoval skoro vždy.
„Jo, jasně. Tak ahoj, hodně štěstí v práci!"
Pozdravu zpět se mu nedostalo. Hinata věděl, že jeho otec nesouhlasí s tím, aby odcházel brzy ráno a vracel se pozdě v noci. Zastával názor, že by měl tento čas strávit učením.
To ráno bylo celkem chladno, ačkoliv bývalo i horší počasí. Hinata se na trénink těšil. Měl dobrou náladu, protože sotva před nedávnem porazili Shiratorizawu a mířili na mistrovství. Samozřejmě, že jeho otce to jak jinak nezajímalo.
Zlehka se plnými doušky nadechoval čerstvého horského vzduchu. Milovala jízdu na kole. Rozproudila mu krev v žilách. Rád se rozhlížel kolem. Pozoroval stromy a horské svahy. Při každé jízdě objevil zajímavé místo.
Vždycky byl rychlík, jak v běhu tak v jízdě na kole. Kolo nechal postavené tam, kde vždycky a zamířil do tělocvičny, ve které už se ohříval jeden člen.
Kageyama seděl v rohu a pohrával si s míčem. Hinata mu zlehka zamával a běžel se převléct.
Zatím byli sami, ostatní členy potkal Hinata cestou. Jako vždy byli slyšet už zdálky. Noyův smích byl nezaměnitelný a Daichiho napomínání také.
V tělocvičně tentokrát seděl i jejich trenér a něco zamyšleně pozoroval na tabletu. Jeho ranní cigaretu si už nejspíš vykouřil, takže si jen nešťastně pohrával s rukama v klíně, typický kuřák. Hinata se přezul, chvíli přemýšlel, že by si sedl ke Kageyamovi, ale neměl náladu poslouchat jeho urážky, takže se přesunul k trenérovi s úmyslem zjistit, co pozoruje.
Během chvíle se k nim přidal zbytek týmu. Všichni se smáli a Hinata neodolal, aby se nezasmál také. Zvlášť, když to Noyovi ujelo a spadl při hře přímo na eso jejich týmu a vysloužil si tak křik od trenéra i Daichiho. Byla to zábava.
Po takovém ranním osvěžení se zbytek dne zdál být hračka, ale nebyl. Hinatu škola nikdy nebavila. Byl hyperaktivní dítě, nesnášel dlouhé sezení nebo nicnedělání. Vždy potřeboval nějakou činnost, která se netýkala psaní kanji, angličtiny nebo matematiky. Jednoduše, ne škola. Jeho spolužáci si z něj vždycky utahovali, že je hloupý. Ale pravdou bylo, že od doby doučování s Yachi se o mnoho zlepšil, ačkoli testy tak jako tak pokazil.
Většinu času ve škole strávil tím, že pozoroval svět za oknem. S podepřenou bradou a nepřítomným pohledem dokázal klidně celou hodinu počítat praskliny ve zdi, nebo okna v budově naproti. I když většinu času se jeho mysl točila právě okolo volejbalu a nebyl jediný ve třídě s tímto problémem.
 Někdo by řekl, že je prostě bezstarostný, lež. Poslední dobou měl plnou hlavu akorát problému. Doma se to zrovna nedařilo...
Zvonek na konci hodiny byl hned druhým v jeho pořadí nejoblíbenějších zvuků hned po zvuku, když odpálil skvělou smeč. Většinou se ihned zvedl, aby byl na odpoledním tréninku co nejdříve, dřív než poklidil třídu, ale teď šel v klidu. S rukama v kapsách procházel chodbou. Možná by si mohl ještě odskočit, napadlo ho.
Záchody, jeho noční můra. Nikdy nevěděl, co se tam mohlo stát. Začalo to načapáním Řepy a Kageyami, pokračovalo potkáním drsného chlapíka a končilo Oikawou a Ushiwakou. Možná to byl osud, že se to tentokrát stalo znovu.
Bezstarostně otevřel dveře a vesele jeho typickým krokem-
Zarazila ho vysoká stěna ve dveřích, do které narazil a skončil na zemi. Ten kluk byl vysoký, dokonalá hora oproti němu. Hinata se díval vzhůru a kluk zase dolů.
Byl vysoký, to byla první věc. Pekelně namakaný a pekelně strašidelný. Hora svalů vyčuhovala zpod vyhrnutých rukávů košile. I jeho zjev byl netypický. Blond obarvené vlasy měl na jedné straně vyholené, zbytek svázaný do krátkého ohonu, ne moc Japonců by se odvážilo.
„Promiň," zamumlal Hinata a zvedal se. Pěkně si teda natloukl, celý zadek ho bolel.
Čekal, že se chlapec uhne, ale stál ve dveřích dál, teprve teď si Hinata všiml dalších dvou chlapců za ním. Ještě je tu neviděl, podle výšky to byli nejspíš třeťáci.
„Uhm, mohl bys mě, prosím, pustit?" zeptal se a nervózně usmál.
„Ne," zachechtal se kluk hromově a spolu s ním i ti další.
„Už jsem se omluvil," namítal Hinata naštvaně a spaloval kluka pohledem, „tak mě pusť."
Chlapec se povýšeně ušklíbl, ale nakonec přece jenom uhnul z cesty. „Tak prosím," řekl a nadzdvihl obočí.
„Díky," šeptl Hinata a prošel kolem. Jeho instinkty volaly na poplach, i když byly zastřeny močovým měchýřem. Nerad to přiznával, ale vysocí lidé ho děsili a v takových chvílích se schovával za nejbližšího známého člověka. Kdyby tu tak byl Tanaka!
Ti kluci byli děsiví, ale pustili ho, možná se slitovali. Nad tím se Hinata ušklíbl.
A pak se to stalo. Prudká rána a jeho obličej se setkal s tvrdou kachličkovou podlahou. „Au," postěžoval si a obrátil se ke zdroji jeho pádu. „Za co to sakra bylo?!"
Chlapci se šklebili u zavřených dveří.„Vrazil si do mě, bolelo mě to," odůvodnil nebezpečně ten první nevinně, načež se mu husté obočí nahněvaně stáhlo k sobě. „Do mě nikdo vrážet nebude!" Zarazil svůj palec do hrudi a zasmál se.
„Omluvil jsem se," řekl na to Hinata, ale zarazil se po dalším z nebezpečných pohledů.
„Takový malíček, chudák ani neví, že si teď pořádně zavařil," pokračoval kluk tím stejným povýšeným hlasem a ležérně se opřel o futra.
Hinata se vyškrábal na nohy. Tu přezdívku nesnášel, říkal mu tak už skoro každý. Prcek, zakrslík, malíček. Začal s tím ten blbec Oikawa. „Hinata," řekl. „Nejmenuju se malíček."
Kluk se usmál a odhalil křivé zuby, které byly už slušně zažloutlé, nejspíš byl silný kuřák. „To je smůla, malíčku. Zítra mi jako omluvu přines svačinu, jasný?"
Hinata se podivil. „Žádnou svačinu ti nosit nebudu," zahřímal už celkem naštvaně a prostě se prodral skrz velikány a odešel. Prostě si dojde jinde, nechtěl tam trávit čas s takovými hlupáky, násilníky pitomými. Dobře znal ty typy z nižší střední. Tenkrát ho uráželi. Říkali mu, že je holka. Hraje s nimi volejbal, nadávali mu do gayů.
Cestou si Hinata naštvaně mumlal, šel pozdě, takže dostane pěkně seřváno od Ukaie. Další problém na cestě, jako by to přes ten totální propadák z japonštiny nebylo za den dost. Už se pomalu děsil okamžiku, kdy jeho známky uvidí otec. Slíbil si, že se na to večer podívá a opraví si to, ale už dávno věděl, že žádné večer nebude, protože po příchodu zapadne do postele a usne jako nemluvně.
„Sakra," zaklel a položil si ruku na tvář. Pekelně ho pálila, protože právě ona schytala ten náraz nejvíce. Vždycky se natočil tváří, aby si nerozbil nos. Díky tomu dokázal zachránit i mnohé situace při zápasech. Byl to instinkt dravce, jak tvrdil.
S povzdechem se převlékl a doběhl do tělocvičny, kde už byla rozcvička v plném proudu. Rychle se omluvil a zařadil mezi ostatní.
„Hinato!" zděsil se Suga. „Co se ti stalo s tváří?"
Celý tým byl zaujat a čekal na odpověď.
„Ehm, cestou jsem spadl ze schodů," plácl narychlo a pokračoval v rozcvičování. Neušel mu Kageyamův nedůvěřivý pohled. Jistě, nejtypičtější výmluva, skvěle Shoyou!
Celý trénink proběhl celkem v pořádku. Trénovali hodně výskoky, ve kterých Hinata přímo vynikal, takže se nemusel bát kárání.
Byla tma, když zamířili domů. Všichni se ještě zdrželi, protože se dávali závody, kdo vyskočí nejvýš. Hinatu strašně iritovalo, že byl Kageyma a pár centimetrů lepší. Pořád skákali, dokud se jejich skóre nevyrovnalo a zrzek nebyl spokojený. Byl vyčerpaný. Měl pocit, že domů nejspíš ani nedojede a nebýt strmých kopců, které při cestě zpátky vedly dolů, asi by vážně usnul uprostřed cesty.
S velkým zívnutím otevřel dveře do domu a už se těšil, až se dostane do postele. Chtěl si jen lehnout a spát. Jeho tvář během tréninku nabrala zajímavých odstínů, až ji musel jít v jednu chvíli zchladit.
V chodbě se ještě pořád svítilo, což bylo špatně. Hinata se zděsil ještě víc, když spatřil ve dveřích stát jeho otce.
„Ahoj," pozdravil lehce a zul si boty.
„No ahoj, kde si jako byl?! Víš, jaký jsme o tebe měli strach?" ptal se rozzuřeně, až mu na čele naběhla ona žilka zlosti.
„Omlouvám se," pokrčil rameny. „Trénink se trošku protáhl."
„Není to ale poprvé! Už mě nebaví, že chodíš pořád pozdě. Volejbal a celej ten podělanej klub na tebe nemá vůbec dobrý vliv, Shouyou!"
Hinata sklopil oči. Neměl rád, když někdo urážel členy v Karasuno, bolelo ho to i za ně. „Já vím, ale neboj, pořád mám čas se učit!"
Plesk. Jeho tvář, s největším štěstí ta samá, která schytala podlahu, pálila bolestí. Jeho oči slzely jaká to byla rána.
„Ty lháři," zasyčel jeho otec. „Myslíš si, že jsem neviděl to tvoje dnešní hodnocení?! Piš si, že si to opravíš!"
„Přesně to jsem měl v plánu," mumlal Hinata do země a držel si poraněnou tvář.
„To bych si prosil. Můžeš se jít rovnou teď učit, bez večeře."
Hinata nic nenamítal. Věděl, že učení ho zmůže a beztak po pár minutách usne.
„Ano," řekl a rychle opustil místnost jako zraněná vrána, kterou vyhnali od jídla majestátní šelmy .
Nechtěný. K ničemu. Škaredý. Černá ovce. Hlupák. Tlustý. ...To vše byl.

BYLY BYCHOM NESMÍRNĚ RÁDY ZA ZANECHÁNÍ ALESPOŇ MALÉHO KOMENTÁŘE NA KONCI CELÉHO PŘÍBĚHU, HROZNĚ NÁM TO POMŮŽE. DĚKUJEME