Broken Wings

15. Vyznání

Hinata seděl na zadní sedačce auta a na klíně mu seděla malá Natsu, která nadšeně pohupovala nohama a zřejmě plná energie neustále něco žvatlala a ptala se, kam na výlet jedou. Hinata ale moc šťastný nebyl, popravdě měl strach. Co Natsu udělá, až zjistí, že se domů už nikdy nevrátí. Že máma a táta už pro ní budou je nepoužívané pojmy. A vůbec, jak to bude dál?
Co jejich budoucnost, když teď v podstatě utekli z domu? Když nemají žádnou jinou rodinu, která by je zabezpečila? Nemůžou přeci hledat dál své útočisko u Kageyamy a tím jeho vlastní rodinu ruinovat!
„Mám ji vzít, není moc těžká?" zeptal se nabízivě Tobio, ale Hinata lehce zavrtěl hlavou.
„Ne, to je dobrý," šeptl do jinak mučivého ticha, kdy se nikdo neopovažoval promluvit. Taková atmosféra panovala v autě, Shouyou by si nejraději zalezl do kouta a brečel tam. 
Natsu se obrátila směrem ke Kageyamovi, zkřížila si ruce na prsou a nafoukla tváře. „Já nejsem těžká." A s těmi slovy se otočila zpět k oknu, aby zkoumala potemnělou ulici a Hinata se usmál. Když mu seděla na klíně, byla to jakási nostalgie, vzpomínka na to, co právě ztratil. Rodinu, domov, bývalý život.
„Jsi v pohodě?" zeptal se Kagyama a jemně do něj drcnul loktem.
Hinata se otočit a pokusil se o upřímný úsměv, než se rozhodl kladně odpovědět, jako tomu bylo vždy, ale malá zrzavá bestie na jeho klíně ho předběhla.
„Samozřejmě, že je v pořádku," poučila ho Natsuine, „je to můj bráška." Hinatovi neušlo, že zdůraznila, že je její bratr, nejspíš žárlila. Ale to bylo u malých sester, které netušily, jaké hrůzy se ještě před nedávnem odehrávaly za jejími zády, zcela normální.
Projížděli tichými ulicemi, které byly ozařovány pouze světlem lamp; stály za sebou neustále ve stejné vzdálenosti, vyřádkovaně. A pak tu byla místa, kde byla tma, úplná temnota, kde lampa, stejná jako ty ostatní, zařazena do té rodiny lamp, chyběla a rušila tak všechen řád.
„Hej, Hinato, jsme tady," řekl Kageyama opatrně a ani se neodvažoval se ho byť jen trochu dotknout, aby malá bestie nezačala běsnit.
„Jo," kuňknul a zašmátral ke dveřím auta, aby je otevřel a Natsu mohla vyskočit na studenou dlažbu chodníku, protočit se na špičce jako baletka a zasmát se, ačkoli v tuhle noční dobu by měla spát a nechat i zdát sny o ponících a dalších dětských přání, jejichž realita byla bohužel trochu jiná. Vydrápal se ven a protáhl si záda, než se k němu na krajnici připojil i tmaovlasý vysoký mladík, který byl ihned vyhnán z jeho místa o kousek vedle Natsu.
Hinata se zakabonil, spojil ruce a sklonil zrak. „Moc děkuju, vám všem," zamumlal a odvážil se podívat na usmívajícího se Sugawaru.
„Pamatuj, Hinato, vždycky jsme tu pro tebe, můžeš nám říct cokoliv," poučil ho, když za sebou zavřel dveře, zívl, naposled všichni tři s kývnutím zamávali a auto se se svištěním kol rozjelo pryč.
Natsu se otočila a dala si ruce v bok, aby se rozkoukala. „Sem jsme jeli?" zeptala se a v jejím hlase zazněla stopa zklamání.
„Ano, tady bydlím," přiznal Kageyama a Hinata zaznamenal, že už se s jeho paličatou sestrou pokouší skamarádit a nějak jí přijít na chuť.
„Tak sem nejdu!" prohlásila a otočila se k velkému domu zády.
„Ani když budou k snídani palačinky?" protáhl Kageyama a zamířil neochvějně k domu, když malá holčička našpicovala uši a prohlásila:
„Možná...Tak dobře, ale slib mi to!"
„Slibuju!"odpřisáhl Kageyama zády k ní, aby neviděla jeho škleb, který jasně dával najevo jeho nadšenost z toho malého vítězství. „Ty nejdeš, Shouyou?" zeptal se neustále s tím obličejem. „Ani když budou palačinky?"
„Buď zticha, Bakageyama," uzemnil ho a rozhodl se na chvíli hrát jeho hru, než Natsu někam zašijí, aby si mohli v klidu a nerušeně promluvit, tomu se nedalo vyhnout.
Natsu se nadšeně rozhlížela po vnitřku domu, lítala po kuchyni, stihla ozkoušet měkkost pohovky a hlasitost televize, než se rozhodla vydat do horních pater.
„Promiň mi to, Kageyamo, s mojí sestřičkou ti za chvíli pukne hlava." Cítil se hodně, hodně provinile, když věděl, že jeho přítel tohle bude muset snášet.
„Neomlouvej se, je milá."
„Milá?!" vykřikl Hinata nevěřícně a obočí mu vyletělo do neznámých výšek. Než stačil dodat své ale, za jeho rukáv tahala malá ručka a hleděly na něj psí oči.
„Copak je, Nat?" zeptal se s úsměvem.
„Sho, já chci spát!" našpulila ret a ještě jednou ho pro jistotu zatahala. Hinata se sourozenecky usmál a pocuchal jí vlasy v culíčcích, načež se zadíval na Kageyamu a oba dva unisono kývli. Nečekali, že její energie zmizí tak rychle.
Chytl jí za ruku a oba dva jí zavedli do tmavého pokoje, na jehož zemi byl rozložený futon, a který patřil Kageyamovi. Natsu ho už určitě stihla prozkoumat, takže ze sebe jen shodila bundu a skočila do postele, kde se zapelešila. Hinata mohl jen krčit rameny, odsud už jí nikdo nedostane, došel k ní a jemně jí přiryl přikrývkou.
„Dobrou noc, Natsu," šeptl a vtiskl jí lehký polibek na čelo a ona se zachichotala. „Dobrou noc, bráško." Nato se překulila na bok ke zdi a zavřela oči. Hinata se ještě usmál, byl rád, že ji vidí před sebou, pořád takovou, jakou byla; bezstarostnou, malou a nevinnou holčičku. Kageyama zhasl a tiše za ním zavřel dveře, když oba mlčky zamířili do obýváku a ani jeden z nich se netěšil na nadcházející konverzaci.
Hinata zaplul do sedačky co nejhlouběji to šlo, jakoby se pokoušel o zneviditelnění, ale zřejmě to nevyšlo, dle toho, jak upřeně na něj nahrávač Karasuna hleděl; ruce měl složené na prsou a na chladné tváři, vlastně to byla jen ta chladná tvář, ta bez emocí, jako tomu bylo i dřív. Tak proč měl Hinata pocit, že pod jeho pohledem roztaje, když byl tak chladný?
„Ehm," řekl a nehtem si dostával špínu zpod toho druhého, „díky, za všechno, znovu." Tváře mu ihned zrudly, když věděl, že ho Tobio i nadále pozoruje. Pouhé dík nikdy nemohlo stačit na to, co pro něj udělal.
Kageyama se zvedl a zamířil k němu. Hinata přivřel oči, co chtěl dělat? Vrátí mu ten úder, z kterého jeho tvář zmodrala? Instinktivně přivřel oči, ale rána nepřišla. Po chvíli je otevřel. Kageyama klečel, ruce měl volně položené na jeho kolenech, ale neusmíval se. Spíš, jako by byl smutný, ne na tváři, ale v těch tmavě modrých očích, které na něho koukaly s velikým zármutkem.
„Omlouvám se," šeptl tiše a přikryl si ústa rukou, mohl cítit, jak mu tváře hoří. Bylo to hanbou?
„Hinato, ty jeden blbče," zanadával tiše a složil hlavu na jeho kolena a Hinata zřetelně viděl, jak se jeho ramena třesou pod vzlyky, které vydával. „Už mi tohle nikdy nedělej!" zakřičel a sevřel jeho kolena ještě pevněji. „Víš, jakej jsem měl o tebe strach, sakra?"
„Proč pláčeš?" zeptal se Hinata vykolejeně a v jeho hlavě šrotovalo, co má říct. Proč najednou jakoby ani nevěděl, jak správně mluvit? Proč jeho srdce bušilo a těžko se mu dýchalo? Proč mu bylo takové horko? Nevědomky se také rozplakal.
„Proč?" sdělil jeho kolenům Kageyama tiše a slyšitelně polkl. „Protože- protože...protože tě miluju, ty pitomče."
Hinata nevěřil vlastním uším. Chtěl tu větu slyšet ještě jednou, ujistit se, že slyšel správně. Ten Kageyama, ten Kageyama, kterého on zná, že ho miluje? Jak? Proč? Nevěděl, co si myslet, jak reagovat, co říct! Proč se mu to dělo? Jeho srdce se rozbušilo ještě víc, jakoby mělo každou chvíli dostat infarkt a zatajil dech. Jeho břicho se bouřilo, když se jím prodíral neznámý pocit šimrání.
„J-já nevím, co říct," přiznal tiše a tváře mu i nadále hořely.
„Tak neříkej nic," prozradil mu Kageyama a neustále zůstával ve své pozici.
Hinata se zamračil, jistěže musel něco říct, ačkoliv by nikdy nevěřil, že to vypustí z úst a ještě k tomu to bude pravda. Konečně přišel na to, co všechny ty rozbouřené pocity, které nechápal, znamenají. „Já tě asi taky miluju, Tobio," zašeptal a ozkoušel tak jeho křestní jméno, které se mu ihned zalíbilo.
Kageyama se lehce usmál a zašeptal do ticha mezi nimi své „díky bohu," když zvedl hlavu a přesunul ruce na Hinatova chodidla.
„C-co to děláš?" zakoktal se zděšeně Hinata a vyjeveně na něj hleděl. Čekal nějakou reakci na jeho odpověď a on udělá todle? Úplně zkazil ten okamžik! Copak po takovémhle přiznání nenásledoval vždy polibek? I když, měli by se oni dva vůbec líbat? Neuměl si to představit.
„Hej, to lechtá," řekl a zavrtěl prsty u nohou.
„Taky to musí parádně bolet," sykl Kageyama k němu a přejel po malých už nekrvácejících rankách prsty a Hinata bolestivě cuknul. Co byl za hlupáka? Vždyť si nevzal si boty! Jak to, že mu to doteď nedošlo?
„Ani ne," zalhal.
„Lháři."
„Fajn, bolí to, ale jen trochu," rezignoval, když ho Kageyama objal a vytáhl do vzduchu, až tlumeně zaječel. Co to ten idiot dělal?! Hodil si ho přes rameno a zamířil po schodech do koupelny, kde ho po tom, co dostal pár ran do zad, složil na kraj vany.
„Seš pořádnej idot, víš to?! Takhle se přítel nenosí!"
„Takže už spolu chodíme, jo?" ušklíbl se Kageyama a zasmál se, když se naklonil ke sprše a jemně omýval jeho nohy. Hinata neodpověděl, místo toho nadul tvář stejně, jako Natsu a opřel se, aby nesklouzl.
„Takže teď už se necháš ošetřit?" zeptal se Kageyama. „Stydět už se nemusíš."
Hinata se nafoukl ještě víc a trhl hlavou. On se nestyděl. Opravdu se nechal ošetřit, a ani při tom nesykal. Prostě seděl a připitoměle se usmíval. Proč byl v jeho hlavě tak povznášející a uspokojivý pocit? Rozlívající se teplo?
„Hotovo," prohlásil Tobio a ještě utíral jeho chodidla a hodil po něm jeho kraťasy.
„Jo," hlesl Hinata a najednou nevěděl, co říct. Seděl a zíral na kachličky koupelny, než pod ním opět zmizela země a on se ocitl v Kageyamově náručí a ani se nesnažil dostat pryč. Místo toho ještě spojil své ruce za jeho krkem a zasmál se, tentokrát šťastně a z celého srdce. Zamířil k sobě do pokoje a nijak se s ním nepáral, když ho ne moc šetrně položil na futon po tom, co mu došlo, že postel bude asi nepoužitelná, když je na ní malé zrzavé děvčátko rozvalené po celé ploše.
Hinata se zasmál, než ho utišil prst na pusu. „Pšt, vzbudíš támhle spící nádheru a už se spánku nedočkáš," varoval ho se smíchem Kageyama.
„Vsadím se, že ty jí probudíš dřív," vyhrkl, když ho svalil pod sebe a stejně jako nedávno ho začal lechtat. Viděl, jak v sobě Tobio dusí smích a v koutku očí s emu objevují drobné slzičky, když se vzmužil a jeho útok zopakoval. Hinata udýchaně, s rošťáckým úsměvem ležel a už se jen pochechtával a sledoval tmavě modře zářící oči v té tmě. Teď bylo ticho, nikoli však trapné.
Kageyama byl tak blízko, až mohl cítit šimrání jeho dechu na své tváři a jeho vůni a tlukot srdce. Bylo to příjemné, tváře mu opět zčervenaly a těžko se mu dýchalo. Tak tomuhle se říkalo láska? Pokud ano, tak ji chce cítit už navždy. Tobio se naklonil blíž a Hinata věděl, co přijde, vlastně už ho jen pobízel, aby překonal tu vzdálenost mezi nimi a konečně ho políbil.
A když se tak stalo, jeho srdce poskočilo, zavřel oči a nechal se unášet těmi pocity, které se k němu najednou dostaly. Ty teplé rty, bylo to úžasné, a když se Tobio odtáhl, sám ho políbil ještě jednou.
„Miluju tě," šeptl a konečně si dovolil se nadechnout. Bylo mu nesmírné vedro, ale očekával ta slova, která ho rozehřála ještě víc.
„Já tebe taky, Shouyou," odpověděl Tobio a Hinatovi přejel po zádech mráz. „Už nikdy ode mě neodcházej."
„Neodejdu," slíbil mu tiše a nechal se vtáhnout do teplého objetí, které v něm vyvolávalo pocit bezpečí. „Nikdy."
A s těmi slovy zavřel oči a pokojně usnul s vědomím, že je svět dobrý a bezchybný. S pocitem, že je milován.

Trochu kratší kapitola v nesmyslnou hodinu, ALE  kapitola, která určitě stála za to, protože to byla právě ta, na kteoru jste všichni čekali, ačkoliv není poslední :) Doufám, že jste si tu dávku roztomilosti a romantiky užili, protože my si psaní užili.
Na co, myslíte, narazíme v příští kapitole? Můžeme prozradit, že Kageyama přeci jen nebydlí sám. Navíc přibyla i malá Natsu, která si chce nechat brášku pro sebe a co říct, je jako tornádo.
Má milá korektorka si tenktokrát vyžádala pár slov přímo k vám, tak jí předávám slovo:
TnaKenov
Ahojte, už je to dlouho, co jsem se nějak vyjadřovala, takže mé kecy jsou tady. Jsem ráda, že jsme dnes kapitolu stihli, jelikož, chci trošku udělat reklamu už kvůli divákům, dnes večer hraji důležitý turnaj. Abych upřesnila, jde o největší florbalový turnaj nejen na jihu Čech South Bohamia HB Beton cup a tímto všechny, kdo jsou poblíž, zvu na nezvyklou podívanou!
Každopádně, teď k těm horším zprávám. Brzy nám skončí prázdniny a já budu začínat na střední a co říct, můj rozvrh není zrovna úžasný a dobře sehratelný s mými tréninky a hodinami klavíru, když nepočítám zápasy apod. apod. Tím mířím k tomu, že zřejmě bude vždy vycházet jen jedna kapitola jednoho příběhu za týden a až v dalším týdnu se dostaneme zas k jinému, ale to bude upřesněno.
PS: Potřebovala bych poradit s výběrem příběhu, který budu psát, upoutávky najdete v komentářích. Piště prosím, co se Vám líbí nejvíc, sama si totiž nemohu vybrat. Děkuji.

A děkuji i já,
s pozdravy,
obě děvčata!