Broken Wings

7. Vydrž

Pro Hinatu si musel přijet otec, jelikož on jediný jezdil do práce autem a sestra ho nechtěla nechat jít domů samotného. Co říct, sám Hinata z toho moc šťastný nebyl a přes veškeré výmluvy nakonec stanul před školními branami a čekal na přijíždějící auto společně s Tsukishimou, který z toho určitě také nebyl dvakrát nadšený.
Stáli v trapném tichu. Hinata nevěděl, co vysokému blonďákovi po tom všem říct, už mu přeci poděkoval, ale stejně mu to v duchu nestačilo. 
„Hinato?" ozval se po chvíli Tsukki a dál s rukama v kapsách hleděl na silnici, kde se právě objevilo černé auto jeho rodiny. 

„Ano?" zeptal se zrzek a popotáhl si tašku po rameni, aby se mohl přiblížit ke kraji vozovky. 
„Kdybys něco potřeboval...však víš, moje číslo máš." A s těmi slovy se otočil, zamával mu a odcházel, aby nezmeškal ještě víc vyučování. 
„Jasně," hlesl Hinata a zůstal zírat na jeho vzdalující se záda aniž by vnímal, že ono auto právě prudce zastavilo vedle něj. Rychle se vzpamatoval a otevřel dveře, přičemž beze slov zaplul na sedačku. Ani se neodvažoval bolestně zasyčet či povzdychnout. Lehce pozdravil a ihned zabodl pohled na silnici před nimi, když se auto rozjelo a jeho otec beze slov křečovitě svíral volant. Jistěže musel být naštvaný, protože byl doslova nucen opustit práci zrovna kvůli němu. 

Hinata si podepřel bradu a koukal z okna na zatažené nebe, raději by zůstal ležet na ošetřovně, protože doma se do postele určitě nedostane, jelikož bylo příliš pozdě, aby se jeho otec do práce vracel. Kdyby se počítala ještě cesta zpět, rozhodně to cenu nemělo, takže s ním bude doma. 
Když zastavili, Hinata popadl tašku a vyskočil z auta, aby zamířil k domu a otevřel. V domě vládl klid a zima, takže zamířil po schodech, aby si odložil věci, ale jeho otec už rozkazoval:
„Pak se vrať dolů, musíme si promluvit."
Hinata se ani neobtěžoval odpovídat, nebo odmlouval. S tichým vzdechem ze sebe shodil uniformu a převlekl se do tepláků a obyčejného pohodlnějšího trika, aby mohl sejít schody a zabořit se do měkkého gauče hned na druhou stranu, než seděl statný muž s už koukal na televizi. 
Jistě si všiml, že jeho syn už přišel, ale zatím to nedával najevo, byl přeci čas, než se dům naplní křikem Natsu. Jediným gestem ruky ho poslal pro plechovku piva, které ihned po přinesení načal, dopřál si hluboký lok, úlevně vypustil vzduchu nosem a rozhodl se mluvit. 
„Co to mělo být dneska?" Při těch slovech se dál díval před sebe s nakrčeným obočím a ruku, která nedržela plechovku, měl přehozenou přes opěrku. 
„Udělalo se mu špatně," zamumlal Hinata v hrál si v klíně s prsty. 
„Hmm." Nejspíš ho to ani nezajímalo. „Tak běž uklidit v kuchyni a udělat si úkoly."
Hinata se beze slov zvedl. Jistěže, co jiného mohl očekávat. Nic jiného toho muže nezajímalo. „Dobře," hlesl, když vcházel do kuchyně a už se zděšeně zaměřoval na ten bordel. 

„A nezapomeň se naučit, jestli zítra budete psát nějaký test!" zavolal za ním muž znovu. No jistě, bylo nemyslitelné, že by zůstal doma jen o den déle. 
Zničeně zamířil do pokoje. Žaludek měl jako na vodě a hlava mu třeštila, jako by mu v ní rachotil kostelní zvon. Už hned na schodech si řekl, že na učení kašle a večer se pokusí přemluvit matku ohledně dalšího dne, Opravdu se necítil na školu už druhý den, rád by si poležel. Otevře dveře a jediné, co stačil udělat, bylo spadnout do postele, přehodit přes sebe peřinu a usnout do neklidného spánku, který mu mohl udělat jen dobře. 

Spal bezesně, ale klidně. Ač mu čelo hořelo jako malý ohníček, nebo mu v břiše kručelo, nevnímal to, byl daleko od toho všeho.

V tom snu byl letící vránou, která objevovala místa nepoznaná. Létala křížem krážem a pozorovala lidi, zvěř, veliké lodě plující po moři. A byla svobodná. 
Jeho sny přerušila rána. Instinktivně otevřel oči a jelikož ležel na kraji postele, svalil se z ní s další ránou a tiše zanaříkal, když si třel rozbolavělý zadek.