Broken Wings

8. Vystrašené oči

Stromy se míhaly za lehce zašpiněným oknem snad neuvěřitelnou rychlostí, kterou nestíhaly ani mraky táhnoucí se po celé obloze, které skyrývaly safírově modrou oblohu a slunce. To nebe přípomínalo náladu, která panovala v autě.
Hinata ležel se zavřenýma očima v náručí tmavovlasého nahrávače, který ho k sobě ochranně tiskl. Bylo ticho, kdy Tsukishima seděl vepředu a zatínal nehty do sých dlaní, zakousával si zuby do tváří, aby neprojevil emoce. Snažili se jet co nejrychleji právě do domu jejich nahrávače. Nemohli v tom baráku nechat malého zrzka i nadále. Bylo zcela jasné, že mu bylo ublíženo a nikdo z jeho rodiny se o to nezajímal, nemohl tam zůstat, potřeboval pomoct.
Tsukushimův bratr prudce zabrzdil před jeho domem a zamračil se. Mísily se v něm emoce, ale rozhodl se, že zachráněného chlapce přenechá v rukou mladíků, nemohl  se do toho motat, ačkoli věděl, že by měl. Ne, byl by pouze na obtíž. S křečovitým sevřením volantu nechat oba vystoupit. Ten černovlasý, kterému jeho bratr říkal Kageyama, v náručí jako princeznu držel onoho zrzavého chlapce a při tom pohledu Akitera přepadl pocit, že chlapec je v dobrých rukou. Věnoval mladíkům povzbudivý pohled, načež nastartoval a s tíživým pocitem odjel. Doufal, že jeho brášku zavolá, až bude chtít odvézt zpět domů, ale pochyboval o tom, určitě v tom domě přespí.
Kageyama se skoro ihned otočil a zamířil do svého domova, přičemž jednou rukou v kapse šátral po klíčích a hodil je blonďákovi, aby otevřel, který to skoro ihned beze slov splnil. Hinata se mu v náručí zavrtěl, zamračil se a povzdechl. Byl vzhůru, pokud se tomu tak dalo říkat. Nacházel se někde mezi bdělostí a bezvědomím. Kageyama ho na sebe o to víc natiskl a vkročil do prázného domu.
Jeho matka stále pracovala, vždy až do pozdních večerních hodin, takže jí nevadilo, že on sám chodí také tak pozdě. Občas se potkali u večeře, o víkendech, v obýváku, ale jinak si moc blízcí nebyli. Vyšplhal se po schodech a nechával zavírajícího Tsukishimu daleko za sebou, však on ho dojde. Teprve teď odložil Hinatu, ve svém malém pokoji, na svojí postel a posadil se k němu. Tsukishima právě došel a věnoval mu pohled, který u něj nebyl nikdy k vidění a černovlasého snad vyděsil. Jeho pohled byl smutný, zároveň ale i naštvaný, ztrápený, lítostný a vyděšený. Takového ho neznal, vždy byl ten statečný, věděl si rady. Přisedl k němu a zadíval se na Hinatu, jenž tam ležel jak zraněné bezbranné ptáče.
„Hinato," šeptl jemně, což u něj také ještě neviděl, a sevřel rameno malého blokátora stočeného v klubíčku. V tu chvíli se v Kageyamovi něco sevřelo, bylo to snad srdce? Nenáviděl sám sebe za to, že nedokázal Hinatu uchránit, že se stalo toto. Co se mu jen mohlo stát?
Zrzek otevřel oči. Byly velké a plné bolesti a slz, za které se Kageyama taktéž nesnášel. Hinata začal vzlykat, přikryl si tvář tenkýma rukama a otočil se na druhý bok ke zdi, aby na něj neviděli. Poté se začal třást, snad mu byla i zima.
„Proč?" škytal do peřiny uplakaně a Kageyama v tu chvíli nevěděl, co dělat. Měl by ho nechat se vyplakat, zeptat se ho, co se mu stalo? Tsukishima ho předběhl;
Sevřel Hinatu ve velkém náručí a pohladil ho po vlasech. Měl zavřené oči, ale byl silný, ne jako Kageyama.
„To je v pořádku. Uklidni se," nabádal ho až mateřským tónem, ktarý ujišťoval, že všechno bude dobré. A Kageyama tam jen seděl, nevěděl, co dělat a sledoval, jak se Hinata pomaličku přestává třást a pouhé slzy mu brázdí tvář. Otočil na něj hlavu a zadíval se na něj vodnatýma očima.
„Proč?" zeptal se a naklonil hlavu. „Proč já?" Ta samá otázka se zračila v jeho tváři, rudých očích a postoji těla, když se tiskl k Tsukishimovi a Kageyama žárlil, že zrovna ten, který byl vždy necitlivý, ho dokázal uklidnit.
„Bolí to," pokračoval zrzek a tiskl tričko v místě jeho srdce. „Tak strašně to bolí!" A po tváři mu skanula další ze slz. Bolelo to, ale určitě ne jehom fyzicky, psychicky to bylo mnohem horší.
„To bude v pořádku," pokusil se uklidnit Kageyama, ale sám sobě by nevěřil ani slovo.
„Co se ti stalo?" otočil se k němu zase Tsukishima.
Hinata se zarazil, jeho oči byly vyděšené, jako tehdy, když po něm Kageyama skočil, aby ho zlechtal.
„Já-" začal, ale náhle zmlknul, jen aby se zahleděl na onu ruku na svém srdci. „Nemůžu, já prostě nemůžu," kroutil hlavou vyděšeně. Bál se mluvit, bál se jednat. Bál se žít. Takhle ho Kageyama naznal: tak zraněného, vyděšeného. Vždy se smál, dělal bláznivé věci a povídal. Byl šťastný.
„Proč?" naléhal tiše Kageyama.
„Prostě nemůžu!" vyjekl Hinata a sesunul se z klína blonďáka, aby se svalil na postel a opřel ublíženě o zeď. „O-on si mě najde, nemůžu o tom mluvit, j-já nemůžu!"
Kageyama mu položil dlaň konejšivě na rameno. „Sem nepřijde, ale potřebujeme vědět, kdo ti to udělal. Je to pro tvé dobro. On už ti neublíží!"
Hinata se na něj nedůveřivě zadíval a nejspíš se zamyslel. Chvíli jen posmrkoval a svíral svá kolena, než se rozhodl:
„Můj otec."
V obou mladících hrklo. Ano, byla tu ta možnost domácího násilí, ale ani jeden s ní nepočítal. Nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že Hinata...
„Nepřijde, nedáme mu tě," ujistil ho Kageyama a pokusil se usmát. Nejspíš Hinatu nepřesvědčil, protože ten si ho změřil pohledem. Nevěřil mu, jeho otce nikdo nezastaví, je jako lev ženoucí zraněnou gazelu, jednou ji dostihne. Najde si ho a nejspíš ho pak zbije k smrti.
„Bojím se," přiznal třesoucím se hlasem. Tsukishima sebral peřinu a obmotal ji okolo třesoucího se těla.
„Prospi se," zašeptal lehce, ale Hinata ho odbyl zavrtěním hlavy.
„Nemůžu."
Mladíci se na sebe zadívali a pokrčili rameny. Nemohli ho nutit. Musel si odpočinout, jeho tělo bylo určitě vyčerpaná, ale jeho mysl to nedovolovala, měla pocit ohrožení, řádil v ní zmatek a strach ulehnout. Probudit se na tvrdé zemi, znovu v tom strašlivém domě, který považovala za vězení, mučírnu.
Jeho tělo, mysl. Všechno bylo narušeno, ale tělo se mohlo opravit. S myslí to bylo mnohem horší, mohla zůstat poškozena do konce života. Hinata už se nikdy nemusel začlenit do společnosti, nemohl přeci nyvždy žít ve strachu!
„Nebolí tě něco?" zeptal se Kageyama opatrně. Teď nemyslel mysl, ale právě tělo. Tsukishima ho bedlivě pozoroval a skoro neznatelně přikývl. Samozřejmě ho to také napadlo, ale bál se zeptat. Bál se hysterie a křiku, pláče a odmítnutí.
Hinata lehce kývl hlavou a upínal vytřeštěné oči do černé peřiny.
Tsukishima se rozhodl k radikálnímu kroku, když vyslovil nabídku, možná i rozkaz: „Musíme to vidět!"
Hinata na ně vytřeštil oči. Ne! Nemohl jim to ukázat, byl škaredý. Nechtěl, aby ho takhle viděli. Všechny ty rány, ten tuk, všechno, co mu člověk provedl. Zakroutil hlavou.
„Prosím!" žádal ho Kageyama. „Nebudeme tě soudit, jen potřebuješ ošetřit. Prosím."
Hinata se rozhodoval. Měl by? Ne, nemohl...Nemohl jim to ukázat, bylo to až moc intimní. Ale oni ho prosili, opravdu to pro ně bylo tak důležité, byl pro ně ON tak důležitý. 
Zadíval se na Tsukishimu.
Vybavilo se mu, jak ho zbavil na záchodech záchvatu. Byl k němu milý, pomohl mu, mohl mu věřit.
Zadíval se na Kageyamu.
Vybavily se mu všechny ty nahrávky na smeče, které kdy udělal. Pro nahrávače to byl symbol důvěry, když smečařovi nehrál. Věřil, že zaboduje. A dnes mu ani nenadával.
„Dobře," dostal se sebe a shodil peřinu, která už začala příjemně hřát. Třásl se nejistotou, ale musel to udělat. Křečovitě sevřel lem svého trika a posadil se, aby se mu nohy dotýkaly studené podlahy. Vydechl a přetáhl si triko přes hlavu.
Mladíci byli podruhé zděšeni. To, co viděli nebylo normální. Chtělo se jim z toho všeho zvracet, a to viděl pouze záda, která byla snad místo normální barvy kůže, zabarená do fialové a červené. Všude byly modřiny, různých velikostí i barev. A pak drobné rudé výstupky, dlouhé čáry různě se protínající se. Podlitiny a rudé fleky, možná spáleniny, nebyl si jist. Z nich vystupovala celá páteř, snad i žebra.
Hinata se zděšeně obrátil, věděl, že to neměl dělat. Ihned sáhl po triku, ale nenatáhl si ho. Zarazilo ho to. Ty slzy, které se objevovaly v koutcích očí obou chlapců.
„Hinato," vydechl zdrceně Tsukishim a vstal, aby viděl i zbytek, který byl snad ještě horší. Modřiny, řezy. Hinata plakal, když vyšly na světlo ty rány, které bolely i na duši. Tsukishima nechápal, jak si toho nemohl nevšimnout. Těch tmavě modrých čar okolo zrzkova zápěstí, a dokonce i krku. Viděl celá ta žebra, klíční kosti, které snad chtěly prorazil kůži a dostat se na vzduch. Byl smrtelně hubený, jako kostra, kterou pokrývala pouze kůže, nemohl mít ani sílu se udržet na nohou. Bál se dívat dál, zabloudil pohledem k nohám, stejně zmordovaným a k lemu kraťasů.
„Jsou... jsou i tam?" zeptal se tiše a Hinata kývl.
„Jak dlouho?" zavrčel Kageyama a jeho konejšivý hlas byl ta tam. Teď byl naštvaný, nevraždivý a nahánšjící hrůzu, kdy zatínal pěsti i zuby. Obočí zkrabacené a slzy na tvářích. Jak mu, tomu nevinnému klukovi, který se pořád smál, mohl něco takového udělat.
„Dlouho, až moc dlouho," přiznal zrzek a složil ruce do klína. Byla mu zima a na zmrzačené kůži mu vystupovala husí kůže.
„Proč?" zeptal se nahlas Kageyama a v hlavě si tu otázku opakoval beztak. Hinata neodpověděl, sám pořádně nevěděl, proč byl tak krutě trestán za malou chybu, proč na něm byl vybíjen onen vztek, za který nemohl. Proč...proč udělal i tamto, když to bolelo, chroumalo jeho psychiku i tělo, jeho...prostě to zmizelo s tím dnem, kdy se minuty mučivě táhly a on pociťoval tu bolest a následná slova, nadávky do děvky, které se mu neostále ozývaly v hlavě jako zasekaný gramofon.
Plakal nad svým životem, který byl tím dnem definitivně zmařen. Kdy doufal, že umře. Že některý z kopů a ran pěstí ho zabije. Že ho udusí, když mu ta slova řekl, když se pokusil bránit a následně zjistil, že to nedokáže. Že je moc slabý, aby se vzepřel. Aby otci ránu vrátil. Dokázal jen ležet na té chladné zemi a čekat na nepřicházející spásu. A pak se objevil Kageyama, jako ten princ na bílém koni, který ho zachránil. Ale bohužel draka nezabil, ten bude dál pídit po své oběti, dokud ji nenajde.
„Nechci, nechci domů. Prosím!" zadíval se se žádostí na Kageyamu a zaťal své prsty do bledých hubených stehen.
Kageyama přes něj opřed hodil peřinu a sevřel ho v náručí, ačkoliv byl stále naštvaný, chtěl zabít tu  osobu, která se na něj opovážila tak drze vztáhnout ruku a ublížit nevinnému ptáčeti. Zranit ho.
„Nikam tě nepustím," ujistil ho tiše.


Jen o půl hodiny seděli oba mladíci v kuchyni a popíjeli čaj, který jim jen přišel k duhu. Třásly se jim ruce a byli rádi, že malý zrzek je v tu chvíli zamotaný v peřinách až po hlavu a snad pokojně spí. Skoro se nutili odejít z toho pokoje. Chtěli tam zůstat a být ujištěni, že ho nikdo neukradne, že tam pořád bude, nebudou se mu zdát noční můry. Že se uzdraví.
Byli zticha. Nebylo co říct, ale oběma se v hlavě honily nepěkné myšlenky.
„Musíme mu pomoct," zamumlal Tsuki a odložil hrnek, který celou dobu drtil.
„My?"ušklíbl se Kageyama.
„Celý tým," kývl velikán a zašklebil se, jak bylo jeho zvykem, když si připadal nad věcí . Vylovil ze své kapsy telefon, aby v něm vyhledal Sugovo číslo. Stihl se zadívat na čas, který byl přesně tak akorát, aby se celý tým nacházel v šatně po vysilujícím tréninku.
Chvíli nebylo slyšet nic jiného, než vyzvánění, když hovor volaná osoba přijala.
„No to je dost," ozvalo se z druhé strany. „Zapomněl si snad na trénink? Nerad ti to říkám, ale je to fakt blbá výmluva, když je každý den ve stejný čas."
„Ne," šklebil se Tsukki, ačkoliv to druhý nemohl vidět a poposunul si brýle ke kořeni nosu. „Potřebujeme pomoct. Já a Král."
Z druhé strany se doneslo prodloužené a podivené: „Heee?"
„Není dobrý nápad to rozebírat. Jen potřebujeme, abyste se co nejrychleji všichni dostavili ke Králi, víš, snad kde bydlí, ne?" Tsukki pomalu ztrácel nervy, protože začal používat svůj tón, ktarý všechny vždy tak vytáčel.
„To ano, ale co tak naléhavě potřebujete?!"
Tsukki si ztrápeně povzdechl, hlavně, že řekl, že to nebude řešit po telofonu. Potřeboval všechny popohnat. „Jde o Hinatu."
„Jsme na cestě."
A pak byl hovor ukončen právě Sugou, který na sebe už určitě házel oblečení a za pochodu pokřikoval na celý tým a vše vysvětloval Daichimu, kapitánovi.
Kageyama se otočil na Tsukkiho a napil se z kouřícího hrnku, načež se vážně zeptal:
„Myslíš, že bude Hinata v pořádku?"
Tsukishima ho obdaroval stejným pohledem a zamračil se. „Nevím."

Jsme tu! Tedy, já jsem te, jelikož a protože jsem si dnes chtěla zabrat doslov pro sebe, ano, korektorka se hlásí! Strašně mě překvapily veškeré ohlasy a komentáře, které se samozřejmě nemýlí, schválně, jestli bude i tentokrát hádat správně. Otázkou je:
Co Hinatův otec právě Hinatovi udělal?
Myslím, že z textu by se to snad alo odvodit, protože rozhodně odpovědí nebude, že ho pouze zbil. Kdo první uhodne, získává na příští díl věnování, tak zkuste své štěstí či představivost.
Jinak, strašně moc ještě jednou děkuji za přání k přijímačkám, jelikož i na Gymnázium jsem přijata na pěkném osmém místě, které jsem se dozvěděla cestou do Londýna, ze kterého jsem dojela teprve včera večer. Věřte mi, čtyryadvacet hodin v autobuse není nic příjemného a to nemluvím o dvouhodinové plavbě přes La Mache, kde jsem spala někde na stole. Ale celý zájezd jsem si užila, nejvíce asi studia Harryho Pottera. Je opravdu zážitek vidět na vlastní oči Příčnou ulici, celý Bradavický koplex, nebo i Foxe či kostýmy. Opravdu doporučuji zájezdy do Londýna :)
No, nebude se tu vykecávat, nikoho to nezajímá.
Takže můžeme jen doufat, že se Vám dnešní díl líbil, voty a komentáře to dosvědčí, snad to dále vše bude bez jakéhokoliv přerušení.

S pozdravy,
TnaKenov, Milovniceknih