Vždy zářil a létal vysoko nad zemí...
A pak jednoho dne prostě spadl. Zůstal ležet na zemi, bez křídel a bez života.
Propadal se do zrůdných propastí plných bolesti. Problémy doma, ve škole a následně i v týmu.
Bude někdo schopen ho zachránit? Poda...
Hned na začátek bychom vás chtěli přepadnou naším novým příběhem, který brzy vejde v uveřejnění. Snad si odvodíte dle ukázky! *le pyšná!* PS: Všiml si někdo, že všechny názvy kapitol obsahovaly slovo vrána? xD jsem úchyl. Ukázku udělala TnaKenov, přemluvila jsem jí. Prostě, musíme si udělat reklamu xD
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hinata se začervenal. „Já, omlouvám se!" lehce se uklonil a doufal, že nikdo neuvidí jeho pohled, málem se rozplakal, pro něj toto nebyla maličkost. „Co se děje?" zeptal se Daichi a položil mu konejšivě ruku na rameno. Hinata nebyl rád, když se kolem něj shromáždil celý tým. Rozklepala se mu kolena. Co když to někdo uvidí? Budou ho soudit.
Stydlivě si chytl ruku a zavrtal svůj pohled na míč ležící na zemi. „Já, omlouvám se."
„Nemusíš se omlouvat," namítal Suga usměvavě. Nebyl rád, když byl někdo z týmu v úzkých. Bral Hinatu přece jako mladšího bratra. „Co se s tebou děje? Poslední dobou jsi mimo," zavrčel Kageyma celkem přátelsky. Přece jenom měl city. „N-nic," vykoktal Hinata a zbledl, když viděl, že se blíží trenér Ukai, aby zjistil, proč přestali hrát. „J-jen mi není moc dobře," plácl a všiml si chápavých pohledů.
„Tak si běž sednout," ozval se burácivý hlas trenéra za houfem chlapců. „Nebudu tady po tobě vytírat, až zase hodíš jídlo na podlahu!" Hinata se zasmál. „To je dobrý." Nemohl si jít sednou, prostě nemohl! Bylo mu dobře, nechtěl se pouze dívat, jak si ostatní užívají. Bylo by to hrozné! Chtěl cítit, jak se mu míč vpil do dlaně a třesk, když dopadne na zem, pocit získaného bodu. Všechno tohle mělo odplavit ty špatné pocity.
„Ne, není to dobrý," zamračil se Daichi. Už se v něm probouzela jeho druhá osoba, která netrpěla nepořádek a byla nebezpečná. Jeho ruka vystřelila směrem k lavičce a obličej potemněl. „Hned!"
Hinata couvl. Daichi byl vyšší a sálal z něho respekt. „D-dobře, jen..." Po zaznamenání jednoho z dalších nebezpečných pohledů už ani nepípl a s ocasem mezi nohama se šoural k lavičce.
„Mohl si být mírnější," poznamenal Suga. „Ale něco se mi na něm nezdá." „Jo," zabručel Kageyama. „Je větší blbec, než obvykle." Vysloužil si naštvaný pohled kapitána. S tím chlapíkem si opravdu nebylo radno zahrávat.
Kageymův pohled zabloudil k lavičce, kde trenér něco říkal Hinatovi, jehož oči směřovaly provinile k zemi, jako by byl pes, který roztrhal polštář. Náhrávačovi ani neušlo, když si otřel oči. Plakal snad? Vždyť nebyl důvod... To ho to tak rozhodilo? Zbytek tréninku se odehrával v poklidném duchu. Hinata se po delší chvíli rozhodl, že po sezení je mu zima a půjde se převléct. Nejistě si při tom pohazoval s míčem. Odmítl i, když mu bylo nabídnuto, že někdo půjde s ním. Pořád vypadal rozhozeně a nehorázně smutně. Takového Hinatu Kageyama neznal. Měl za to, že je to bezstarostný blbec, který je na tom hrozně se známkami. Neumí podávat, neumí přijmou, ale umí smečovat. Přestože vypadali jako sehrané duo, bylo tomu tak pouze ve volejbale. V osobním životě...no, v podstatě vůbec žádný nebyl. Rozhodl se, že se mu omluví. Možná se k němu opravdu někdy choval hnusně, možná ho to rozhodilo! Přece jen to někdy přeháněl. „Trenére, Hinata je tam nějak dlouho. Můžu ho zkontrolovat?"
