Broken Wings

10. Křídla přátel

„Hm?" obrátil se k němu šedovlasý nahrávač třetího ročníku.
Hinata se ošil a nervózně si začal hrát s prsty a věnoval jim celou svou pozornost, mezi čímž si mumlal nesrozumitelná tichá slova.
„Co chceš říct?" zeptal se netrpělivě Suga, aspoň se o ten klidný tón pokusil, ale malý zrzek ho napínal!
„J-já," vykoktal, zamračil se a pokračoval se svou činností s ještě větší vervou.
„No?!" dotazoval se stále Suga a rozpřahával ruce. Ta ať už se vymáčkne, lezlo to z něho jako z chlupaté deky!
„Je tu ještě něco, co jsem vám neřekl."
Místnost proťalo plesknutí kůže o kůži, učinil tomu právě Suga. „A co si neřekl?" Zrzek se znovu ošil a posadil se na vanu, přičemž si oddechl. Sugovi v tu chvíli došlo, nejen podle Hinatova chování, že jde opravdu o vážnou věc.
„Ty, ty modřiny nejsou jen od otce," vyhrkl a sesunul se na studenou podlahu, aby si mohl přitisknout drobná kolena k hrudi, jakoby se schovával před světem. Jakoby se snažil schovat před hmotnou osobou, uniknout trestu.
Suga se snížil do dřepu a jemně se usmál, čímž ponoukal druhého, že jeho náruč je k dispozici. Hinata se na ni dychtivě zahleděl, a tak byl první krok na šedovlasém mladíkovi, aby Hinatu popadl do teplého objetí, které bylo doprovázeno rodičovským hlazením po vlasech.
„Jak jsme řekli, nikdo už ti nikdy neublíží," ujistil ho lehce a na důkaz svých slov své objetí o to zpevnil, aby mladší věděl, že to, co právě zažívá, je ten roky chtěný pocit bezpečí a lásky.
„Děkuju," zašeptal Hinata vděčně a jeho hlas se třásl. Nikolv však strachem, nýbrž vděčností. Třásl se mu, jak mu z beder spadla ta neskutečná tíha. Byl jako titán Atlas, nucen držet na svých bedrech celou oblohu, která od lidí poslouchala všechny jejich bolesti a trápení. Brala si je od nich a sama se tím stáva těžší a těžší, on ji držel. Nemohl ji pustit, ale mohl se o tu tíhu podělit, byl to tak sobozující pocit!
„Kdo to byl?" otázal se náhle Suga, nijak na Hinatu netlačil, stále ho držel.
„Nějací kluci," zadrhl se Hinata tiše a posmrkl. Bylo těžké o tom mluvit, ale po tom, co pro něj Suga udělal, bylo jeho povinností to říct. Musel to říct, chtěl to říct!
„Z naší školy, nejspíš třeťáci."
Suga se zamračil. Popravdě, už ho u Hinaty nemohlo nic překvapit, ale v tu chvíli, sevřel ruce v pěst stejně jako sevřel zuby. Kdyby mě tu potřebnou sílu, jako Daichi nebo Asahi, šel byl, a použil pěsti k vyřízení svých účtů. Jenže neměl, byl slabý, a proto tu měl právě Daichiho, který ho mohl vytáhnout z takových problému, bít se za něj a chránit ho pěstmi.
Suga byl slabý jako Hinata. Proč ale on měl svého rytíře, který ho chránil. Důvod, proč se mu nemohlo nic stát. Proč on ano a Hinata ne? Proč někdo silný tohle vůbec dovolil.
„Vzpomeneš si, jak vypadali?"
Hinata se zamračil na přemýšlením, stále přetrvával v objetí, které mu značilo, že může říct vše, co ho tíží. Ne, jednu věc říct prostě nemohl!
„Všichni vysocí, hodně. Jeden z nich blonďatý, svalnatý. Ehm, vlasy měl na jedný straně vyholený? Měl...tmavý oči a fakt děsivý výraz." Víc už ze sebe nevyloudil. Zabloudil k Sugovi pohledem a smutně porkčil rameny, protože Suga ho zkopíroval. Neznal žádné takové chlapce, nebo určitě s ním nechodili do třídy. Nemohl znát obsazení jiných tříd, většinu času trávil jen s Daichim.
„Nevím," okomentoval své počínání ještě slovy. „Ale každopádně, svět je malý a tím pádem naše škola ještě menší. Budeme spolu procházet chodby, dokud je nepotkáme," rozhodl a udeřil pěstí do dlaně. „Je to všechno?"
Hinata se zamyslel, samozřejmě hraně. Věděl, co by měl Sugovi říct, ale prostě nemohl. Jeho mozek mu v tom urputně bránil. V hlavě mu povstávaly nejhrůznější scény Sugových reakcí od zhnusení až po smích. Ale, Suga byl Suga přece. Měl ho rád, vždycky mu pomohl a vždy pro něj chtěl jen to dobré. Mohl se mu s čímkoliv svěřit, proč ne s tímhle? Vždyť mu tady pomáhal i teď.
Zakroutil hlavou a zabodl své oči do klína.
„Ještě něco?" podivil se Suga, nečekal, že malý zrzek bude mít ještě něco na srdci. Ale byl rád, ať už to bylo jakkoli hrozné. Ten kluk mu totiž věřil, tiskl se k němu jako vyděšené vráně. „Sem s tím, můžeš mi říct cokoliv, to přece víš."
To Hinatu přesvědčilo. Pokusil se o malý úsměv ve své kukle mezi svým a Sugovým tělem. Yoš, teď nebo nikdy. Jenže, jak by to měl říct? Můj otec mě znásilnil? Ne, to znělo hloupě. Měl jsem sex se svým otecem? Ne, to rozhodně ne!
Nadechl se, prostě to nějak řekne, tak jako tak význam bude přeci pořád stejný!
„Sugo?" houkl, aby dal vědět, že je připravený a zavolaný ho pustil z objetí. Hinata skřížil nohy, polk knedlík, který se mu usadil v krku a promluvil:
„Víš. Můj táta...on, on se mě...on mě jen nebil." Suga nakrčil obočí nad kombinací slov, než se zaměřil na význam. Co jiného dělal, krom násilí páchaném na svém synovi. Mohlo snad být ještě něco zrůdnějšího?
„Co udělal přesně, Shouyou," naléhal na něj už použitím jeho křestního jména. Po tom, co ho to tu tak bezostyšně objímal, si to mohl dovolit.
„On," nadechl se znovu a zavřel oči, aby nemusel vidět výraz ve vtáři druhého, „znásilnil mě."
Ten výraz byl opravdu šokovaný, vlastně nejen to. Pomalu přecházel do naštvaného, lítostného a opět zpět na šokovaný.
„Sakra," dostal ze sebe ještě omámený tou informací, kterou právě obdržel a stiskl Hinatova ramena, aby si ho mohl vtisknout do hrudi, zpět do objetí, které potřeboval možná víc on, než oběť toho všeho. „Jak mohl? Jak jen mohl?"
Hinata si všiml slz, které zkrápějí Sugovu tvář. Proč plakal, neměl by snad plakat právě on? Copak mu na něm záleželo až tolik.
„Sugo," zašeptal a nechal se unášet tím hřejivým pocitem, že už není sám. Že do jeho chladného světa plného bolesti právě vstoupilo teplo a láska, přátelé. Už žádný strach.
A plakal s ním.


Sotva o čtvrt hodinu stál Hinata v obývacím pokoji se Sugou v zádech a sledoval Kageyamu. Zadíval se na velkou květinu, která stála v rohu místnosti a její listy se přelévaly až na zem, určitě z ní  muselo být hodně bordelo.
„Promiň," zamumlal, aby ho bylo jen tak tak slyšel.
„Co?" naklonil se Tobio a bohužel nešlo určit, zda to myslí vážně, nebo jen žertuje.
„Nebudu se opakovat," vyjekl Hinata okamžitě a skoro to vypadalo, jakoby se nic nezměnilo. Jakoby byl pořád ten starý bezstarostný Hinata, jenže to už nešlo vrátit zpět. Zadíval se na Sugu a po obdržení povzbudivého pohledu zamířil za ostatními, aby se vměstnal na volné místo na pohovce.
Naneštěstí bylo v obýváku po jeho příchodu ticho, ani hloupá televize neběžela, aby zakrývala tu nesnesitelnosu emoci, kteé na něj vykukovala z každého rohu.
Měl chuť říct něco ve smyslu: „To je dnes hezký den, co?" Aby rozproudil náladu, ale bohužel se to  nehodilo, protože byla ponurá. Všichni potichu přemýšleli právě o něm, bylo to jako porada o něj běz něj, ale byl rád, že tam je. I když se nikdo nebavil, stačil mu ten pocit, že je s přáteli, kteří s ním drží a nedovolí daší nepříjemnosti. Kteří ho mají rádi.
„Co teď?" povzdychl si Daichi a v jeho hlase byla stopa po únavě. Toto téma, které se v Kageyamově domě naskytlo, rozhodně nebylo příjemné.
„Jak to myslíš?" zeptal se Tanaka ostře. „Je to přece jasný, domů ho nepustíme.
„Přesně," přizvukoval Noya vedle něj a zvedl ruku jako superman. Daichi reagoval pouze nedzvednutím jednoho z obočí, to bylo přeci jasné.
„Může zůstat u mě," nabídl se Kageyama a střetl se pohledem s Hinatou. Jeho oči byly chladné, ale Hinata viděl přes tu masku. Viděl všechny ty mísící se emoce. Neodsekl, jen přikývl.
„Rád tu zůstanu, Kageyamo. Děkuju." Rozhlédl se, jeden problém by byl. „Ale, mám tam jaksi všechny věci."
Yamaguchi se zvedl a zamával mu před obličejem ukazováčkem. „To už je vyřešený. Slíbili jsme ti přece, že přivedeme ještě tvojí setru, ne? Věci jsou samozřejmost. Ve tvém pokoji nezůstane ani ponožka." Na to se zašklebil a tým ho podpořil kývnutím.
„Yoš," zareagoval Kageyama. „A teď všichni vypadněte, protože za chvíli je tu moje máma."
Tým neprotestoval, každý už chtěl jít domů a vyspat se. Byli jen vděční, když ulehnou do postele a usnou bez nočních můr.
„A Kageyamo?" zastavil se ještě mezi dveřma Tsukki. „Nevadí to tvojí mámě, že ne?"
Tobio zavrtěl hlavou. „Ne, vysvětlím jí to.
„Dobře, kdyby něco, volej." A zabouchl dveře, bez pozdravu či nějakého slušného přání. To byl prostě on a Kageyama věděl, že má volat, až Hinata dostane záchvat. Sám by takovou situaci nezvládl. A č na to nevypadal, nejspíš by se posadil vedle zrzka, zarazil svou hlavu mezi kolena a kolébal se sem tam, sem tak, mezi tím by si přikryl uši a možná by chytil záchvat také, byli by už dva.
„Tak, co budeme dělat?"
Hinata se chvíli rozmýšlel, třeba film nebo videohry, ale když zívnul, Kageyama měl jasnou odpověď.
„Spát teda. Chceš se umýt nebo něco takovýho?"
Hinata vděčně kývl a následoval Kageyamu opět po schodech do koupelny, kde strávil již spoustu času, kde ho tmavovlasý nechal stát s tím, že se mu pokusí najít nějaké oblečení. Také že našel, ale otázkou bylo, zda to Hinatovi uprostřed noci nespadne a neprobudí se nahý.
Hned po zabouchnutí dveří se rozhodl být skromný a zalezl do sprchy bez pohledu na zrcadlo. Nechtěl se vidět, nechtěl si zkazit tu náladu, kterou už dlouho neměl. Radost.
Nechal se smáčet proudem teplé vody, nechal ze sebe opadnout tu špínu a poprvé za dlouho dobu si připadal čistý, neposkvrněný. Dokonce se sám pro sebe usmál. Už žádná bolest, žádný strach. Žádná tyranie otce, prostě nic! Byl volný, jako ptát.
Nevěděl, jak dlouho strávil pod sprchou a přemýšlel, ale když vylezl z koupelny, cítil se svěží. Bosýma nohama ťapal po podlaze až do pokoje nahrávače, kde se posadil na již připravený futon a počkal, než se vrátí jeho majitel.
Kageyama vešel do pokoje s talířem jídla a nabídl mu. Hinata vděčně přijal, i když věděl, že pozře sotva sousto. Nechal ho ležet na nočním stolku hned na to, co se za Tobiem zabouchly dveře a on sám rychlostí profičel koupelnou.
Když se vrátil, oblečený v obyčejném černém triku a stejnobarvených kraťasích, Hinata se usmál a přetáhl přes sebe deku.
„Dobrou noc," popřál mu Kageyama se stejnou dávkou chladnosti, jako obvykle a bez varování zhasl lampu. Místnost ovládla tma a Hinata se pokusil zavrtat do své pokrývky, aby nahnal tělesné teplo.
Místnost byla tichá, až moc. Hinata tam ležel a snažil se splynout s okolním tichem. Akočliv se převracel do různých poloh, nemohl usnout. Pokaždé, když zavřel oči, viděl ho před sebou. Viděl své přátele umírat jeho rukama. Nemohl spát.
„Hej, Kageyamo, spíš?" zašeptal a obrátil se k posteli, i když na ni neviděl.
„Ano, spím," přišla odpověď a Hinata chvíli přemýšlel, jestli má pokračovat. „Nemůžu usnout," přiznal.
Postel nad ním zavrzala a ve tmě se zaleskly indigové oči. „Proč?"
„Mám noční můry," řekl.
Povzdechnutí a zašustění peřiny. „Musíš spát, zítra je velký den, navíc, musíme stihnout mojí mámu, nebo vlastně nemusíme, ale prostě musíš spát."
„Co nechápeš na větě: nemůžu usnout?" dobíral si ho Hinata lehce.
Kageyama se naklonil a spražil ho tmavým pohledem. „Buď zticha a spi."
Hinata se zachvěl, naposledy měl takový tón, když padal na jeho záhlaví. „Nemůžu za tebou, prosím," prosil, i když nejspíš marně. „Jen jednou."
Samozřejmě se cítil trapně, ale byla to jediná možnost, ne? A pak, když uslyšel slova souhlasu a odhrnutí peřiny ho zaplavilo štěstí, kdy rychle zalítl do postele a usmál se. Jak jinak byli oba dva nasoukaní na opačné straně postele a s přáním dobrou noc bylo rozhodnuto, že ráno se vzbudí úplně v jiné poloze.

Pípání mobilu přehlušilo jejich spánek a Kageyama se vymrštil do sedu, protřel si oči a instinktivně šmátral po zdroji zvuku, jako tomu bylo každé ráno. Ale to, čeho se dotýkal, rozhodě nebyl jeho mobil, yblo to moc měkké. Otevřel oči a zděsil se. To malé zrzavé zvíře se k němu tulilo jako...zvíře. A nejhorší bylo, že on k němu taky. Rychle, když zaznamenal ranní zívání, se odsunul s rudýma tvářema a konečně hmátl po mobilu, aby zvedl přichozí hovor.
„Ano?" zeptal se chraplákem a protahoval se.
„Tady Suga. Musíme vám něco důležitého říct!"



Hola hola! Nový díl. Zase jsme ho museli ukončit takhle otevřeně, přeci jen, chceme si ponechat čtenáře. Věnováníčko je uděláno naší aktivní a věrné úžasné čtenářce, tak si ho stačí jen užít! Měla si pravdu i v citátu, takže dvojitá gratulka!
Ví někdo? Co se chystá Suga říct? Je to opravdu těžké, takže nemyslíme, že někdo uhádne, ale opět je ve hře věnování, tak se snažte. Má šanci opravdu každý.
TnaKenov chce opět nalákat na svoji jednodílovku, která už zazněla v Glassy sky, a to Late for love. Krátká pětiminutovka, která stojí za přečtení a určitě vás vezme za city! Prosí vás o to :D i já...z donucení? Ne, jen žertuji.
Tak, už mi nezbívá nic jiného, než se rozloučit pro dnešní pondělí.
S podzravem?
Já