Broken Wings

2. Vraní hrdost

Hinata se díval z okna. Byla to jeho rutina. Vždy sledovat tu vránu, ač nevěděl, zda je to ta samá co předchozího dne. A nevadilo mu to.
Už ráno se zděsil při pohledu do zrcadla. Jeho tvář se zbarvila do modra a vypadala o to hůř, rána od otce jí moc nepřidala. Hinata nechápal. Jeho otec nebyl nikdy moc násilný typ. Nasekáno na zadek, nebo občasný pohlavek dostalo snad každé dítě, ale jeho otec to opravdu občas přeháněl. Za každou špatnou známku měl doma peklo. Otec mu nedovolil s nimi ani u stolu sedět, nutil ho být zavřený v pokoji a pilně se učit. Výhružka zákazu byla ale nová. Byl naštvaný, nehorázně. Nemohl mu přeci zakázat to jediné, co naplňovalo jeho život!
Seběhl schody a dnes mu bylo i jedno, zda otce vzbudí. Chtěl ho našvat, oplatit mu to.
Popadl kolo a rozjel se. Potřeboval ze sebe tu zlost dostat. Nikoli však řevem nebo násilím. Tohle mu pomáhalo. Fyzická aktivita, hlavně volejbal. Šlapal jako o život. Krajina se okolo něj jen míhala, ani ji nestíhal sledovat. Jediné, na co se teď soustředil, byly pohyby jeho nohou a rukou. Zatáčka, ruce do leva, kopec, přidej! Zrychli, zrychli, zrychli! ZRYCHLI!
Prudce šlápl na brzy. Byl tak zabraný do jízdy, že si ani neuvědomil, že už je na místě určení. Nohy ho bolely a těžce oddechoval, ale bylo mu skvěle. Podíval se na mobil, byl tu brzy. Skoro o celou čtvrt hodinu dřív! Pomalu slezl z kola a zaparkoval ho do prázdného stojanu. Na všechny ostatní bylo brzy ráno. Stejnou rychlostí se rozešel k tělocvičně. Teď už nebylo třeba pospíchat. Všechna zlost byla pryč a nahradila ji maska jeho typického úsměvu, který snad každý znal.
Skoro pět minut přešlapoval před tělocvičnou, než se objevil Daichi spolu se Sugou a Asahim. Mezitím pěkně vymrzl spolu s emocemi, protože si opět vzal do chladného rána jenom klubovou mikinu a v tašce spočívala složená, tedy namačkaná, školní uniforma.
Společně s ostatními zamířil do šatny, aby se převlekl. Třeťáci se nejspíše skvěle bavili, ale on se do rozhovoru nezapojoval, dokud se na něj neobrátil Suga. Šedovlasý mladík by se víc než náhradní náhrávač dal nazvat jejich mámou. On byl vždy první, co zasáhl, když byla rvačka či hádka, nebo když se někdo zranil. Vždy se zajímal o ostatní více než o sebe a Hinata ho za to obdivoval.
„Hm," zamračil se Suga a stoupl si. „Nebolí to?"
Hinata se zamračil. „He?" Co by mělo bolet?
„Ta tvář, včera to vypadalo líp," objasnil mu Suga a popadl ho za bradu, aby se mohl lépe podívat.
„Ne," vytrhl se mu Hinata a usmál se, „to je v pohodě."
Suga si ho nejistě změřil hřejivýma hnědýma očima. „A nechceš třeba náplast, led nebo něco?" ptal se dál, než Hinta kývl. To nebyl špatný nápad, alespoň to nebude tak na očích.
Suga otevřel lékarničku, kterou měli vždy v každé místnosti pro případ nouze a vytáhl jednu z větších náplastí. Jemně ji nalepil na ránu. Hinata trochu sykl, přeci jen to bolelo. Suga ho obdaroval omluvným pohledem. Typická máma kvočna.
„Měl by sis to ještě chladit," řekl mu, než se obrátil, aby se dopřevlékl, protože stihli dorazit poslední členové, kteří se během té doby dokázali převléct a už jen pozorovali oba mladíky.
„Díky," usmál se Hinata zářivě a přetáhl přes sebe triko a zavázal si boty, aby stihl doběhnout ostatní, kteří už odcházeli a na malého středního blokaře nečekali. Hinata si ještě stihl vysloužit sarkastický úšklebek od Tsukishimi, vysokého blonďáka, než se mu začal věnovat Kageyma s jeho první dnešní nadávkou.
„Blbče," tituloval ho. Bylo to něco jako jejich pozdrav a Hinata už si zvykl. Oplatil mu nadávku a vydali se do tělocvičny. Jejich trénink už dávno neobsahoval nové útoky ani nic jiného. Hinata trávil spoustu času nacvičováním vysokých bloků, které už dělal s rozběhem. Nesměl se opakovat jeden z posledních incidentů, kdy přímo při turnaji narazil do sítě. To byl prostě trapas.
Samozřejmě byla spousta věcí, co mu nešla. Příjem byl pro něj hororový a s tím zase pomohl Noya, jejich drobný, nízký libero.
Zrovna hráli zápas, který byl vždy ukončením tréninku, když si Hinata něčeho všiml. Spíše někoho. Celou dobu měl špatný pocit a mrazení v zádech. Kageyama mu náhrál, nahrávka mu šla přímo na ruku a před sebou neměl ani jednoho blokaře. Nestíhali mu, vždy je na rychlíky dokázali nachytat.
Míč se zastavil, stačilo jen udeřit. Viděl to. A přesto mu trenér nevěřil, prý byla pouhá pověra, že smečař dokáže vidět místa, kam namířit smeč. Místa mezi blokařovýma rukama, kudy míč projde. Vidět vše ve spomaleném záběru, jako kapku padající na deštník, jako mávnutí křídel ptáků před vzletem. A přesto to viděl, to místo. Jenže teď jeho zrak zeregistroval i něco jiného.
Přímo nahoře na balkonech, kam stejně mnoho lidí nechodilo, stáli teď tři chlapci a šklebili se. Hinatovi se rozčířily zorničky. Byli to ti kluci ze včera, co je potkal na záchodech. Šklebili se na něj a různě gestikulovali, nejspíše sprostě.
Míč byl pryč. Přeletěl a on neudeřil. Padal dolů a věděl, že je v háji. Nejenže ho Kageyma seřve, ale ještě to viděli tihle.
„Sakra," zamumlal a provinile se zadíval na nahrávače. „Promiň, nesoustředil jsem se," zamumlal v omluvu, když viděl Kageymův zabijácký pohled. Ta nahrávka se mu tak povedla!
„Pitomče!" zanadával a přešel k němu. „Co ti je? Vůbec, dneska jsi totálně mimo. Jestli nedokážeš ani zasmečovat mojí nahrávku, nahrávat ti nebudu," odfrkl si a vrátil se na svoji pozici. Hinata věděl, že jde o nahrávačovu čest a důvěru, komu nahraje. Nebylo omluvy.
Hinata vzhlédl. Chlapci se šklebili a smáli. Zamračil se na ně.
„Dneska to ukončíme!" tleskl trenér Ukai. „Uvidíme se odpoledne!"
Všichni se vydali do šatny, aby se stihli převléct, zopakovat si látku na první hodinu a mít ještě dost času na obvyklé řeči, co se tak vedou mezi přáteli a spolužáky. Hinata odcházel se svěšenými rameny, probodáván Kageymovým pohledem. Ten s ním nebude mluvit dlouho.
Yachi se na něj lehce usmála a odcupitala za Shimizu, aby se převlékla společně s ní.
Hinata si povdechl, když byl nucen zamířit do své třídy sám, jelikož Kagyama se ujistil, že s ním prostě nepůjde. Hinata to chápal a věděl, že mu nahrávač odpustí až za nějakou dobu.
Hinata strávil čas sám až do doby oběda. Většinou obědval společně s Kageyamou, ale dnes ne. Chvíli přemýšlel, že by zašel za Yachi, Sugou nebo Noyou, ale ti měli určitě lepší plány. Proto se sám vydal na chodbu, aby se opřel o okno a společně s výhledem na školní dvůr se najedl. Nerad jedl ve třídě, vždy si s Kagyamou někde sedli. Dnes ne. Ležérně se opíral o parapet a ujídal své bento. Jeho máma ho vždy měla lepší, než ve škole, ale poslední dobou mu dělávala jídlo jen velice málo. Říkala, že je za odměnu, za dobré známky. Nikdy nebrala jako odměnu jejich vítězství v zápase, nebo že se mu na tréninku dařilo. Vždyť jeho rodina se ani nebyla podívat, jak hraje! A mrzelo ho to.
„Hledali jsme tě, malíčku," ozvalo se za ním a Hinata se otočil. Chodby byly prázdné, většina lidí preferovala si u oběda sednout a v klidu si popovídat, teda až na tři třeťáky, kteří ho konečně našli.
Hinata se je rozhodl ignorovat. Dál se díval z okna a předstíral, že ho venku něco zaujalo. Něčí ruka sevřela jeho kapuci mikiny, kterou vždy nosíval pod uniformou a obrátila ho čelem k chlapcům.
„Máš to jídlo?" zeptal se onen děsivý blonďák a zasmál se.
„Ne," odtušil Hinata a skoro naschvál si strčil jedno sousto do úst. Neměl rád provokatéry, ačkoliv se jimi rád sám stával, i když ne úmyslně.
„Ale já vidím, že máš," ozval se druhý mladík, tentokrát ten tmavovlasý a ne tak zle vypadající jako blonďák. Většina lidí by ho strčila do skupiny obyčejných středoškoláků. Nevypadal moc staře, ačkoliv chodil do třetího ročníku vyšší střední.
„Tohle?" zeptal se Hinata a nadzvedl krabičku. „Hm, to je moje," pokrčil rameny a snědl další sousto.
Blonďák se natáhl a vyrval mu krabičku surově z rukou. „Teď už ne," zasmál se. Snad si připadal tímto gestem silnější, nebo mu to zvýšilo už tak dost vysoké ego.
Hinata se naopak zamračil. Copak nedostali svůj oběd, že chtěli ten jeho? Nebo to byl snad jen způsob, jak ho týrat? Jediná záminka, kterou našli? A proč zrovna on? Copak nebylo na škole dost malých kluků?
„Ale je jenom jeden." To řekl třetí z nich. Taktéž tmavovlasý a ničím nezajímavý. „Dva chybí."
„No neříkej," ušklíbl se blonďák. „Kde jsou zbylý dva obědy, malíčku? Takový tlustý dítě, co ani pořádně vyskočit nedokáže. Nepotřebuješ oběd," obrátil se k Hinatovi s nárážkou na ranní trénink. Co tam vůbec dělali? Jak zjistili, že hraje volejbal?
Ten pokrčil lhostejně rameny a zahleděl se hluboko do blonďákových ledově modrých očí. „Vrať mi to." Věta nebyla žádost, nýbrž rozkaz.
Blonďák mu pohled opětoval ještě tvrději. „Ne. Uděláme ti službičku, když to sníme. Jen se na sebe podívej, nepotřebuješ jíst!"
Hinata na nic nečekal, vždy byl výbušný a nenechal si rozkazovat. Byl svobodný, nikdo ho nedokázal udržet při zemi. Stejně jako vránu. A to ho skoro vždy přivedlo do problémů. Zaťal svou malou pěst a vyrazil s ní vstřít obličeji blonďáka.
Byl by se trefil, sílu překvapní měl, ale sílu počtu ne. Druzí dva se skoro ve stejné chvíli s ním také rozběhli a tmavovlasý ho sesadil ránou do břicha. Extrémě to bolelo! Jakoby se mu jeho pěst provrtala až do žaludku, měl pocit, že celý oběd skončí na podlaze. Sesunul se na kolena a kašlal, mladíci se jen pobaveně smáli. Hinata vzhlédl, chlapci se nad ním tyčili jako bohové. Snad nadšeni, že si dokázali svou ubohou sílu zrovna na něm.
„Už to nikdy nezkoušej," varoval ho blonďák, když zazvonilo a Hinatu čekala ještě hodina, už tak šel pozdě. „Počkáme si na tebe."
Hinata se ušklíbl. Nepočkají. Nevystartoval nijak, prostě přiznal svoji porážku a počkal, až tyrani odejdou. Však on jim to ještě spočítá.
Postavil se na vratké nohy a zakymácel se bolestí. Fakt to bolelo. Víc než rána míčem nebo ta včerejší rána, tan kluk měl docela sílu. Ale nic, co by se nedalo vydržet. Hinata se doplahočil do třídy, vděčný, že si bude moct sednout.
Kageyma ho spražil pohledem a on jenom zapadl na své místo. Japonština byla nejhorší toho dne. Sice slíbil, že se ji opraví, ale po tomhle už opravdu náladu neměl, protože vše, co se stihl před spaním naučit, se mu dokonale vykouřilo z hlavy. A tak jen seděl a doufal, že nebude vyvolán ani tázán k opravě.
Po škole zamířil do tělocvičny. Trochu se zpožděním, protože ho ještě zastavila učitelka, zde si opravdu známku nechce opravit, nebo nemá zájem o doučování.
Potkal pouze Sugu a Noyu, jak něco zapáleně probírali.
Rychle ze sebe shodil kalhoty, které nahradil kraťasy a mikinu společně s košil-
„Hinato!" vykřikl Suga a doběhl k němu. „Jak to, žes mi neřekl i o tomhle?! Vždyť to musí bolet!" šílel a Hinata se zadíval na místo, na které ukazoval.
Sakra, pomyslel si. Pěst třeťáka zanechala v místech jeho žaludku obří, už krásně fialovou skvrnu.
„Jéj," chytl se lahkovážně za hlavu a zasmál se. „Promiň, úplně jsem to přehlédl. Asi za to mohlo to zábradlí." Zasmál se a byl rád, že za smích vše dokáže schovat. Nikdy ho nikdo neprokoukl.
Suga zakroutil hlavou. „Nemehlo," tituloval ho. „Bolí to hodně?"
Hinata zakroutil hlavou. „Vůbec," ujišťoval ho, „doteď jsem si toho vůbec nevšiml!"
Suga opět zavrtěl hlavou, ale dále se mu nevěnoval a s úsměvem vyspěchal do tělocvičny a nechal Hinatu samotného. Nebolí ho to, myslel si, takže je to asi v pořádku, ale pro jistotu na něj dá pozor.
Hinata je rychle doběhl a málem zapomněl pití. Volejbal mu vždycky zlepšil náladu. A nejspíš i to se stalo Kageymovi. Už ho nepropaloval pohledem, řekl mu svou obvyklou urážku a všechno se zlepšilo. Měli přeci za sebou i mnohem horší hádky!
Trénink se opravdu vydařil. Hinata úplně zapomněl na události toho dne a snažil se, jako vždy. Suga už neměl obavy. Hinata byl úplně v pořádku. Poletoval po tělocvičně jako malé, neposedné vráně a všechny obdarovával hřejivými úsměvy. Nešlo odolat, když se smál, protože všem to vždy zlepšilo náladu. Dokonce i Daichimu, který byl věčný mrzout a necitlivý kámen, i ten se smál. Hinata byl společně s Noyou srdce jejich týmu. Ti, kteří si z ničeho nic nedělali, nezajímalo je, co si o nich ostatní myslí, vždy se smáli a člověk je skoro smutné neviděl.
Byla tma, když skončili. Daichi všechny pozval na buchty, ale Hinata i přes svůj hlad odmítl. Musel domů, jinak ho otec zabije. A chtěl se najíst, samozřejmě, protože byl už bez oběda a ráno do sebe sotva něco kopl, krom džusu a ovoce. Nemluvě o večeři, kterou promeškal.
Na rozcestí se s nimi vesele rozloučil a klidně vedl své kolo. Zatím se mu nechtělo nasedat. Procházel kolem školy úplně na druhou stranu od ostatních. Kolem tělocvičny-
„Čekali jsme na tebe..."
Hinata se otočil. Čekali Yachi nebo někoho ze třídy, ale až teď mu plně došel význam posledních slov třeťáků. Vážně si počkali!
Chlapci ho popadli za černou týmovou mikinu a přitiskli ke stěně tělocvičny. Tři na jednoho, to nebylo moc fér. Změřil si chlapce pohledem. Oba blýskali ne příliš oslnivými úsměvy a blonďák v ruce svíral cigaretu tak přirozeně, až bylo jasné, že kouřil pěknou řádku let.
„No a?" odvětil a pokusil se mladíkům vytrhnout. Drželi ho silně za rukávy natisknutého ke zdi, až cítil sebemenší hrbol, který se na ní nacházel. Ale nestěžoval si, byl silný jako vrána, důstojný s krásnými perutěmi, které stačilo jen zvednout a dohnal i statného orla, utekl hadům.
„Ještě jsme si nevyřídili to odpoledne, chtěl jsi zdrhnout," řekl blonďák a pohrával si se zbytekem cigarety, kterou už asi neměl v plánu vykouřit. Podíval se na něj nebezpečným pohledem a usmál se stejně tak, načež se začal přibližovat. „A to přece nemůžeme nechat jen tak, že ne?" Oba kluci přizvukovali pokýváním hlavy.
Blonďák si naposledy potáhl, když už se konečně rozhodl, co s nedopadlkem udělá. Naposledy se usmál a v tu chvíli to došlo i Hinatovi.
„Ne," zašeptal téměř histericky.„Pusťte mě!" zakřičel a zacloumal sebou. Nic to nepomohlo, starší kluci byli silnější a ač s malými potížemi, lehce ho přidrželi. Blonďák se přiblížil úplně natěsno, až hladěl Hinatovi přímo do očí, byl slizký jako had, který se chystá vránu strhnout na zem, zlámat jí křídla, uškrtit ji a pozřít.
Hinata vykřikl, když ucítil pálivou bolest přímo na hřbetu ruky. Věděl, co se stalo, pekelně to bolelo, ale věděl, že to nebude zdaleka to nejhorší tohoto večera.
„Ty svině," syčel a nestyděl se ani prskat. Probodával ho jindy hřejivým hnědým pohledem a cenil zuby. Kopal nohama.
Blonďák mu nic neodpověděl, místo toho se zadíval na své kumpány a znovu na něj.
„Co kdybychom pokračovali?" A pak nastalo peklo pro vránu.

Je tu dnešní kapitola. Co se asi stane v další. Všichni určitě víme že vzhledem k tomhle konci asi nic dobré. Hinata určitě dostane výprask a nejenom od třeťáků, ale i od otce, za pozdní příchod a tentokrát už zákaz volejbalu nebude pouze výhružka. Nechá si to náš malíček líbit? Ano, sice je tato přezdívka špatný překlad, ale mě se porstě líbí, takže jsem jí Hinatovy nechala :3 :*
S podzravem,
Milovniceknih.