22. Úsměvy

1.7K 118 18
                                    

Tichou místnost prořízl ostrý a otravný zvuk, který brzy násilně utišila ruka tmavovlasého mladíka. 
„Shouyou," zasténal a zabořil hlavu do polštáře. Tisklo se k němu teplé tělo, které se po jeho slovech posunulo blíže. 
„Co je?" protáhl ospale a nevypadalo to, že by se mu chtěl vstávat.
„Proč si natáhl budík, ty blbče?" tituloval ho tiše Kageyama a zasténal ještě jednou, když mu na zavřené oči dopadlo pár paprsků ranního slunce. „A nezatáhl záclony?" dodal ještě. 
„Protože je pondělí," přišla tvrdá odpověď od Hinaty, který si přitáhl deku blíže na svoji polovinu a Tobio zaznamenal, že si ji za noc nasyslil skoro celou. 

„Pondělí?!" vyjekl a udiveně vylétl z postele, aby se mohl podívat na kalendář stojící na jeho nočním stolku a zjistit, že se človíček obývající jeho postel nemýlí. 
„Škola!" přidal ke svému výkřiku ještě a prohrábl si stojící vlasy.

Už i Hinata se hrabal z postele. Nejdříve otevřel ospale jedno oko, poté druhé a pak párkrát zkusmo zamrkal, načež se rozesmál. „Sluší ti to!" smál se a ukazoval na jeho hlavu. Tobio se zamračil, Hinata byl děsně dětinský. Odfrkl si, protáhl si záda a zamířil jako zombie do koupelny. Stejným způsobem si začal čistit zuby. 

Potom ho vzpomínka z nedávné noci donutila se zasmát. Bylo to úžasná noc. 
„Ááá!" Po Hinatově výkřiku div nespolkl kartáček, jak se lekl. Ihned vystartoval do pokoje a spatřil Hinatu, stále sedícího na zemi, jak si tiskne deku na nahé tělo. 
„Co se děje?" zeptal se ustaraně a opřel se o futra. 
Shouyou se na něj podíval, než odvrátil pohled k zemi a jeho tváře polila červeň. „N-nic," dostal ze sebe a nervózně kolem sebe obmotával onu přikrývku. Kageyama na něj udiveně hleděl, když nastal zlom, kdy Hinata vyletěl z postele, prosvištěl kolem něj stále s dekou kolem těla a zakřičel:
„Koupelna!"
Zabouchl za sebou dveře a nechal vyjeveného Tobia samotného. V puse měl stále pachuť pasty a nočního dechu a v ruce svíral mokrý kartáče. „Hinato, hlupáku!" zakřičel a doběhl zabouchat na dveře. Ten lump, takhle ho přelstít, aby mohl do koupelny dřív. Zaťukal a když se Hinata dlouho neozýval, rozhodl se vstoupit. Zarazil ho tichý prosebný hlas:
„Nechoď sem, Tobio." Ale už bylo pozdě. Hinata seděl na podlaze pod sprchou, kolena blízko u těla ruce, které je objímaly. Otočil se k němu s červenými tvářemi a vlasy do všech světových stran. 
„Co se děje? Můžeš mi to říct!" naléhal Kageyama starostlivě. Netušil, co se Hinatovi stalo, ale potřeboval to vědět! Co kdyby si zase ublížil, nebo ho něco bolelo?
Hinata trhnutím odvrátil hlavu. „Je to nechutný," poznamenal, ale Tobio i nadále nechápal.
„Co?" ptal se s nepochopením a přejížděl přes jeho odhalené tělo. Na jeho rameni tkvěl nateklý kousanec a rudé skvrny zdobily jeho tělo.
Hinata si povzdechl. „Odejdi, Tobio. Prosím. Musím to ze sebe dostat," šeptal do zdi a poté mu tváře zrudly snad na nejvyšší stupeň a nohy přitáhl stydlivě ještě blíže. 
Kageyamovy tváře byly taktéž rudé jako rajčata, když mu došlo, co se mu jeho přítel snaží říct. Vyvalil oči a zakuckal se, když jeho oči nenuceně sjely k bledým a tenkým stehnům. „Jasně, p-promiň. Řekni, až budeš!" dostal ze sebe urychleně a vyspěchal z koupelny. Je to ale hlupák. 
Proseděl v trenkách na posteli, vnímal, že sám zrovna dobře nevoní, ale neměl, co jiného dělat. Vždy vstával dřív, aby všechno stíhal, takže času bylo dost. Dveře se konečně otevřely a Hinata se stejným výrazem ve tváři vyšel s ručníkem okolo pasu. Hrubě si kousal ret a Kageyama zaznamenal, že se uprostřed své cesty přichytl dveří, jako by měl spadnout. 
„Shouyou?" zkusil, ale zrzek ho odbyl mávnutím ruky. 
„Nic se neděje." Kachním krokem si to namířil k židli, kde byla na hromádce jeho čerstvě vyžehlená uniforma. Rychle si, ještě s ručníkem okolo pasu, natáhl spodní prádlo a kalhoty. Pak začal zápasit s páskem.
„Nevypadá to, že by se nic nedělo," poznamenal Kageyama a sledoval jeho trhané pohyby. Hinata se prudce otočil a jeho obočí se snížilo nahněvaně k jeho velkým očím. 
„Jenom mě bolí zadek, to rozchodím!" plácl a Tobio opět pochopil. Najednou si připadal provinile. Určitě to všechno muselo hrozně bolet a být nepříjemné a mohl za to on!
„Omlouvám se!" pronesl a ruce složil k sobě. 
Shouyou se otočil uprostřed zapínání košile a zářivě se usmál. Červeň na jeho tvářích ho činila ještě roztomilejším! Dostal se k němu a sevřel jeho tváře. „Za co se omlouváš?" divil se a zvonivě se smál. „Mně se to líbilo!" Pak ho lehce políbil a stydlivě se otočil k oknu, aby dokončil, co začal. 
Na Tobiově tváři pohrával úsměv, jemu se to samozřejmě líbilo také. Víc než to. Sledoval ladné Hinatovy pohyby s podepřenou hlavou. 
„Určitě si to zopakujeme," zamumlal Hinata, než se otočil a jeho drobná ruka vystřelila k hodinám. „Ale měl bys přidat, jinak přijdeme pozdě!"
Sotva o čtvrt hodiny později seděli v kuchyni a Misaki jim servírovala volská oka k snídani. 
„Tak co, drahoušku, jak se těšíš do školy? Už si dohnal učivo?" ptala se starostlivě a sundávala si zástěru.
„Netěším se vůbec," prohodil Kageyama s hůlkami u pusy. Misaki ho zlostně po ruce plácla. 
„Tebe jsem se neptala!" 
„Ve škole jsem nikdy nevynikal, ale docela se těším," přiznal Hinata skromně a podal Natsu džus. 
„Oba dva jste stejní," odfrkla si Misaki a založila si ruce na hruď. „Těšíte se jenom na volejbal a neumíte ani trošku lhát."
Oba se smířlivě zazubili jeden na druhého a raději ztichli. 
„Jakou jste měli noc?" zeptala se zničehonic uprostřed svého ranního kafe a probodávala střídavě oba dva svýma moudrýma očima. Tobia polil pot. Věděla to!
„Jó, docela dobrou. Až na to, že ta kočka od vedle pořád vřískala!" prohrábl si vlasy na zátylku a nervózně se usmál. Odhalila jeho lež? Soudě jejího pozvednutého obočí ano. 
„To by měla být příště víc potichu," poznamenala významně a obrátila zrak k Hinatovi, kterému teď přišel kostkovaný obrus tou nejzajímavější věcí na světě. Jeho zadek pořád bolel, a tak se jenom šoupal po židli sem a tam a bolestivě si poposedával. Neuměl si představit to utrpení ve škole, co ho čeká. Určitě si zadělá na pěkný trapas. Už si představoval scénář svého spadnutí ze židle.
„Jo, to jo. Někdo by ji měl utišit," řekl, ale moc pravdivě to neznělo. Rychle si ucpal pusu posledním soustem. 
„Páni! To už je pozdě! Pojď, Shouyou, nebo přijdeme pozdě!"
Oba dva vyletěli jako neřízené střely, popadly své tašky, krabičky s obědem a s posledním rozloučením byli pryč. 
„To bylo o fous," přemítal Tobio, zatímco mířili tichými ulicemi směrem ke škole. Kageyama to měl dobré, nebydlel tak daleko jako Hinata, a tak si mohl dovolit vyrazit později a ještě k tomu pěšky. Nemusel se trmácet přes kopce na kole v jakémkoli počasí. 
„Tvoje máma je fajn," prohlásil Hinata jistě a se zamračením se podíval pod sebe. 
„Nejspíš proto, že tě má raději než mě," mrkl Tobio a zasmál se nad chůzí svého společníka. 
„To není pravda!" ujišťoval ho Hinata vesele a pak se zamyslel.
„Chodíš jako kačer," zasmál se mu Tobio na oplátku za ráno. 
„He?! A kdo myslíš, že za to může?"

Broken WingsKde žijí příběhy. Začni objevovat