Broken Wings

Flashback 1

Když se na sebe podíval do zrcadla, už jen z toho pouhého letmého pohledu, se mu dělalo zle. Když viděl modré květy bolestivě mu kvetoucí na hrudníku jako rozmanitý ohňostroj. Když viděl ty tmavé kruhy pod očima na celkově unaveném a sešlém obličeji, který vypadal, jakoby již dlouhou dobu neviděl světlo světa. A to ho ničilo.
Jsem škaredý. Nechutný. Nejlepší by bylo, kdybych umřel. Nikomu bych nescházel.
Ptal se sám sebe. Proč zrovna já? Proč jen mě v životě potkává samé neštěstí? A tak jen musel dál trpět ty dlouhé dny, kdy jediné, co bylo jeho společníkem, byly právě tyto myšlenky.
Nebylo to až tak špatné, říkal si. Na začátku.
Jediné, co musel dělat, byly domácí práce a jídlo. Samozřejmě  také rádoby sluhu jeho otci, kdykoli si něco vymyslel. Což většinou jen zahrnovalo přepnutí televize na jiný kanál, nebo přinesení dalšího piva z lednice. Takže žádné velké nároky na něj. Kdyby nebyl nemocný.
Celý den si připadal jako ve snu, bloumal po pokojích s vysavačem či s mopem. Prachovkou smetával prach rovnou třikrát na jednom místě, aniž by vůbec věděl, že už to udělal. Jídlo připálil a ani nevěděl, jak to vůbec dokázal.
Možná to bylo tím, že mu čelo přímo hořelo a pot z něj lil. Vážně si připadal nemocný. A zrcadlo to jen dotvrdilo. Skoro čekal na chvíli, kdy se mu podlomí kolena a jako těžký kámen se zhroutí na podlahu a už nevstane. V tu chvíli ho otec nejspíš také ubije k smrti. Ten jediný důvod, ten strach z něj, to ho drželo ještě na nohou. Vždy, když kolem něj chodil a klepala se mu kolena, vždy když mu servíroval ke stolu zle chutnající pokrm, měl strach a třásl se jako osika. Možná, že jediné, co jeho otce zatím drželo, byla malá Natsu.
Natsu, která ani netušila, co všechno za zvěrstva se jí odehrává přímo před očima. Malá a nevinná dívenka, která byla vždy poslána do pokoje, když byl trestán. Nic neviděla, takže nic ani nevěděla. A Hinata byl za to rád. Protože svoji sestru miloval nadevše a chránil by ji do posledního dechu. Raději by se nechal zabít, než aby na ní jeho otec vztáhl ruku. Chtěl, aby prožila bezstarostné dětství, aby i nadále zůstala v idealistickém světě bez násilí a zla. Ve světě, kde dobro vždy vyhrává. A proto mlčel. Pokaždé, když se ho zeptala na novou ránu, s úsměvem odvětil první lež, která ho napadla. A i přes ten kámen na srdci, který mu ta slova působila, se usmíval a byl rád.
Byl rád, že se jeho matka za necelé tři dny vrátí. Po tom týdnu jediné, co si přál, byla teplá postel, ve které by proležel celé dny. Jeho otec mu totiž opravdu vymyslel program na celý den. Vždy, když si chtěl alespoň trochu odpočinout, rád, že má konečně hotovo, vytasil se s dalším úkolem pro něj. Ať už byl úkol sebestřednější. A jediné, co mohl dělat, bylo poslechnout. Aby se nevysloužil další trest. Aby druhý den mohl vstát a bezstarostně večer skákat s Natsuhine přes švihadlo, jako za starých časů pod smrákající se oblohou a červánky, které je vždy okouzlily.
Jenže poslední dva dny to bylo příliš. Uklidil celý dům už snad dvakrát, a přesto neměl klid. Jako by se tím ten muž bavil, sledovat ho na kolenou vytírat právě naschvál vylité pivo. Lopotit se s prací. Připadal si jako služka. A nelíbilo se mu to.

Dnes byl velice unavený. Po tom všem, kdy ho ve dvě hodiny ráno poslal spát a brzy ho taktéž vzbudil, sotva po probdělé noci udržel oči otevřené. Přistihl se, že při skládání prádla do pračky usnul s hlavou v bubnu a snídaně, jako si bohužel Natsu vyžádala, byla spálenější než obvykle. I obyčejná vejce vypadala nechutně tak moc, že se pro jednou i druhé mužská část rodiny zvedla a převzala otěže do vlastních rukou. Samozřejmě s velkými výhružkami, které se měly brzy vyplnit, když se za Natsu zabouchly v pátek ráno dveře a on zůstal s tím tyranem o samotě.
Ihned ho napadlo zmizet z dohledu, ale ani to nestihl, když schytal rovnou dvě. Jednu zprava, druhou zleva. Nijak se s tím nemazlil. Hrozil mu ukazováčkem následně hrubě zapíchnutým do jeho rozbolavěného hrudníku. Křičel, ale Hinata jeho slova ani nevnímal.
Bylo to jako ve zpomaleném záběru. Viděl jeho otvírající se ústa, ale nic z nich nevycházelo. Viděl jeho obočí stažené k sobě. Viděl ten ukazováček a cítil tu atmosféru.
Točila se mu hlava. Špatně se mu dýchalo, jako by mu ten ukazováček vzal veškerý vzduchu. A najednou dýchat nemohl.
Podlomila se mu kolena a svezl se po chladné zdi na zem, kde si přitiskl kolena k hrudníku a ruce přitiskl k uším. Najednou už nebylo ticho. Byl to bolestivý pískot, který mu rozechvět všechny kosti v těle, skřípal v jeho ušních bubíncích, které mu dávaly najevo, že se brzy rozletí na kousky. Pokusil se zavřít oči, utéct před tou bolestí a tím chaosem, který se mu vkradl do hlavy a tříštil jeho vědomí. Choulil se a plakal.
Věděl, co se děje. Věděl, že by se měl soustředit na dýchání a realitu. Ale co když on realitu nechtěl. Nebylo by lepší se nechávat utápět v těch hlubinách ve vlastní utopii bez bolesti?
Proč mu nikdo nepomohl? Proč je teď sám?