Broken Wings

19. Nejsi v tom sám

Konečný doslov doporučujeme přečíst!

Ze tmy noci vystoupily tři postavy a Hinata přemýšlel, jestli začít dřív křičet, nebo utíkat. A jelikož každá jeho část chtěla něco jiného, zůstal zkameněle stát na místě a zíral na nezvané návštěvníky.
„Dlouho jsem se neviděli, co?" Hinata polkl, ani se neopovažoval promluvit, jakou touhu měl teď prostě zmizet. Nic neříkal, oči mu hbitě přejížděly po oněch třech chlapcích, kteří byli také nemalou součástí jeho utrpení.
„Zapomněl si snad, co jsme tě učili?" zeptal se blonďák znovu, tentokrát o to podrážděněji a Hinata si ihned vzpomněl na tu osudnou noc, kdy prosil hvězdy a měsíc.
„Ne, omlouvám se. Ano, dlouho jsme se neviděli," zašeptal tiše s pohledem na orosený trávník a v hlavě mu šrotovalo. Co by se stalo, kdyby se rozběhl k domu? Stihli by ho chytit?
„Co děláš tak pozdě v noci venku?" zeptal se hned za ním další, Hinata již vyzjistil jméno, říkalo se mu křestním Niboro.
Hinata neodpověděl, rozhodl se neotálet. Otočil se na patě s úmyslem utéct, což byla jeho jediné možnost. Určitě by se ho nepoptali na obvyklé otázky a neodešli. Ne, tím si byl jist. Jeho nohy vystřelily směrem k domu, avšak daleko se nedostal, očividně byl moc předvídatelný.
„Co si udělat procházku někam, kde je málo lidí?" ozval se mu u ucha blonďatý Manzo a drtil mu paži.
„Dobře," souhlasil Hinata dřív, než by mu vytkli, že neodpovídá a s prosbou hleděl k Tobiovu oknu. Kdyby se zrovna vzbudil a podíval z okna! To bylo až mnoho přání na jednu noc, mohl jen doufat, že odejde po svých.
„Kam jdeme?" ptal se odvážně, když cupital vedle chlapců po tmavé ulici a sotva dosáhl na zem.
„To tě nemusí zajímat," přišla odpověď a donutila Hinatu mlčet - možná to bylo nejlepší řešení, jako vždy. Neprovokovat, být v klidu. Násilníky to sice neodradí, vždy si najdou důvod ke svému jednání, ale určitě bude mírnější, než kdyby odporoval. To se naučil za všechny ty roky v jeho domácnosti, podvolit se, nechat po sobě šlapat a poté se se stáhnutým ocasem stáhnout a lízat si rány. Nebo se nechat ubít k smrti, v tu chvíli mu to bývalo jedno, jenže teď měl Tobia - jeho důvod k žití, který byl důležitější než volejbal, než jeho život!
Procházeli po silnici, kde už dávno auta nejezdily, uličkami, které se zdály být temné, jak je pohlcovaly stíny jindy přes den zalezlé, bojící se slunce. Teď v tuto chvíli vycházelo zlo, možná proto i ti tři byli venku. Jako krvelačné šelmy hledaly oběť.
„Chyběl si nám," prohlásil zničehonic Manzo a usmál se, když sevřel jeho ruku pevněji. Hinata se neopovážil vyjádřit, prostě mlčel.
„Ve škole si nebyl, ani u tvého baráku jsme tě nenašli. Jako bys zmizel. Dneska je šťastná noc, co?"
Hinata lehce kývl, přestože nesouhlasil. Zahleděl se na nebe a doufal, že vše bude za ním brzy. Možná poté Tobiovi všechno řekne, úplně všechno.
Jeho záda narazila na tvrdou stěnu a on lehce zasténal.
„Copak, ztratil si výdrž?" zeptal se Manzo a za ním se ozval smích. „Už se těším, jak si užijeme. Nemůžu se dočkat, jsem tak natěšený!..."
Hinata na něj hleděl, do jeho krutých očí a přemýšlel, jaká zrůda ho mohla přivést na svět. Přemýšlel o dítěti, které jednoho dne bude mít. O dítěti, které na tom bude hůře než on. Protože s touto povahou se člověk rodí a také s ní umírá.
„Chudák," hlesl tiše a zaryl nehty do kamene za ním.
„Peníze asi nemáš, jak tak koukám, co?" zeptal se ten třetí, co zatím nepromluvil a Hinata zakroutil hlavou. Jak by mohl. „Bohužel," šeptl tiše, „možná příště."
První, druhá, třetí, a slova:
„Uvědom si, s kým mluvíš!"
„Omlouvám se," vyšla z Hinaty slova, které měla být řečena. Slova, které chtěli tyrané slyšet. Slova, jež by nikdy neřekl před rokem v této situaci. Před rokem, kdy byl hrdý a věřil, že překoná stěnu tyčící se před ním sám. Jenže, nikdo tady teď nebyl, kdo by mu pomohl. A on sám nic nedokázal.
„Jen se na něj podívej," smál se Manzo, „tři rány a jeho vůle je pryč. Je zlomený jako nějaká hračka. Můžeme si s ním dělat, co chceme."
„Ale to nám nestačí, že jo?"
„Chceme ho zlomit víc, zcela!"
„Schválně, kolik ran zvládne!
„Za jak dlouho bude prosit, abychom přestali?
„Kolik ran pošle člověka do bezvědomí?
„Chci vidět jeho slzy!"
Oplzlé poznámky létaly Hinatovou hlavou a on už ani nereagoval. Bylo mu to jedno, všechna slova šla mimo něj. Nezasáhla ho, nebolela.
Čtvrtá, pátá, šestá. Sedmá...
A otázka: Za jak dlouho bude konec? Za jak dlouho bude zcela sám?
„Hej, co to tam sakra děláte!" Cizí hlas prořízl ticho rušené zatím pouze jeho vzdechy a on trhl hlavou. Obrys postavy se rýsoval ve světle lampy osvětlující tu temnou uličku plnou zla.
„To není tvoje starost," odsekl Manzo, „chceš snad být na jeho místě, co?!"
Osoba ale nebyla vystrašená, tiše se zasmála a pravila: „Já ne, ale ty můžeš být, pokud nepustíš toho chudáka kluka."
Hinata byl puštěn, ale určitě to nebylo onou výhrůžkou, a sesunul se na chladnou zem, oči upřené na jeho nejspíš zachránci a doufal, že přežije, protože se to moc slibně nerýsovalo, neboť tři chlapci vyrazili směrem k neznámému s cílem odstranit nezvaného. Ten se, bohužel pro něj, nebál.
„Chceš se bít?" vyzýval ho Manzo a snažil se znít drsně, což se mu i podařilo.
„Jen pojď," zněla odpověď a Manzo nečekal a vrhl se směrem k osobě zahalené ve stínech se zaťatou pěstí a vyceněnými zuby. Možná si až příliš věřil.
Hinata zíral s otevřenou pusou na neznámou postavu, které Manzoa vyřídila jedinou přesně mířenou ranou a třásl se. Ta osoba byla vyděšená.
Dva zbylí chlapci kolem něj shluklí strnule zírali na svého vůdce ležícího na zemi. „Padáme," šeptl jeden a vyrazil pryč se slovy: „S tebou si to ještě vyřídíme, prcku, jen počkej!"
Vzali nohy na ramena jako úplní srabi a cestou jen stihli vytáhnou Manzoa na nohy a vyhnout se muži, který ho tak vyřídil, velikým obloukem. Hinata osaměl, tedy až na nejmenovanou osobu zvanou hrdina; ten hleděl ještě chvíli ze prchajícími mladíky, než se obrátil a řekl:
„Srabi, dovolovat si na jiné v takovém počtu. Jsi v pořádku?"
Hinata polkl a stále sedíc na zemi se usmál. „Díky za záchranu," řekl a přidržel se stěny, aby se postavil.
„Není zač," zněla odpověď, když se zachránce začal přibližovat a vynořil se ze stínů. Rozcuchané hnědé vlasy, čokoládové oči a výška, to byl popis nahrávače z nepřátelské školy.
„Velký král!" vykřikl Hinata pisklavě a očima hledal Tanaku, za kterého by se mohl schovat.
„Chibi-chan?!" vyjelo obočí dlouhána, než se stihl vzpamatovat ze šoku a spěchal k němu. „Ježiš, si v pořádku? Vypadáš hrozně!" lamentoval jako máma, opravdu skoro jako Suga, a držel jeho ramena, jak mu zíral do obličeje. Hinata vyjukaně zamrkal neschopný slova, když s emu do obličeje valila červeň. Toto byl hrozný trapas!
„Vezmu tě k sobě a ošetřím tě, dobře?" staral se Oikawa a než se Hinata stihl vzpamatovat, byl na jeho zádech a procházel ulicí, kterou v životě neviděl.
„Pusť mě na zem!" křičel a snažil se slézt. Rozhodně mu nebylo příjemné být v jeho přítomnosti, natož na jeho zádech a mířící k němu domů! „Jsem úplně v pořádku!"
„Viděl si se vůbec? Vypadáš jako kdyby tě převálcoval parní válec! Potřebuješ pomoc!"
„Dokážu se o sebe postarat," namítal Hinata tiše a na protest lomcoval nohama a přemýšlel, jestli by bylo slušné urostlého třeťáka nakopnout.
„Kdyby ses o sebe dokázal postarat, vůbec bych tě nemusel najít v zapadlé uličce zbitého jako psa. Jsi stejný, jako Tobio, taky tak tvrdohlavý! Jen ti pomůžu a nechám tě jít, dobře?" ptal se tiše s povzdechem.
„Dobře," rezignoval Hinata taktéž tiše a sledoval cestu. Ani nevnímal, jak mu tepalo v hlavě.
Oikawa změnil směr teprve až u jednoho domu, do kterého také zamířil. Hinata se rozhlížel po tichém domě, který zel prázdnotou. Oikawa stoupal po schodech a on se cítil provinile. Musel být hrozně těžký!
„Tak jsme tu!" Oikawa složil Hinatu na měkký futon a ten se rozhlížel po jeho pokoji: volejbalové plakáty, jinak celkem bez výzdoby. Nic jiného ani nečekal.
„Tak, kde tě to bolí. Doktor Oikawa se podívá!" mrkl a Hinata pozvedl jedno obočí. Z jeho slov se mu chtělo zvracet a možná i smát - to byla smrtelná kombinace. „Nikde," odpověděl a založil si ruce na hrudi. „Můžu už domů?"
Oikawa protočil oči, než se sesunul na kolene a jeho ruce opět přistály na jeho ramenech. „Chibi-chan," promluvil sklesle.„Nelži mi. Vidím ti to na očích."
„Co mi vidíš na očích?" divil se Hinata.
„Bolest," byla odpověď.„Veškerou bolest tohoto světa nahromaděnou v tom drobném tělíčku, která nemůže být vypuštěna ven. Dusíš se tou bolestí zcela sám a jednoho dne praskneš. Nech mi ti, prosím, pomoct."
Hinata se zamyslel. „Dobře, bolí mě břicho," svolil tiše a sledoval své prsty svírající přikrývku. „Ale abys věděl, nejsem sám! Mám Kageyamu!"
„Jinou odpověď bych ani nečekal," usmál se Tooru Oikawa vlídně a Hinata poznával zcela jinou osobu.„Raději zkontrolujeme, jestli nemáš zlomená žebra, co myslíš?"
Hinata omámeně kývl. Stále nemohl ověřit, že osoba před ním je opravdu ta, za koho se vydává. Ta s úsměvem a hřejivým pohledem v očích, který ho nutil v něco, co dlouho nedokázal - v důvěru. A úsměvu.
„Děkuju," řekl, když si sundaval triko.
„Není zač," pravil nahrávač mile. „Chápu tvoji bolest. Víc, než si myslíš."
Hinata si odfrkl, ale zatím byl klidný a nechával chlapce očima prozkoumat jeho tělo.
„Nejspíš zlomené žebro mít nebudeš, ale určitě to potřebuje ošetřit, lehni si." Hinata se natáhl do teplých pokrývek, tentokrát už trochu nesvůj a skousl, když teplé velké dlaně přejely po tvořící se pohmožděnině. Byl zvyklý, když ucítil chladný dotek nějakého z krému právě na pohmožděniny, který nejspíš vlastnil každý volejbalista.

„Bude to v pořádku, jen určitě týden netrénuj, jo?...I když, stejně mě neposlechneš, já na tvém místě bych se totiž taky neposlechl," zasmál se a pokynul mu, že je hotov. Hinata se posadil a natahoval se po svém triku a mikině, když dlaň přistála mezi jeho lopatkami.
„To všechno oni?" zeptal se Oikawa smutně a hleděl na jizvy, které křižovaly jeho záda. „Jak dlouho?! Jak dlouho tě šikanují?! Proč si to nikomu neřekl?!" bombardoval ho otázkami a Hinata se odvážil ho přerušit, jakmile se oblékl a otočil k němu.
„Nebyli to jenom oni," přiznal tiše a hleděl do smutných očí. „Byl to můj otec." Sevřel látku trika na svém rameni a usmál se, nic jiného totiž v jeho situaci ani dělat nešlo.
„Chápu," šeptal Oikawa. „Teď už je mi to všechno jasné."
Kolem jeho těla se sevřelo jeho teplé objetí. „Hinato," řekl Oikawa tiše. „Nejsi v tom sám, na to nejspíš zapomenout. Nikdy nejsi sám!"
Hinata se odtáhl. „Já vím, možná proto jsem se z toho dostal. Kdyby nebylo mého týmu a hlavně Tobia, nejspíš bych skončil špatně." Usmál se, než řekl: „Už můžu jít domů? Kageyama bude mít určitě strach!"
Oikawa se překvapeně odtrhl. „Určitě! Nechceš tam hodit?"
„Dobře, to bych byl rád!" usmál se Hinata a dovolil si se bolestně zvednout. „Jinak, můžeš tohle udržet, prosím, v tajnosti?" požádal a Oikawa mrkl.
„Bude to naše malé tajemství, Chibi- chan!" prohlásil a sám se zvedl a zamířil ze svého pokoje následovaný Hinatou.
„Dáš mi své číslo?" zeptal se do ticha a Hinata přikývl. Nebyl důvod, proč ne, když teď znal pravou identitu tohohle muže.
„Kdykoliv se budeš cítit sám, zavolej mi, Shouyou," usmál se a sevřel panty dveří.
„Dobře," kývl Hinata a v tu chvíli ho napadla otázka:

„Kde jsou tví rodiče? Pracují?"
Oikawa se otočil a Hinata zaznamenal opět ty smutné oči plné emocí a pochopení. „Máma je mrtvá a můj otec ve vězení za domácí násilí."
Tehdy Hinata pochopil a nalezl nového druha na své lodi.

Nová kapča, která vám snad usnadní zítřejší nástup do školy!
Určitě jste rádi, přestože po takové době, ale snad má kapitola grády, protože byla hodně promyšlená a snad jste přišli na kloub naší další oblíbené postavě, která by se měla objevit častěji!
Jinak, už máte hrůzu z přijímaček? Já teda pořádnou, ale dostala jsem od mé korektorky pár rad a určitě ze mě nervozita opadla, přestože jen trošičku, když jsem se poptala nejen na přijímačky, al i střední. Máte někdo taky takové otázky? Klidně se zeptejte, myslím, že @TnaKenov odpoví mileráda! Mě osobně rady pomohly a když vím, že příběh čte víc lidí mého věku, byla nabídnuta i pomoc vám :D jinak, je tu v zásobě i jedno videjko, co můžete očekávat při přijímaček z matiky, které sice pobaví, ale i si říkáte, co je to v CERMATu za blby!
Komentáře a hvězdičky budou vřele vítány!
Milovniceknih, TnaKenov