When you're gone// HunHan FF

5.

Vstoupil jsem do letadla a rozhlížel se kolem sebe. Procházel jsem kolem kluků, kteří už seděli nachystaní vedle sebe po dvojicích, a posadil se vedle spícího Luhana k okénku. Byl deštivý den, což ostatní členy uspávalo, včetně mě. Bude to dlouhá cesta, přestupovat budeme v Londýně, ze kterého poletíme do Seoulu. Koukal jsem z okénka letadla, které se začalo pomalu vznášet k oblakům, ze kterých doslova lilo. Zapnul jsem si do sluchátek písničky a snažil se udělat si alespoň trochu pohodlí. Když jsem ucítil Luhanovu hlavu na svém rameni, opřel jsem se o ní a zavřel oči.

-

Probral jsem se někdy v noci. Celé letadlo spalo a z okénka jsem viděl na oblohu plnou hvězd. Luhan měl stále o mě opřenou hlavu a spokojeně oddechoval. Pohladil jsem ho jemně po tváři a políbil ho do jeho světle hnědých vlasů. Tím se mi ho ale nejspíše podařilo probudit, neboť nespokojeně zamrmlal a promnul si oči. Když si všiml mé přítomnosti, usmál se a namáčkl se ke mně, aby se mohl podívat na hvězdy. Nic jsme raději neříkali, abychom neprobudili ostatní, a tak jsem Luhanovi půjčil jedno své sluchátko a propletl si s ním ruku.

Znova se mi usnout nepodařilo. Čas během letu plynul tak pomalu, že mi to přišlo jako úplná věčnost, než letadlo začalo přistávat.
Bylo asi pět hodin ráno, když jsme byli nuceni vystoupit a čekat na další letadlo, které ale odlétalo až za dvě hodiny.
Nikomu se nechtělo nic dělat, i když šlo třeba jen o malou procházku po okolí. Trochu mě to štvalo, potřeboval jsem nějaký pohyb a hlavně nějak zabít ty dvě hodiny čekání.

,,Jdu se projít," promluvil jsem k ostatním členům, kteří byli napůl vzhůru a napůl spali. Bylo mi jasné, že se nikdo nepřidá a tak jsem si nasadil roušku pro případ, že by mě někdo poznal, a vyšel ven na vzduch.

Neplánoval jsem jít daleko, přece jen je ještě tma a ani to tu neznám. Kráčel jsem po úzkém chodníku, který vedl přes malý park k osamocené lavičce. S povzdechem jsem se posadil a znova upínal pohled na hvězdy. Mohl bych na ně koukat pořád. Jako malý jsem se bál tmy a tak mě máma učila, abych se strachu zbavil tím, že se budu dívat na hvězdy, které mě před tmou ochrání a budou mi vždy svítit na cestu, dokud nevyjde slunce. Vždy, když jsem koukal na tmavé nebe, vzpomněl jsem si na ní. Z mého přemýšlení mě vyrušily zvuky kroků, které se neustále blížily. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale neviděl ani na krok, neboť mi výhled zakrývala jednak tma a jednak stromy kolem mě. Popadla mě mírná vlna nervozity. Zvedl jsem se z lavičky a opatrně šel ke zdroji zvuku. Najednou jsem zpoza větve stromu viděl Luhana, jak se pomalu blíží na místo, kde jsem seděl. Napadla mě jedna špatnost, kterou jsem chtěl udělat ve chvíli, kdy projde Luhan kolem. Počkal jsem si tiše vedle kmene stromu a když byl Luhan asi dva metry předemnou, přiběhl jsem k němu ze zadu a chytl ho za pusu, aby nemohl křičet. Samozřejmě se chudák lekl a začal s sebou házet, dokud neuslyšel můj smích. Když jsem ho pustil, dal se do předklonu a snažil se rozdýchat prožitý infarkt.

,,Tupče, lekl jsem se!" strčil do mě se smíchem.

,,Už jsi viděl celý život před očima, co?" dloubl jsem do něj loktem a začal se smát.

,,To ti jednou vrátím," odvětil naštvaně a sedl si na lavičku.

,,Co kluci?" zeptal jsem se a šel se posadit vedle něj.

,,Spí na letišti," odvětil klidně a zaklonil hlavu, aby se mohl povídat na hvězdy.

Můj pohled směřoval k němu. Byl zajímavější než hvězdy na obloze, byl krásnější a tajemnější než kterákoliv z nich. Když si všimnul, že na něj koukám, usmál se a opřel mi hlavu o rameno. Objal jsem ho kolem ramen a oddechl si.

,,Co budeš dělat, až přijedeš domů?" zeptal se tiše.

,,Půjdu spát," zasmál jsem se. ,,Možná bych tě mohl pozvat k nám na večeři," dodal jsem a i když nebylo Luhanovi vidět do tváře, cítil jsem jeho úsměv.

,,Rád se stavím," odvětil a obmotal mi ruce kolem pasu.

-

Začalo vycházet slunce. Bylo něco po šesté a my stále seděli s Luhanem na lavičce. Odnesl bych ho v náruči jako spící princeznu, ale nerad bych na sebe strhl pozornost fanynek. Ano, vyhýbám se jim. Taky jsem jenom člověk, co si občas chce vyjít ven, aniž by někdo pokřikoval přes celou ulici jeho jméno a fotil si ho na každém kroku. Obzvlášť po turné, kdy už chci mít od všech pokoj a odpočívat. Navíc to ani zdaleka nekončí. Po dvoutýdenní přestávce začneme makat na nové desce a MV, takže si nejspíš jen tak neodpočinu. Samozřejmě jsem za ty dva týdny rád, budu je moct trávit s mámou a možná i s Luhanem.
Podíval jsem se na hodiny, bylo na čase se zvednout a jít ke klukům. Probudil jsem svou Šípkovou Růženku a vydal se na letiště, kde byl mnohem větší zmatek než ráno. Jakmile jsem spatřil kluky, kteří se tam fotili se skupinou fanynek, měl jsem chuť se otočit a vypadnout, jenže bylo pozdě, protože si mě jedna z nich všimla a rozběhla se ke mně. Otočil jsem se na místo, kde stál Luhan, ale najednou tam nebyl. Dělá si prdel, že zdrhnul a mě tu nechal samotného?! Tohle mu neprominu...

,,Sehune!" ozval se hlas dívky za mými zády.

S nepřístupným pohledem jsem se na ní otočil. Měla dlouhé, kaštanově hnědé vlasy vlnící se až k jejímu pasu. Její oči byly plné energie a radosti, až jsem se z toho cítil provinile, že na ní tak zamračeně koukám.

,,Ahoj," snažil jsem se usmát a působit mile.
,,Mohla bych se prosím s tebou vyfotit?" zeptala se milým hlasem a vyčkávajíc na mě koukala.

,,Samozřejmě," přikývl jsem a sundal si z tváře roušku.

Udělal jsem ten nejkrásnější úsměv, který jsem dokázal a nechal dívku v rozpacích odejít. Rychlým krokem jsem se vydal na záchodky a přímo rozrazil dveře. Přesně podle mého očekávání tam stál Luhan v koutě a věděl, co bude následovat.

Annyeong!

Normálně bych tu nic nepsal, ale teď bych se rád omluvil za všechny chyby v tomto příběhu, neboť to píšu po jedenácté hodině a přímo u toho usínám, takže jestli na něco narazíte, dejte mi vědět, protože já momentálně ani nevím, jak se jmenuju. To také platí o nesmyslných větách a opakujících se slovech. Fakt se omlouvám, ale jsem poslední dobou strašně unavený a není to spánkem, takže se to nedá jen tak setřást. Snad to nebude tak hrozné...

Annyeong!