When you're gone// HunHan FF

1.

Už je to nějaký ten pátek, co cítím ten nepopsatelně prázdný pocit uvnitř mě. Čas mi plyne mnohem pomaleji, jako by každá vteřina trvala celou věčnost. Adrenalin je na pódiu mnohem větší, než kdysi býval a také strach a nervozita jsou stále silnější.
Rozhlížím se kolem sebe. Světla blikají všude kolem, fanynky křičí mé jméno a svírají v rukou plakáty s mou tváří. Proč tohle všechno zrovna teď? Svět se mi zastavil před očima. Vnímal jsem každý výdech a nádech, každou kapku potu stékající po mé tváři plné zmatku. Údery mého srdce byly zpomalené, ale i přesto jsem věděl, že buší jako o závod. Nikdo mi nejde na pomoc, kde jsou všichni? Otočil jsem se za sebe, ale jediné, co jsem spatřil byla tma. Nikdo za mnou nestál, nikdo mě nedržel za ruku, aby mi pomohl zvládnout ten stres, byl jsem tam kompletně sám. Z mých očí začaly stékat slzy. Bál jsem se, nevěděl jsem, co dělat, kam jít dál. Z mých úst nevycházely žádné zvuky, pouze tlumené vzlyky. Zakryl jsem si uši dlaněmi a dopadl tvrdě koleny na zem. Nechci je slyšet, jsou všude kolem mě. Hlasy lidí, kteří ve mě věří, kteří čekají, že se postavím a svým typickým sebevědomým úsměvem okouzlím celou arénu. Nestalo se tak. Místo toho tu sám klečím, se slzami v očích s nahlas bušícím srdcem.
Najednou ale cítím něčí dotek dlaně na mém rameni. Než se stihnu otočit, probírám se s hlubokým nádechem ve své posteli.
V uvědomění, že to celé byla noční můra, jsem si hlasitě povzdechl a otřel si pot z čela.
Přes zatažené rolety jsem viděl jasné denní světlo, které se marně snažilo dostat do mého apartmánu.

Natáhl jsem se pro mobil, který ležel na nočním stolku a rozhodl se zkontrolovat sociální sítě. Jako každý den na mě čekaly zprávy fanynek, které mi děkovaly za skvělou show, říkaly mi, jak skvělý jsem a co všechno pro ně znamenám. Někdy jsem si říkal, proč si něco takového myslí. Ano, jsem vděčný za všechny exo-l, ale stejně mi to nedávalo žádný smysl.
I přes to, že se včerejší koncert povedl, jsem měl stále depresivní náladu. Jsem unavený. Unavený ze života a všech těch lidí kolem. Zvláštní je, že ostatní jsou na tom mnohem lépe. Většinou jsem byl já ten, kdo únavu zvládal lépe, ale teď je to úplně naopak. Každý se zdá být spokojený se svou druhou polovičkou. Je nás dvanáct, proč nemám já svou polovičku?!

Odložil jsem mobil vedle sebe a pomalu se vyhrabal z postele. Naštěstí máme den volna, takže ho plánuji prospat a proležet. Ani jsem se neodvažoval roztáhnout žaluzie, ty naše fanynky mají oči všude. Mírně jsem je povytáhl, abych pustil alespoň trochu světla do pokoje a zamířil jsem si to rovnou do koupelny, ve které bylo naštěstí prázdno. Kde jsou všichni?
Vytáhl jsem si z tašky kartáček na zuby, a zatímco jsem si je lenivými pohyby čistil, koukal jsem na svůj odraz v zrcadle. Vypadám příšerně. Vlasy mi trčí ze všech stran, jsem bledý jako stěna a ještě k tomu mám kruhy pod očima.

,,Dobré ráno," ozval se za mými zády známý hlas Kaie. 

,,Dobré," zamumlal jsem s plnou pusou pasty, kterou jsem vyplivl do umyvadla a poté si pusu vypláchl.

,,Vypadáš unaveně," namítl a přišel blíže k umyvadlu, jakmile jsem od něj ustoupil.

,,To bude asi tím, že unavený jsem," odvětil jsem podrážděně a vydal se do kuchyně, kde seděl Lay a Baekhyun.

,,Už jsi vzhůru?" zeptal se Lay, zatímco držel v rukou šálek čaje.

Abych mu odpověděl dostatečně, zamrmlal jsem a vybíravě koukal na tác se snídaní, kterou donesla pokojská.
Mám vůbec hlad?

,,Jsi v pořádku? Zdáš se být dost unavený," zeptal se Baekhyun starostlivě.

,,A vy nejste?" odsekl jsem a koukal na jejich překvapené obličeje. 

Popadl jsem do ruky svou misku s jídlem a aniž bych cokoliv dalšího řekl, odešel jsem zpět do svého pokoje.

Mám už toho dost, jak jsou všichni tolik nad věcí a neustále se mě vyptávají, jestli jsem v pohodě. Je snad úplně očividné, že nejsem. Jenže nikdo s tím nic nedělá. Místo toho se baví mezi sebou, proč jsem takový a tím to hasne. Prostě chci někoho, kdo by mě chápal. Samozřejmě, že je mám všechny rád, ale někdy mám pocit, že mezi ně nepatřím.

-

Bylo poledne. Čas na společný oběd. Od rána jsem nevylezl z pokoje, takže jakmile jsem vešel do plné jídelny, všechny oči padly na mě.
Nechtělo se mi vysvětlovat, proč jsem se za celé dopoledne neukázal. Ignoroval jsem pohledy ostatních a posadil jsem se na volné místo vedle Krise a Chena.

,,Dobrou chuť," zamumlal jsem společně s ostatními a pustil se do jídla.

Stále jsem na sobě cítil něčí pohled, bylo to natolik nepříjemné, že jsem nemohl ani jíst. Rychle jsem se rozhlédl po celé jídelně, když v tom se můj zrak střetl s Luhanem. Proč jsem si ho do teď vůbec nevšiml? Nebylo to tak, že by na mě tupě zíral, ale rozhodně mi byl jeho pohled nepříjemný a deprimoval mě.

,,Co je?" uchechtl se Chanyeol, když si všiml mého výrazu.

,,Nic," kývl jsem bezstarostně hlavou a pokračoval v jídle.

Bylo to zvláštní, ale snažil jsem se jeho pohled ignorovat. Když jsem se po obědě chystal znova vypařit, Kai mě stihl zarazit.

,,Hele, jestli potřebuješ přestávku, stačí říct, jasné?" zeptal se klidným hlasem.

,,Jsem v pohodě," odvětil jsem a spěšným krokem jsem došel do mého pokoje, kde jsem se zavřel a oddechl jsem si.

Jakmile jsem se otočil, leknutím jsem s sebou cukl.

,,Luhane!" okřikl jsem ho a koukl na jeho pobavený výraz, zatímco seděl na mé posteli.

,,Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," uchechtl se. ,,Myslel jsem, že bych si měl s tebou promluvit. Vypadáš sklesle, co se děje?" zvážněl a z jeho hlasu šla slyšet starost.

,,O nic nejde, jen jsem unavený," mávl jsem rukou a sedl si vedle něj.

,,Proč se vymlouváš? Prostě mi to řekni," odvětil.

,,A co ti mám říct? Jak mi každý koncert ubírá energii? Jak jste všichni spolu, ale já nikoho nemám?" vyhrkl jsem.

,,Nikoho nemáš?" podivil se. ,,A já jsem tím pádem co?" zeptal se naštvaně. ,,Ty nejsi sám," řekl a chytl mě za ruku.

,,Jen mi připadá, že mi tu nikdo nerozumí," připustil jsem lítostně.

,,Vždyť víš, že kdykoliv budeš chtít, stáčí zajít za mnou," pousmál se.

Zvláštní, že přišel tak najednou. Ještě když na mě v jídelně tak divně koukal. Že by si toho začal konečně někdo všímat? 

Whooooshh (wat), vítám vás u první kapitoly:---)

Woooooshh, loučím se :DDDD