When you're gone// HunHan FF

4.

Situace se trochu zklidnila. Ležel jsem ve svém pokoji a koukal z okna, zatímco ostatní měli jakousi poradu v obýváku. Najednou se otevřely dveře, ve kterých stál Kai se skleslým pohledem a hned za ním byl opřený o stěnu Chanyeol.

,,Přišel jsem se ti omluvit," promluvil Kai po chvilce ticha a hlavu držel sklopenou. ,,Neměl jsem tě praštit, ani na tebe křičet, moc mě to mrzí," pokračoval a pohlédl na mě upřímnýma očima. Pouze jsem na něj koukal, nevěděl jsem, co říkat.

Kai se otočil na Chanyeola, který kývl chápavě hlavou a zavřel dveře. Byli jsme tu sami dva, přepadl mě nával strachu a napětí. Nebál jsem se, že mě zase zmlátí. Bál jsem se, že se mnou bude chtít mluvit, což taky udělá.

,,Víš, všichni si všimli tvého divného chování. Nemůžeš nám vyčítat, že máme o tebe strach, jsme přece kamarádi, proč nám nic neřekneš? My ti dokážeme pomoct, dokážeme ti porozumět, tak proč nespolupracuješ?" zeptal se s nadějí, že mu odpovím. ,,Tak už něco řekni, prosím, zabíjí mě ta tvoje mlčenlivost, jak si mě prohlížíš tím svým pohledem, aniž bys něco řekl," povzdechl si, když nedostal mou odpověď.

,,Jsem jen přepracovaný," řekl jsem tiše, že jsem se skoro sám neslyšel.

,,Neříkej, že v tom není nic jiného, poznám to," stál si Kai za svým, což mě rozzuřilo.

,,Nedělej, že mě znáš, nikdy ses o mě nezajímal, tak si tu teď nehraj na kámoše!" vyštěkl jsem po něm a v tom se otevřely dveře.

,,Dost," vstoupil do pokoje Chanyeol.

,,Ty se jdi chystat na koncert a ty-" ukázal rukou na mě. ,,Ty budeš spát, jasný?" přikázal a vyprovodil Kaie z mého pokoje.

Konečně jsou pryč, ty jejich otázky mě pěkně vytáčí. S povzdechem jsem se zavrtal více pod peřinu a zavřel oči. Byl jsem přímo vyřízený, vnímal jsem nějaké zvuky okolo, ale po chvilce jsem upadl do říše snění a realitu odložil bokem.

-

Probudil mě něčí dotek na mé tváři. Otevřel jsem oči a spatřil pleťovou skvrnu, která se měnila v Luhana klečícího před mou postelí.

,,Promiň, probudil jsem tě?" zeptal jsem starostlivě.

,,To nevadí," zamumlal jsem a rozhlédl se kolem sebe. ,,Kde jsou ostatní?" odvrátil jsem zpět pohled k Luhanovi.

,,Nabídl jsem se, že s tebou zůstanu, kdyby se ti náhodou udělalo špatně. Chanyeol měl o tebe navíc velký strach, takže mi dovolil tu s tebou být," usmál se a chytl mě za ruku.
,,Měl jsi jít, zvládl bych to," odvětil jsem.

,,Chceš donést něco k pití? Nebo jídlu?" zeptal se Luhan ochotně.

,,V pohodě, jsem jen unavený," zachraptěl jsem a snažil se držet oči otevřené.

Bože, je tak nádherný. Mohl bych strávit celý život koukáním do těch jeho oříškových očí a pozorovat, jak se usmívá.

,,Nebude vadit, když si k tobě lehnu?" zeptal se a já se automaticky posunul dál od kraje postele, aby si mohl Luhan lehnout.

Přehodil jsem přes něj deku a zezadu ho objal. Cítil jsem přímo u nosu jeho osobitou sladkou vůni, kterou jsem cítil pouze z něj. Jeho menší ruka pasovala přesně do té mé, naše ruce byly propletené a občas jsem cítil Luhana, jak se zachvěl, když jsem vydechl blízko jeho krku.
V tom se na mě otočil a zamyšleně mi koukal do očí. Aniž bych to čekal, jeho rty se ocitly na těch mých a já zůstal zaskočením ležet. Byl to krátký, ale od srdce jdoucí polibek, kterým mě obdarovaly jeho dokonalé rty. Překvapilo mě to, ale na své tváři jsem to nedal znát. Pouze jsem se na něj usmál a zavřel oči. Usnul jsem rychle, ale spal jsem jen tak napůl. Snil jsem o minulosti, jak jsme byli jako malí s Luhanem venku a stavěli hrad z písku u moře. Byl to můj jediný kamarád z dětství. Jako malý jsem nebyl nijak oblíbený, ale když jsem se s mámou přestěhoval ve čtyřech letech do Seoulu, Luhan bydlel naproti našeho bytu. Navštěvovali jsme se a stali se z nás nejlepší přátelé až do teď. Ovšem když jsem začal být přepracovaný a unavený, moc jsem se s ním nebavil. Zatímco on trávil čas s ostatními, já byl sám a ničilo mě to. Ale teď, když leží v mé blízkosti, cítím se zase živý. Vrací se mi vzpomínky na naše dětství a taky dospívání, jsou to ty nejkrásnější chvíle mého života a nikdy bych je za nic nevyměnil. 

-

Probral mě sluneční svit. Rolety byly roztažené a v mém pokoji bylo ticho a prázdno. Místo, kde ležel Luhan, bylo opuštěné, ale stále vyhřáté, musel odejít před chvílí. Promnul jsem si rozespale oči a vydal se do kuchyně, kde seděli všichni společně u stolu i s Luhanem. Všechny oči padly na mě. 

,,Dobré ráno," řekl jsem tiše a posadil se na volné místo vedle Chanyeola, který si mě starostlivě prohlížel.

,,Je ti lépe?" zeptal se a já pouze souhlasně přikývl.

Zeptal bych se, jak se dařilo na koncertě, ale nechce se mi na nic vyptávat. Můj pohled padl na Luhana sedícího naproti, který mi věnoval ten nejkrásnější úsměv, nutící mě, abych mu ho oplatil. Pustil jsem se do snídaně, složené z misky rýže a zůstal u stolu jako poslední. Ještě než odešel Xiumin, připomněl mi, abych si zabalil a přichystal se na dnešní odlet domů. Skoro bych na to zapomněl. Uklidil jsem po sobě nádobí a šel zpátky do pokoje, který jsem začal dávat pomalu do pořádku. Jediné, co jsem teď měl na mysli, byl můj odlet domů. Těším se na mámu, až mě uvítá u dveří, udělá mi večeři a vyslechne si mě. Vždy, když se mě někdo zeptá, který žena je pro mě největší vzor, usměju se a odpovím, že je to má máma. Ať už jsem doma.