When you're gone// HunHan FF

2.

Byl letní večer. Seděl jsem na balkóně s plechovou piva v ruce a pozoroval hvězdy zářící na obloze. Byla to krása. Palmy vlály v teplém vánku a z části zakrývaly pohled na Floridské moře. Užíval jsem si ten klid, který tu panoval, ale i když jsem se snažil, nemohl jsem dostat Luhana z hlavy. Ten den se zase někam vypařil a od té doby se neukázal. Byl jako nějaká nevyřešená záhada, chvílemi byl se mnou, chvílemi zase ne. Chtěl bych mu vidět do hlavy, vidět jeho myšlenky a sny a hlavně vědět, co si o mně myslí. Na tohle jsem byl vždycky velmi citlivý. Zajímal mě názor druhých a chtěl jsem vědět, co si o mně myslí, jestli mě mají rádi nebo jestli mě pomlouvají. I když jsem si stokrát nalhával, že mě názor druhých nezajímá, nebyla to pravda. Záleží mi na názorech příliš.

Můj proud myšlenek byl narušen zvukem otevírajících se dveří. Když jsem se ohlédl, kdo se mi rozhodl přerušit klidný večer, spatřil jsem Luhana.

,,Co tady děláš?" zeptal jsem se nezaujatě a hleděl před sebe.

,,Dělám ti společnost," odvětil a zavřel za sebou dveře.

Posadil se na židli vedle mě a pozoroval výhled, na který jsem doposud koukal pouze já.

,,Je to tu tak krásné," řekl klidným a tichým hlasem, který mě donutil se zachvět.

,,Jo," šeptl jsem a odvrátil pohled k obloze plné hvězd.

Seděli jsme v naprosté tichosti, protože slov bylo netřeba. Netušil jsem proč, ale být v jeho přítomnosti mi přinášelo jistou útěchu. Cítil jsem se klidný, uvolněný a svůj. Nemusel jsem před ním hrát, že mám skvělou náladu, mohl jsem být sám sebou. Nikdy se mě hloupě nevyptával, jen si vedle mě sedl a užíval si to ticho se mnou. Přišel mi jako mé dvojče. Ostatní mě nechápali, ale on ano. 

,,Zítra máme poslední koncert našeho světového turné," přerušil Luhan ticho tím svým jemným hláskem, který mi byl slastí pro uši.

,,Už bylo na čase, začínám toho mít plné zuby," připustil jsem a pohlédl na Luhana, který mi věnoval chápavý pohled.

,,Je to unavující," odvětil souhlasně.

,,Už chci spát ve vlastní posteli, jíst u stolu s rodinou a nemyslet na všechny ty starosti kolem," řekl jsem směrem k Luhanovi, který kývl hlavou a začal pomalu zavírat oči.

Nechal jsem ho tak. Taky na mě šla únava, ale bylo mi líto se vzdát toho jedinečného výhledu na moře, ve kterém se odrážel měsíc v úplňku. Udělal jsem si na památku fotku a poté se snažil přijít na to, jak dostat spícího Luhana do postele, aniž bych ho musel budit. Nakonec jsem ho vzal do náruče a tiše ho nesl přes obývací místnost do mého pokoje, kde jsem ho uložil do mé postele a lehl si vedle něj. I když byla tma, přes měsíční svit jsem viděl jeho spokojený obličej. Vypadal tak bezstarostně, že bych byl schopen zabít kohokoliv, kdo by se ho pokoušel vzbudit. I mně se začaly zavírat oči. Ze začátku jsem nechtěl, ale nakonec jsem se přestal bránit a začal upadat do říše snění.

-

Znova jsem měl ten sen. Byl velmi podobný. Byl jsem na pódiu a třásl se nervozitou, zatímco se ostatní úplně vypařili. Když jsem pocítil zase ten stejný dotek na rameni, věděl jsem, že se musím otočit rychleji, než se vzbudím. Chtěl jsem vědět, kdo je ta osoba stojící za mými zády. Uvědomil jsem si, že sním a jako na povel se otočil za sebe. Stál tam Luhan a koukal na mě usměvavým pohledem. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát, ale než jsem stihl zareagovat, opět jsem se probral v posteli. Vedle mě ležel stále spící Luhan a dokonce měl se mnou propletenou ruku. Jak k tomu došlo? V tom se jeho oči začaly pomalu otevírat. Jakmile mě spatřil, jeho rty se roztáhly do malého úsměvu, který mě donutil úsměv opětovat. Bylo zvláštní, jaký vliv na mě mělo úplně všechno, co dělal.

,,Dobré ráno," zamumlal ospalým hlasem a tiše zívl.

,,Dobré," odvětil jsem a váhal nad tím, jestli mám jeho ruku pustit.

Rozhodnutí mě zbavil Luhan, který vstal z postele a propnul se slastně v zádech.

,,Jak jsem se tady vlastně vzal?" uchechtl se a posadil se znova na postel.

,,Usnul jsi na balkóně, tak jsem tě vzal tady," usmál jsem se.

Noc strávená s ním byla ta nejlepší za celé turné. Vždycky jsem měl pokoj sám, na společnost během spánku jsem nikdy zvyklý nebyl, ale zjistil jsem, že s Luhanem je to vlastně skvělé. Cítil jsem se v bezpečí.

,,Měli bychom jít balit, zítra ráno odlétáme zpět do Seoulu," namítl jsem a vytáhl zpod postele kufr.

,,Půjdu pozdravit kluky, vrátím se, až budu mít zabaleno," odvětil Luhan a odešel z mého pokoje.

Když byl Luhan pryč, posadil jsem se s povzdechnutím na postel. Ať už je konec tohoto dne, tohoto turné a vůbec- konec všech těch starostí.

Mám před sebou dlouhý den, zvládnu to? Má vůbec cenu se před fanoušky přetvařovat, hrát kvůli nim, že se náramně bavím? Nejspíš nemám na nic takového ani sílu, ale kvůli Luhanovi se budu snažit. Nebudu se před ním přetvařovat, ale pokusím se mít lepší náladu. Je pravda, že mi jí docela zlepšil a už se necítím tak neviditelně, ale stále na tom něco nehraje. Je tohle skutečné? Všechno je to jako sen, ale přitom vím, že realita je právě teď. Jedno ale vím jistě- jestli je to sen, zabiju každého, kdo se mě pokusí z něj probrat. Sice jsem jako hromádka neštěstí, ale od doby, co je tu Luhan se mnou, se cítím mnohem lépe. Možná budu i schopen komunikovat s ostatními členy, aniž bych se choval nepřístupně a podrážděně. Kdo ví, co se dnes ještě stane a nestane.

Annyeong!

Další kapitola je tady a já nemám opět co říct, nějak nemám potřebu tady něco komentovat, takže se omlouvám, že tady moc nepíšu tyhle závěrečné kecy :D. Snad se vám část líbila, annyeooong!