When you're gone// HunHan FF

9.

,,Konečně jsi tu," řekl Kai namísto pozdravu, když jsem dorazil do malé kavárny v centru Seoulu. Naštěstí už bylo pozdě, takže v kavárně skoro nikdo nebyl, ale to dělalo situaci napjatější. Až na hudbu, která hrála z rádia, nebylo slyšet nic jiného. 

,,Tak povídej, proč jsem tady?" posadil jsem se naproti něj k okénku, ze kterého šlo vidět na liduprázdnou ulici. 

,,Chtěl jsem si s tebou promluvit o tom, co se tehdy stalo..." odmlčel se s vážným hlasem. 

,,Proč to chceš řešit, prostě se to stalo, už to nezměníš," povzdechl jsem si a nevěnoval mu jediný pohled. 

Když se chystal Kai odpovědět, objevila se u nás servírka s přívětivým úsměvem a bločkem v ruce. ,,Co si dáte?" zeptala se mě a trpělivě vyčkávala. 

,,Espresso," pokusil jsem se o úsměv a počkal, až odejde. Když byla servírka z dohledu, můj úsměv povadl a já se otočil na Kaie. 

,,Prostě jsem se chtěl omluvit. Pořád máš modřiny, nemůžu tě vidět takhle, aniž bych se neomluvil," odvětil lítostně. 

,,Takže omluva mě má nějak vyléčit? Přenes se přes to a přestaň to pořád rozebírat, já se na tebe nezlobím, jen nechápu, proč tě tak moc vyvádí z míry, že ti neříkám všechno," pokrčil jsem rameny. 

,,Ale ty ses choval zvláštně, chtěl jsem být ten, kdo ti rozumí," připustil.

,,Hele o nic nešlo. Jen jsem měl blbé období, nic se mi nedařilo a byl jsem sám. Díky pauze už je mi trochu lépe, takže si nemusíš dělat starosti," přesvědčoval jsem ho i přes to, že jsem tím lhal jak jemu, tak i sobě. 

,,Tady je vaše káva," přistoupila ke stolu servírka a položila mi espresso na stůl. Přikývnutím hlavy jsem poděkoval a dál věnoval pozornost debatě. 

,,Jsi si jistý, že dva týdny stačí? Můžeme požádat o víc," zeptal se Kai starostlivě, ale já nesouhlasně zakroutil hlavou. 

,,Za dva týdny točíme MV, nedá se to přesunout. Prostě budu muset nabrat sílu teď," odvětil jsem a napil se kávy. 

,,Vždycky se to dá domluvit," namítl Kai. 

,,Ale to by muselo jít o něco vážnějšího. Nechci, aby se to rušilo kvůli mně," odpověděl jsem mrzutě. 

,,Fajn, ale slib mi, že budeš na sebe dávat pozor. Jestli se ti udělá špatně, zavolej mi a já to zařídím," řekl vážným tónem. 

,,Dobře, slibuji," kývl jsem souhlasně hlavou a rozhlédl se z okénka ven. 

Slibuji, ale bohužel to nemůžu splnit. 

-

Rozloučil jsem se před kavárnou s Kaiem a chystal se na cestu domů. Nechtěl jsem jet znova metrem a pak jít dvacet minut pěšky domů, takže jsem si zavolal taxi a nechal se zavést kousek od domu. Bylo něco po jedenácté a mamka už nejspíš spala, takže jsem odemkl dveře a tiše odcupital až k sobě do pokoje, kde jsem našel spícího Luhana. S úsměvem jsem si sundal bundu a došel do koupelny, kde jsem ze sebe svlékl oblečení a pohodil ho bezcenně do rohu místnosti. Když se na mě spustila vlažná voda, úlevně jsem si vydechl a opřel se o studené dlaždice. Nechtěl jsem tu být dlouho, ale příjemně hřejivý pocit na těle mě donutil zůstat. Všechny starosti byly pryč. Tedy až do doby, kdy jsem zastavil proud tekoucí vody a vylezl se sprchy. Hřejivý pocit se okamžitě vytratil společně s úlevou a mým tělem projel chlad, který mě donutil se zachvět. 

Při mytý zubů jsem na sebe zamyšleně koukal. Pramínky světle hnědých vlasů mi neposedně trčely ze všech stran a na mé bledé pleti byla znát únava, kterou podtrhovaly tmavé kruhy pod očima. S povzdechem jsem zhasl světlo v koupelně a v trenkách nakročil do zatemněného pokoje. Tiše jsem si vlezl k Luhanovi pod peřinu a ještě než jsem zavřel oči, mlčky jsem si ho prohlížel.  Jeho tvář byla klidná, stejně jako jeho nádechy a výdechy, které mě začaly uspávat. Bezmyšlenkovitě jsem mu položil ruku na bok a přitáhl se blíže k němu. S tichým výdechem jsem zavřel oči a odebral se do říše snů. 

-

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Mé tělo ztuhlo, jakmile jsem si všiml výšky pode mnou, která by mohla zobrazovat rozprostírající se svět pod mým drobným tělem. Auta, která pode mnou jezdila byla tak miniaturní, že bych je mohl všechny shrábnout do jedné dlaně. Se zatajeným dechem jsem pozoroval dění kolem a okamžitě chtěl utéct od okraje střechy, ale mé tělo neudělalo jediný pohyb. Bylo to to největší mučení, když v tom se mé tělo probralo a udělalo krok. Krok jiný, než jsem chtěl. S výkřikem jsem jsem padal z vrcholu mrakodrapu k zemi. Bezmocně jsem kolem sebe máchal rukama ve snaze se nějak zachránit, ale křídla jen tak nenarostou. Patra se kolem mě míhala neskutečnou rychlostí, ale samotný pád byl nekonečný. Ve zlomku vteřiny jsem si vzpomněl na mámu, kluky a Luhana. Na naší první společnou noc pod hvězdami. Koukl jsem se pod sebe, ale než jsem stihl dát ruce před obličej, zaslechl jsem něčí křik. 

,,Sehune!" 

Probral jsem se v posteli s hlasitým nádechem a zmateně koukal kolem sebe. Nic jsem si nepamatoval, byla to noční můra?

,,Sehune," zaslechl jsem znova volání mého jména a přejel pohledem Luhana, který na mě vyděšeně koukal. Beze slova jsem se k němu natáhl a uvěznil ho v objetí. Nic neříkal, jen mi obmotal ruce kolem boků a nechal mě, abych se uklidnil. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo, nechápal jsem to. Co mě vyděsilo natolik, že to zanechalo takový neklid i v Luhanovi? 

OH MY GOD ANO, VIDÍTE DOBŘE, VYŠLA NOVÁ KAPITOLA 

Hahehehhhehaha, musím se smát tomu, co jsem minule na závěr napsal. ,,Kapitoly budou vycházet častěji," pfffff, bullshit, jestli ještě jednou něco takového řeknu, máte právo mě něčím trefit. Kapitoly teď budou opravdu vycházet častěji :)))))))))))))))) 

Protiřečím si.