America in trouble /ff Avengers/

**4.**

"Tenhle chlap." ukáže Nat na holgoram, kde je obrázek toho bývalého vědce "se jmenuje Torren Whisper. Jak už jsme slyšeli od Furryho, je to bývalý vědec, který se zabíval neviditelností. Očividně po nás jde. Musíme o něm vědět všechno možné, abychom byli připraveni na jeho další útoky. Prostě se snažte zjistit cokoliv, co je s ním spojený."

"Takže se máme vydat přímo do spárů vlády?" zeptá se Scott s nadsázkou a napije se vody ze sklenice, kterou nemám tušení kde vzal.

"Samozdřejmě, že ne.. Musíme to dělat opatrně, nikdo se o ničem nesmí dozvědět. A proto jsme se rozdělili do týmů. Kapitáne, ty budeš se Samem, Wandou a tady s prckem." ukáže na Sama, Wandu a pak na Scotta.

"Hej!" vyprskne vodu a vražedným pohledem se podívá na Natashu. "Dokážu být taky 10x větší než ty, tak si moc nedovoluj."

"Jenže já dokážu bojovat i bez obleku, zatím co ty ne." usměje se pro sebe Nat a nasadí vítězný pohled.

"Co?!" podívá se uraženě na mě a pak zase na ní. "A ty jí jako nic neřekneš? Tss... A to si říkáš kamarád?" začne mi vyčítat.

"Tak se zase uklidníme děcka." usměju se.

"Ty buď zticha starouši." začne se mi smát Natasha. Protočím oči.

"I když mi je 98 let pořád mám sílu jako 20 letej a myslím, že byste opravdu mou pěst nechtěli mezi svýma očima." pousměju se. Otočím se a podívám se na nově příchozí.

"Přestaňte se škádlit, máme práci." řekne Fury a na stůl hodí nějaké papíry.
"A co se jim tu snažim říct?" odpoví Natasha. Furry to ignoruje a pokračuje dál "Podařilo se mi najít složku s několika záznamy o projektu I.S.S."

"I.S.S.?" skočí mu do řeči Wanda, která se tu jaksi zjevila a nasadí nechápavý výraz.

"I.S.S. tak jsme kdysi nazvali ten projekt neviditelnosti. V těhle složkách je hlášení o tom projektu. Mělo by to být od roku 1995 až do roku 1997. V roce 1989 jsme s Whsiperem začali spolupracovat, bohužel tyto složky jsem už nenašel. Natasho, ty budeš mít za úkol pročíst tyhle složky. Wanda, Sam, Scott a Steve. Vy budete v terénu a myslím, že by vám prospělo dostat se zase zpět do formy. Přece jen pár měsíců, už jste nebojovali." prohlédne si nás, jako kdybychom neměli žádné svaly.

"A Bucky tu bude jako záloha." podívá se na Buckyho, který jako obvykle stojí v rohu místnosti a opírá se o zeď. Jen na souhlas přikývne a dál se kouká z okna. Od té doby, co nemá železnou ruku ho moc do boje nenasazujeme. Bohužel nemáme prostředky na to, abychom mu udělali novou. Musíme si dávat velký pozor.

"Chci všechny možné záznamy a hlášení, která najdete o projektu I.S.S. . Určitě něco najdete ve starých záznamech S.H.I.E.L.D.u. Prostě prohledejte všechno možné, abychom věděli proti komu vlastně stojíme." řekne a otočí se k nám zády.

"A co budete dělat vy?" zeptá se ho Scott.

"Já jdu rozšířit náš tým. Myslím, že pár lidí navíc se nám bude hodit a lepší vybavení taky neuškodí." odpoví a odejde z místnosti. Jsem zvědavej koho přitáhne.

"Skočím se převléct. Zajdu pak do tělocvičny." oznámím jim a zamířím si to do svého pokoje. Pořád tu mám tu obří díru, takže ani nemusím použít dveře. Vejdu dovnitř a vezmu si ze skříně šedé tílko a černé kalhoty na trénink. Vejdu do koupelny a sundám si ze sebe oblečení. Podívám se na sebe do zrcadla, mám kruhy pod očima a celkově vypadám strhaně. Otevřu kohoutek a opláchnu se ledovou vodou. Obleču si to tílko a kalhoty. Vyjdu z pokoje a zamířím si to rovnou k tělocvičně.

Otevřu dveře a přede mnou se objeví obrovská místnost. Pravá stěna je celá skleněná. U levé stěny jsou boxovací pytle a různé překážky, lana, tyče, žíněnky, činky a bůh ví co ještě. Naproti vchodu jsou ještě jedny dveře, kde je další místnost oddělená sklem od tělocvičny. To je simulační místnost, kde se procvičuje boj.

Nikdo tu není, výhoda pro mě. Raději cvičím sám. Sejdu schody a zamířím si to přímo k boxovacím pytlům. Pověsím si jeden pytel a omotám si ruce bandáží. Zaujmu bojový postoj a začnu boxovat. Moje pěsti nejdříve po menších intervalech naráží do pytle. Box na mě působí něco jako masáž, vždy se při něm dokážu odreagovat a dostat do transu, kdy nevnímám nic jiného, než svoje pěsti, pytel a mou mysl, mé vzpomínky. Opět se mi začnou vybavovat. Mé pěsti začnou zrychlovat a interval nárazů se zmenší. Všechny emoce bolest, smutek, vztek jsou teď v mých pěstích. Levá, levá, pravá, levá, levá. Uhodím znovu pravou pěstí, co největší silou, až se pytel utrhne a spadne na zem. Hluboce oddechuju. Na straně mám položený ručník. Zvednu ho a utřu si pot z čela. Ručník si dám kolem ramen a napiju se vody.
Pro dnešek už mám boxování dost. Rozhodnu se zkusit si simulační místnost. Dojdu ke dveřím, které vedou do simulační místnosti. Sundám ze sebe ručník a položím ho na zem. Vedle něj položím láhev s vodou. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Stoupnu si přímo doprostřed místnosti. Jakmile zastavím, místnost se ztmaví a kolem mě se objeví modrý hologram. Nastavím si obtížnost, jakou chci zbraň, styl boje a čas. Hologram postupně zmizí a přede mnou se objeví štít, na pohled vypadá jako ten můj, ale rozhodně to můj není.
Přiblížím se k němu. Zvednu ho a nasadím si ho na ruku. To spustí simulaci.
Zprava spozoruji pohyb. Rychle se otočím a schovám se za štítem. Modrý hologram člověka narazí pěstí do štítu. Jakmile se odtáhne stáhnu štít a uhnu před další pěstí. Napřáhnu se a hranou štítu udeřím hologram do hlavy. Rozplyne se, ale objeví se další dva. Jeden zaútočí zleva a druhý zprava. Levý má v ruce řetěz a pravý dva nože. Štítem zabráním pravému hologramu útoku. Vyskočím do vzduchu, kde se otočím a pravou nohou skopnu levý hologram, ale stihne zachytit řetězem mojí nohu. Stáhne mě k zemi, ale rychle se mu vymaním a hodím po něm štít a on se rozplyne. Otočím se zpět k druhému hologramu. Hodí proti mě jeden nůž. Vyhnu se mu a ze země rychle seberu štít, který po něm hodím. Zasáhne ho přímo do hlavy a hologram se rozplyne. Nohou štít vyhodím do vzduchu tak, že ho pak chytím. Zaslechnu za sebou něco a tak se otočím. Jen tak tak mě mine letící šíp. Vyhnu se dalším třem letícím šípům mezitím co se snažím dostat blíže k nepříteli. Zprava na mě zaútočí další hologram. Nestihnu se pořádně vyhnout a tak mě zasáhne nožem do ruky. Lehce cuknu bolestí. Ty hologramy se dokážou zhmotnit, když s nimi bojuju a jejich zbraně, když mě zasáhnou vydají do mého těla impulz, který udělá přesně to samé, jako kdyby mě zranil v realitě, ale jen mi to neubližuje. V tom je ten rozdíl.
Vytáhnu svou pistoli a opět se vyhnu šípům. Sehnu se k zemi a tím se vyhnu noze protivníka. Ještě ze země mu prostřelím hrudník. Opět se postavím a rychle před sebe dám štít, který mě uchrání před kulkami, které na mě letí z levé strany. Štít nevydá žádný zvuk, přece jen ty kulky jsou pořád hologram, takže ani žádný zvuk štít, vydat nemohl. Zamyslím se a tím na chvíli ztratím přehled a to byla chyba. Na zádech ucítím tupou ostrou bolest. Jedn z protivníků mi zabodl nůž do zad. Vytáhnu ho ze sebe, cítím stejné pocity, jakoby to bylo v realitě. Jakmile nůž vytáhnu rozplyne se. Pěstí uhodím protivníka do obličeje. Otřepe se a chce zaůtočit taky pěstí. Chytím jeho ruku a zabráním v útoku. Dám mu další pěstí a takhle to pokračuje několik dalších minut, teda spíš pár desítek minut.