America in trouble /ff Avengers/

**16.**

Letíme nad městem, které je už celé přeplněné whisperovými lidmi. I když teprve svítá dokážu vidět neviditelné Whsiperovi muže. Mé krvinky se stále doplňují, ale i přes to že je to mnohem rychlejší než u normálního člověka, jsem stále hrozně zesláblý a bledý. Zima už pomalu ustoupila a mé srdce tepe mnohem pomaleji a klidněji, tím pádem se mi i opět zvýšil tlak. Podívám se na navigaci už jen pár minut od cíle. Nejdříve musím dostat agenta Bootha do bezpečí.
Otočím se na něj a řeknu "Přistaň támhle na té budov-" nestihnu doříct jelikož se celá helikoptéra otřese výbuchem. Výbuch odstřelil stěnu helikoptéry a z té se ulomily kusy železa. Jeden velký kus se rozletěl naším směrem. Bohužel nestihnu strhnout Bootha na stranu. Mohu jen bezmocně sledovat, jak ostrý kus železa projede Boothovým tělem. Železo jeho tělo přirazí k palubní desce. Prošlo mu břichem, ze kterého teď silně teče krev. Rychle odepnu pás a snažím se dostat před Bootha. Trochu ho proklepnu, abych zjistil jestli je při vědomí. Booth se jen svíjí a sýpe bolestí. Záď helikoptéry začala hořet a my se začali řítit k zemi. Snažím se vymyslet, jak nás chránit před dopadem. Bohužel mě v tu chvíli nenapadne nic lepšího než natáhnout ruku a přivolat štít. Nebezpečnou rychlostí se blížíme k zemi a já si připadám, jako před 70 lety. Už jen 100 metrů od srážky.. Přimknu se k Boothovi, co nejblíže.
50 metrů..
30 metrů..
10 metrů.. Můj štít prorazí přední sklo a rychle ho chytím pravou rukou, kterou mám volnou. Automaticky dám štít před sebe a Bootha. To následuje jen ohlušující rána, děsivý výbuch a tma..

Pomalu otevírám oči a snažím se je přizpůsobit dennímu světlu. Všechno okolo je rozmazané a něco vidím i dvakrát. V uších mi otravně píská a okolní svět slyším jakoby z dáli. I přes to ohlušující pískání slyším houkající sirény záchranářů a hasičů. Pomalu zvednu hlavu a loktami se snažím zvednout ze země, ale cítím na zádech nějakou tíhu, a tak se jen překulím na stranu. Vedle mě spadne kus železa. Konečně se mi podaří zvednout se ze země, i když se mi trochu motá hlava. Všude okolo je spousty sutin, nejspíš jsme museli narazit do budovy. Otravné pískání pomalu ustupuje, a tak se mi podaří zaslechnout sýpavé nadchnutí vedle mě. Podívám se tím směrem a okamžitě si všimnu červené louže a svíjející se tělo uprostřed ní. Pomalu se k němu dokulhám a kleknu si vedle něj. Mám obrovské štěstí, že mám jen pár modřin a zhmožděnin. To bohužel Booth neměl. 

"TADY!!" začnu křičet a mávat na příchozí záchranáře, kteří mě naštěstí přes kouř spatří a rychle se ke mě rozběhnou a okamžitě začnou Bootha ošetřovat. Ten jen skuhrá a plive krev, ale skrz bolest se mu podaří procedit pár slov.

"Pomsti.. mě-" řekne a začne opět kašlat. Podívám se mu do očí a kývnu. On se pomalu uklidní. Stále se sýpavě nadechuje, ale už mnohem pomaleji a začíná zavírat svá víčka. Doktoři začínají křičet jeden na druhého něco o tom, že ho ztrácejí. Tisknu mu ruku, ale on stisk povoluje, až pomalu úplně zmizí. Po tváři mi zteče kapka slzy. Další oběť. Opět se postavím na nohy a zřejmě naposledy se podívám Boothovi do tváře, ale teď místo něj vidím Buckyho. Zmocní se mě úzkost a šílený smutek. Svět kolem mě se zpomalí a já vnímám jen tlukot svého srdce. V hlavě mi kolují pořád jen ty dvě slova. 'Pomsti mě!'. Jako kdyby to neříkal Booth, ale Bucky. Okamžitě ze země seberu svůj štít a nějak se vymotám z té hromady sutin. Několik lidí se mě snaží zastavit, ale já je odstrčím a pokračuji dál. 

Cítím se silněji, mnohem silněji. Mé tělo je plné smutku, vzteku a touhy po pomstě, takže ani necítím svojí unavenou část po ztrátě krve a pádu helikoptéry. Můj zmatený krok nahradí sebejistý krok, kterým směřuji k Avengers tower. Lidé okolo mě zvláštním pohledem pozorují. Pár z nich dokonce vytáhlo mobil a začali natáčet. Pohled na mě musí být zvláštní. Celý bledý, roztrhaný oblek, rozcuchané blond vlasy, krev zbarvující většinu mého těla, pořezaná a obvázaná ruka, lehce motající se chůze, ale odhodlání, zlost a smutek v očích.
Konečně se mi podaří dojít před Avengers tower. Přede mnou je několik nepřátel, ale ti hned padnou k zemi bolestí, protože je Vision sestřelil. Podívám se jeho směrem s vděčným pohledem v očích. Zrovna se chci rozběhnout směrem ke vchodu, ale celou ulici prořízne ostrý výkřik plný bolesti. Jeho zdrojem je Wanda padající k zemi plná bolesti. Její postřelená noha si myslím, že už není její největší problém, to spíš ten elektrický proud, který vězní její tělo. "Wando!!" vykřikne Vision a okamžitě se rozletí jejím směrem. Klekne si k ní a zvedne její bezvládné tělo ze země.
"Odnes ji na základnu. My to tady zvládneme." odpovím mu na jeho pohled plný prosby a bolesti. Vision jen vděčně kývne a odlétá spolu s Wandou pryč. Zrovna se chci otočit a jít ke vchodu, ale to mě obestoupí Whisperovi muži. Udělají kolem mě kruh. Nejdřív s nimi chci bojovat, ale nakonec dostanu lepší nápad.
Jeden na mě zaútočí zezadu a dva ze předu. Jeden z nich vytáhne paralizér a ze zadu mě paralizuje elektrickým proudem. O chvíli později už ležím na zemi s rukama svázanýma za zády. Přesně tak jak jsem to potřeboval..

Ahoj lidi!! Moc se omlouvám, že teď nevydávám moc často, ale ve škole jsme toho teď hodně připravovali, protože je to můj poslední ročník na základce. Taky chci říct, že začínám psát novou knížku o Chrisu Evansovi a Tomu Hollandovi. Zatím není vydaná, ale brzo bude, takže s emáte na co těšit :D :3

Děkuju moc za 130 votes!! :3 jste úžasní!!!

Tak zatím čus! váš kaktus :3 :D