America in trouble /ff Avengers/

**15.**

Probudím se s tupou bolestí v hlavě. Ruce mám svázané za sebou a nohy mám také v poutech. Nejspíš jsme pořád v helikoptéře. Cítím, jak přistáváme a vrtule pomalu přestává točit. Najednou mě někdo chytne za ramena a donutí mě postavit se. Vyvedou mě z helikoptéry. Jdeme ještě několik metrů dál a nakonec se zastavíme. Slyším, jak někdo otevírá dveře a oni mě odvedou dovnitř. Sundají mi pytel z hlavy a posadí mě do křesla s pouty na opěradlech, které stojí uprostřed této bílé místnosti. Připevní mě k tomu křeslu a odejdou. Jakmile zmizí začnu sebou cukat a snažit se nějak dostat pryč. Najednou do místnosti vejde Whisper. Mé tělo se celé napne.
"Jsem rád, že jsi přistoupil na mojí nabídku, ale protože jsi se pokusil o útěk, myslím, že bych ti měl něco ukázat." opět nasadí ten svůj děsnej úšklebek a zapne televizi, která je přede mnou na stěně. Objeví se tam zprávy a živé záběry z centra New Yorku. Jsou tam záběry, jak Whisperovi muži sráží mé přátele. Jeden z nich zamíří na Tonyho a sestřelí ho z oblohy. Jakmile to spatřím neuvěřitelnou silou sebou škubnu, až se mi skoro uvolní pouta. "Zrádče!! Takhle naše dohoda nezněla!!" procedim skrz zuby. On se jen zase ušklíbne.
"Já vím, ale tys mi nedal na výběr a navíc víš, že my nikdy nehrajeme fér. To by sis už mohl pamatovat." odpoví mi a já se na něj nechápavě podívám.
"Cože?! Kdo vy?!?" doslova na něj vyplivnu.
"My.." ozve se hrubý hlas s německým přízvukem z rohu místnosti. Je to malý a starý chlápek se šedými vlasy a černou uniformou. Nic zvláštního, kdyby ta uniforma neměla ten znak. Znak Hydry..
Najednou mi to všechno do sebe začíná zapadat. Už to konečně dává smysl.
"Hydra.." řeknu už mnohem potišeji.
"Přesně tak. To sis vážně myslel, že bych tohle všechno udělal sám? Všechno to začalo před 20 lety, kdy mě S.H.I.E.L.D. vážně postřelil a vyhnal. Naštěstí jsem stihl vzít svůj sešit a kufřík. Hydra mne našla a postarala se o mě, protože ve mě viděla talent. Poté co jste nás zahnali do pouta, po pádu Triskelionu, jsme dále nepozorovaně rostli. Moje sérum neviditelnosti jsem za těch 20 let obnovil a dotáhl téměř do dokonalosti. Chybí mi jen poslední ingredience, jak už víš, tahle látka patří mezi nejvzácnejší na světě a naposled byla nalezena a použita do séra super vojáka před 70 lety. Látka obsažená v séru koluje ve tvé krvi, kterou se ti teď chystáme všechnu vypumpovat, takže si užij poslendí chvíle života koukáním na to, jak ti umírají přátelé." ušklíbne se a mávne rukou na nějakýho chlápka celého v bílém. Ten ke mě přiveze nějaký stolek s různými věcmi a přístroji.
"Můžeme začít, pane." řekne ten chlápek v bílém. Whisper a ten chlap od hydry kývnou a vyjdou z místnosti. Ještě před tím než úplně zmizí se zastaví a řekne.
"Hail Hdyra." nasadí jeho úšklebek a zmizí. Nejspíše zajdou za polopropustné sklo, které je na pravé stěně, vedle dveří.
Muž v bílém plášti vezme jehlu napojenou na kanylu, která je připojená k přístroji. Snažím se dostat z toho křesla a proto, když se mi snaží vpíchnout jehlu, netrefí se a tím mi udělá řeznou ránu na ruce. Okamžitě mi začne téct krev z ruky, která mi pomalu začne zbarvovat můj roztržený oblek. Ten chlápek se naštve a tak mi bodne do ramene injekci s morfinem. Pomalu se mi svět rozmaže a já usnu.
-po hodině-
Pomalu se začnu probouzet. Cítím se strašně. Nehorázná bolest hlavy a je mi tak strašná zima. Všimnu si svých rukou a nohou. Strašně se mi třesou a cítím, že mám hrozné nízký tlak. Moje srdce bije šílenou rychlostí a já jsem neuvěřitelně unavený. Cítím v sobě vysokou podrážděnost a když vidím zprávy, kde jsou záběry z toho, jak můj tým pomalu prohrává, moje podrážděnost ještě roste. Do místnosti vstoupí nějaký chlap v bílém a nejspíš mě kontroluje. Když se ke mě přiblíží a začne mi sahat na můj obvaz na ruce, neuvěřitelně se naštvu a začnu sebou házet ze strany na stranu a snažím se tomu chlapovi nějak ublížit. Absolutně nevím, co se to se mnou děje. Ten chlápek se jen usměje a zase odejde. Pomalu se uklidním a zadívám se na strop. Cítím se čím dál tím víc malátně. Podívám se do polopropustného skla, kde vidím svůj odraz. Za tu jednu hodinu moje oči neuvěřitelně zbledly a má tvář je celá bílá. Pod očima jsou obrovské kruhy a pomalu je pro mě těžké vůbec být vzhůru.
Najednou něco zapípá. Podívám se tím směrem. Je to ten přístroj a zrovna ukazuje polovinu z celku a u toho 2,5 litru. Normální člověk by už umřel nebo by byl alespoň v bezvědomí. Snažím se zaostřit svůj pohled na televizi. Musím jim nějak pomoct..
Když v tom se otevřou dveře a dovnitř vstoupí další chlap v bílém. Mám chuť ho zabít, ale už nemám sílu na odpor. Jenže ten chlap za mnou přijde a sundá si roušku.
"Rychle tě musím odsud dostat. Omlouvám se, že jsem to nestihl dřív, ale nešlo to." řekne a začne mi odemykat pouta. Nechápavě se na něj podívám.
"K-kdo.. j-jsi-i??" vykoktám ze sebe a on se na mě podívá.
"Jo, promiň. Já jsem agent Booth. Pracoval jsem v hydře v utajení. Před 1 hodinou jsem dostal pokyn k tvojí záchraně." konečně mě dostane z pout a já se postavím. Bohužel se mi podlomí nohy a já bych spadl na zem, kdyby mě nezachytil Booth.
"Máme 5 minut na to odtud vypadnout, pak se systém vzpamatuje, kamery obnoví a přístroj začne pípat, protože k němu nejsi zapojený. Musíme se dostat k helikoptérám." Vysvětlí mi a já na to jen kývnu. Pomalu se vydáme ven z místnosti. On mě musí podepírat. Jdeme chodbou, ale najednou někoho uslyšíme a tak se schováme v jedné prázdné místnosti. Mám štěstí, protože tu zrovna leží moje věci. Štít, zbraň a to zařízení od Fitze. Rychle si vezmu zbraň a to zařízení. Opět vyjdeme do chodby a přijdeme až k východu. Jakmile vyjdeme z budovy na střechu, schováme se za nějakými krabicemi. Na chvíli mě tam nechá a já jen slyším poslední výkřiky umírajících hlídačů. Po chvíli je u mě a už jsme na cestě k helikoptéře, když v tom začne poplach. Rychle naskočíme do helikoptéry, zrovna když přibíhají agenti hydry a začnou po nás střílet. Booth se hned snaží vzlétnout. Naštěstí se mu to podaří a my uletíme bez zranění. Řeknu Boothovi ať se otočí zpět do centra města. Nejdřív protestuje, ale nakonec ho donutím. Odpojím sledovací zařízení a vysílačku přeladím na jinou vlnu. Zapnu ji a řeknu.
"Ton-ny. Jsme na cest-tě. Musít-te to ještě chví-li vydržet."
"Steve?!? Ty žiješ! Nevím jestli je dob-" přeruší se Tonyho hlas a nahradí ho otravné šumění. Vypnu vysílačku a podívám se na svou dlaň, kde držím malou kulatou věc, která může zachránit svět před katastrofou..

Čuuus lidi!!!! Chtěla bych se moc omluvit za neaktivitu, ale i když se to nezdá teď je toho na mě opravdu moc. Snažím se, jak jen můžu, ale nejde to úplně podle mých představ.
Zároveň bych vám chtěla sdělit, že nejspíš v téhle knize budu pokračovat tady a nebudu jí oddělovat, jen s menší pauzou mezi :D.
Děkuji moc za trpělivost.

Váš kaktus 😘❤😂😊