America in trouble /ff Avengers/

**2.**

Dostal jsem zvláštní pocit. Jakoby mě někdo sledoval. Zastavím vodu a vyjdu ven ze sprchy. Obmotám si ručník kolem pasu a pohledem přelétnu zrcadlo. Zdá se mi, že tam zahlédnu jakýsi tmavý obrys člověka.

"Steve.." uslyším šeptající hlas.

"Kdo jsi?" zeptám se opatrně. Nikdo neodpoví a pocit zmizí. Nejspíš už mám sny i v realitě. Na sebe si obléknu své oblíbené šedé tričko a džíny. Vyjdu ze své koupelny. Dojdu ke své posteli, kde si lehnu na břicho a zabořím hlavu do polštáře.  Už nerozpoznám realitu od snů. Chvíli jen tak ležím a přemýšlím. Najednou mi dojde, že máme poradu a tak se zvednu, ale jakmile to udělám něco mě přirazí obří silou zpět na postel. Shodí mě to na zem a já se otočím, konečně uvidím protivníka, teda vlastně ho nevidím dokážu vidět jeho obrys, ale nedokážu ho zaostřit. Vypadá jako stín, celý rozmazaný, každou chvíli měnící tvar, ale i přesto poznám, že je to člověk.

"Kdo jsi?!" zakřičím na tu neznámou věc, ale místo odpovědi přesune své ruce na můj krk a začne mě škrtit. Pomalu ale jistě mi dochází kyslík a tímpádem čas na to něco vymyslet. Chci ho kopnout do břicha, ale noha mi jeho tělem jen projede. Zkusím to ještě jednou, ale dojde mi že to takhle nepůjde. Čas se krátí, ale v poslední chvíli se mi podaří tělem silně trhnout svým tělem a tak ho setřesu. Rychle sáhnu pro svůj provizorní štít. Dám ho před sebe, abych se ubránil jeho pěsti. Ve štítu se vytvoří otisk pěsti. Kdybych měl svůj štít, tohle by se nikdy nestalo. Ten stín odněkud vytáhne zbraň a namíří ji na mě. Podaří se mi uskočit, ale střela rozboří zeď do chodby. Zakryji si obličej štítem jen tak tak se vyhnu jeho pěsti, která opět narazí do štítu, kde se utvoří další otisk jeho pěsti doprovázející dunivou ránou. Rychle se zvednu ze země a vyběhnu dírou ve zdi na chodbu. Protivník se vydá mým směrem. Rychle se vydám směrem, kde je zbrojovna. Vběhnu dovnitř a rychle popadnu nějakou pistoli. Ve dveřích se objeví ten stín. Okamžitě po něm začnu střílet, ale kulky jím jen prolétají. Skrčím se k zemi, abych se vyhnul jeho střelbě. Střela vytvořila další díru do zdi, která teď propojuje zbrojovnu se společenskou místností. Přes prach nic moc nevidím. Musím se dostat zpět na chodbu, ale když probíhám kolem té díry něco do mě narazí, tedy konkrétně ten stín. Ne tohle rozhodně není sen, ale realita.

Momentálně visím ve vzduchu. Pode mnou je společenská místnost asi tak 3 metry níže. Všimnu si, že tu jsou všichni z týmu. Vyděšeně se na mě koukají. Nejspíš tohle fakt nečekali, kdyby mi právě nešlo o život asi bych se zasmál jejich výrazům ve tváři. Spatřím za každým z nich nějakou šmouhu, ale otočím se zpět k tomu kdo mě drží, protože ke mě přiblížil svou druhou ruku, kterou mě nedrží pod krkem. Chtěl jsem ho odkopnout nohama, ale zase mi tím stínem jen prošly. Jeho ruka se nebezpečně přiblížila k mé hlavě. Přivřel jsem oči a čekal na ránu, místo toho se jeho ruka zastavila pár centimetrů od mé hlavy. Ucítil jsem ostrou bolest na krku, jako kdyby mi píchl  injekci jenže pak se dostavila šílená bolest v mé hlavě. Cítil jsem se, jako když mě kdysi Wanda zhypnotizovala, když byla na straně Ultrona. Znásobte tu bolest 10x a dostanete právě můj momentální pocit. Neudržím v sobě tlumený výkřik. Jednou rukou si musím chytnout hlavu. Zahlédnu, jak se ten stín nad mou bolestí usměje.

"Ještě se uvidíme. Kapitáne.." řekne šeptavým, ale docela hrubým hlasem. Jakmile to dopoví ucítím, jak mě pouští. Dopadnu na zem. Poslední co stihnu zahlédnout je Natasha a Sam, kteří ke mě běží a něco mi říkají. Pak už cítím jen šíleně tíživou potřebu spát.

*pohled Scotta*

Odešel jsem ze Stevova pokoje. Zvláštní, už dlouho jsem ho neviděl takhle si přispat, vždycky byl jako první ve společenské místnosti. Pokrčil jsem nad tou myšlenkou rameny a hodil ji za sebe. Došel jsem do společenské místnosti, což je vlastně obývák, kuchyň, jídelna a jednací místnost dohromady. Natasha si něco dělá k jídlu a já se přidal ke konverzaci u gauče.
"Měli bychom to nějak řešit. Nemůžeme se tady schovávat donekonečna." řekne naštvaným hlasem Sam.
"To řekni tý blbý smlouvě. Jakmile bychom se někde ukázali, tajná policie by nám zaklepala na dveře a hezky by nás poslali zpět do toho akvárka uprostřed oceánu .. " odpovím na to.
"Kdyby tu tak alespoň byl Tony nebo Bruce.." přidá se k nám Natasha s jídlem v ruce.
"Jejich chytré hlavy by se nám hodily.. To je pravda." řekne Bucky. Vypadá to, že chce ještě něco říct, ale najednou se ozve tlumená rána z chodby. Natasha se zvedne ze židle na kterou si právě sedla.

"Dojdu se podívat za Stevem jestli je v pohodě. Hned jsem zpět." řekne a vyjde schody. Potom zmizí v chodbě. Otočím se zpět a zrovna se chci napít, když se vrátí Natasha.

"Lidi.. Tohle byste asi měli vidět. Buď se Steve zbláznil, nebo tu máme návště-" nestihne to doříct Natasha, protože se ozve další rána, ale mnohem silnější. Stěna nad námi se rozletí a utvoří docela velkou díru. Všude kolem je spousty prachu a nějaké cihly ze zdi. Chvíli se nic neděje, ale potom spatřím pohyb, jako kdyby někdo běžel. Jenže najednou toho dotyčného někdo chytí a drží ho asi tak 3 metry nad námi. Po chvilce mi dojde, že ten kdo tam visí je Steve. Nikdo z nás nechápe co se děje. Snažím se najít útočníka, ale nevidím nic. Vypadá to jako kdyby Steve levitoval, ale jde vidět že ho něco drží. Podívám se po ostatních a všichni mají stejný výraz jako já, nedokážou nic pochopit a taky ho asi nevidí. Chci se rozběhnout k Stevovi pomoct mu, ale nějaká síla mě drží zpět.

Steve se snaží tu neviditelnou věc odkopnout, ale nohy mu jen projedou vzduchem. Najednou se přestane bránit. Pevně sevře víčka, jako kdyby čekal ránu. Najednou se ozve jeho tlumený výkřik okamžitě si chytne jednou rukou hlavu. Potom se podívá do té díry a ta neviditelná věc ho pustí. Steve spadne přímo před nás. Konečně nás už nic nedrží a tak rychle k němu všichni běžíme.

"Steve!" křiknu na něj.

"Slyšíš mě Steve?!" začne na něj mluvit Natasha, ale už je pozdě Steve ztratil vědomí. Nehybně tam leží na podlaze.

"Musíme ho odvést do nemocnice, nevíme co mu ta věc udělala." křikne na nás Bucky.

"Ne! To nemůžeme, prozradili bychom se." řeknu rázně, v tom se tu objeví Fury.

"Nemůžete s ním jet do nemocnice. Podle mě to zas tak vážné ani nebude. Odneste ho na nějakou měkkou postel." řekne Fury.

---------------------------------

"Vy víte co to bylo?" zeptá se Bucky.

"Ne.. Nevím to, ale snad nám řekne něco víc Rodgers." opdoví nám Fury. "Musíme co nejdříve zjistit, co to je, protože když nás to dokázalo najít a takhle lehce odrovnat, může to klidně udělat zas. Kdykoliv a kdekoliv."

"Steve." pozdraví Fury a pokývne hlavou. Všimnu si stojícího Steva za mnou.

"Fury." pozdraví nazpět Steve. Přisedne si k nám.

"Jak ti je?" zeptám se ho.

"Jo jo.. Jsem v pohodě." přikývne.

"Nevíš, co to bylo?" už neudržím v sobě tu otázku.

"No... To taky nevím. Nešlo mu pohlédnout do obličeje. Byl celý, jako.. Jako ze stínu." odpoví nám Steve.

"Počkej... Ty.. tys ho viděl?" zeptá se ho udiveně Bucky doprovázející našimi udivenými pohledy.