America in trouble /ff Avengers/

**8.**

Vyšli jsme z kuchyně. Teda spíš já jsem vyšel a při tom podpíral padajícího Tonyho. Trošku jsme to přehnali s pitím a kdyby v mé krvi nekolovala ta látka - sérum super vojáka, tak myslím, že bych se ze země ani nezvednul, natož abych chodil. Najednou mi Tony vyklouzne a spande na zem.

"Nech mě bejt starou..š-ši." opilecky na mě zamumlá a mávne rukou.

"Tony musíš do svého pokoje." snažím se ho zvednout a směju se při tom tomu, jak je totálně na mol.

"Já chci spát.. Tak neruš-š a jdi tady votravovat ňáký malý holky, úchyle." řekne, ale to už ho zvedám a dávám si jeho ruku kolem mých ramen.

"To chceš spát na chodbě?" zeptám se ho mezitím, co zápasím s jeho malátným tělem, které nechce chodit.

"Jede jede mašinka, kouří se jí z hovínka. Jede jede do New Yorku, aby si vzala zmrzlinu a aby žili spolu šťastně dokud neroztaje." nejdřív zpívá, ale ten konec spíš už jen mluví a vyřvává, až mu není rozumnět.

"To nebyla odpověď.." řeknu a otevřu dveře od jeho pokoje. Pomůžu mu se dobelhat až k posteli, kde se svalí, leží na zádech. Po chvíli zvedne hlavu a čumí na mě.

"No převlékat tě vážně nebudu.." zvednu jedno obočí a podívám se na něj. Otočím se a vyjdu dveřmi. Ještě než za sebou zavřu, tak řeknu.

"Měl by sis postavit robota na převlékání!"

"Dobrej nápad sexy dědku!" zakřičí za mnou a já zavřu se smíchem dveře. Oddechnu si a otočím se zády ke dveřím, když v tom spatřím Natashu.

"Vypadá to, že ti odpustil." řekne.

"Sama víš, co dokáže alkohol." usměju se a vyjdu směrem, můj nový pokoj, protože mě donutili se přestěhovat, prý bych se s tou dírou v pokoji nevyspal.

"Stačí mi pohled na něho." ukáže na dveře odkud jsem právě přišel a zasměje se.

"A jak vlastně šla dnešní mise? Jestli se tomu tak dá říkat." zeptám se jí.

"No.. Moc jsme toho nezjistili a nemyslím, že by jsi ve 3 ráno chtěl poslouchat něco o metamateriálech, nanotechnologii nebo kalcitu."

"Tak tos uhádla, stejně nám to asi vše řekne Fury zítra ráno." odpovím a až teď mi dojde, že je tolik hodin.

"A co tu vlastně děláš ty ve 3 hodiny ráno?" zeptám se lehce udiveně.

"Ehh... Chtěla jsem se napít vody a tak jsem šla do kuchyně pro sklenku vody a pak jsem uslyšela tebe, tak jsem se šla podívat, co tu zase vyvádíte." odpoví mi.

"Aha.. No já si radši už půjdu lehnout, přece jen jsou 3 hodiny ráno a myslím, že nás zítra bude potřeba. Vlastně už dneska.." otevřu dveře do mého nového pokoje.

"Jasně a dobrou noc." odpoví mi a zmizí za rohem v chodbě. Vejdu dovnitř pokoje a zavřu za sebou dveře. Vlezu do koupelny a udělám si rychlou hygienu, převleču se a rovnou lehnu do postele. Za 15 minut už spím a opět vše začíná od znova, jako každou noc..

---------------------------

Prudce otevřu oči a sednu si. Uklidním svůj dech a promnu si oči svojí dlaní. Všude je tma a nikdo tu není, takže jsem asi nikoho nevzbudil. Dobrý. Podívám se na displej mobilu. Je 4:38 ráno. Nechce se mi jít už spát a tak vstanu z postele. Hodím na sebe nějaké kalhoty a tmavě modré triko s dlouhými rukávy. Přes to si ještě natáhnu šedou mikinu s kapucí.

Potichu vyjdu z pokoje a zavřu za sebou dveře. Projdu chodbou až do kuchyně, kde si vezmu láhev s vodou. Projdu několika dalšími chodbami, až se dostanu k zadnímu východu. Z pokoje jsem si vzal běžecké boty, které si teď nazuji. Otevřu dveře a potichu je zavřu. Rozeběhnu se směrem, jako běhám vždycky.

Běžím po vyšlapané lesní pěsince, je tu nádherné, uši laskající, ticho, které si pokaždé s chutí vyhutnavám. Jakmile však vysvitne slunce víš zaslechnu první zvuky probouzejících se zvířat a nádherný zpěv ptáků. Po necelé půlhodince vyběhnu z lesa a běžím po betonové silnici. Nasadím si kapuci, protože už tak dost ryskuji, že mě někdo pozná. Tahle silnice vede do menšího města, kam někdy chodívám. Po silnici zatím nejelo žádné auto, ale to bude tím, že je brzo ráno. Za pár minut už vidím první domy a vbíhám do předměstí. Bežím dál, až na hranici předměstí a centra, kde se konečně zastavím u kavárny, kde zrovna otevírají. Hodiny ukazují 5:30. Vždy chodívám sem, protože nikde jinde takhle brzy neotevírají.

"Dobrý den." vejdu dovnitř a slušně pozdravím.

"Dobrej. Bude to zase jako vždy?" zeptá se mě servírka. Jen lehce přikývnu a servírka se otočí. Najdu si místo u okna,kde jde krásně vidět malé náměstí. V kavárně jako vždycky nikdo není a tak zapnu mobil a začnu projíždět různé stránky. Najdu si nejnovější zprávy. Je zvláštní, jak rychlé tohle všechno je. V me době jsme si četli noviny, které měly několika denní zpoždění. Málo kdo mohl do novin něco napsat, ale teď?

Teď můžete sdílet svůj názor s miliony lidí tak jednoduše. Můj proud myšlenek se zastaví hned jakmile spatřím článek pod názvem 'Superhdinové jako štvanci?'.
Začnu si to číst. Celý článek je o nás a o tom, co se s námi nejspíš stalo, o tom že lidé chtějí odpovědi, chtějí mít zase ty co je chrání, o tom proč jim Stark tolik tají a vláda také. Mají strach a naše neaktivita tomu moc nepomáhá. Moje hluboké přemýšlení nad článkem mi přeruší nahlá zpráva. Přijde mi to dost zvláštní, nikdo me číslo nemá a je perfektně zabezpečené. Jediný kdo ho má je tým, který určitě ještě spí a navíc je příchozí zpráva od skrytého čísla.. Otevřu upozornění a přejdu do zpráv.

-Skryté číslo

"Neskryješ se.."

Přečtu si pro sebe. Co to jako má být? Zvednu hlavu od displeje, když mi zrovna servírka přinese kafe. Naštestí mi nevidí do obličeje jinak by nejspíše zjistila, že tu něco není v pořádku. Někdo mě musí sledovat. Někdo ví kde jsem a může tak ohrozit celý můj tým. Poděkuju servírce a přisunu si kafe blíž k sobě. Všimnu si papírku, který je na podtácku pod lžící. Vyndám ho a přečtu si to co na něm stojí.

"Za tebou.."

Jakmile jsem si to přečetl rozhlédl jsem se po kavárně. V rohu za mnou stál jakýsi zahalený muž s černým kloboukem. Když jsem se na něj pořádně podíval, zvedl skloněnou hlavu a usmál se na mě. Ta tvář. Slizká, odporná a plná temnoty. Jediný, kdo tomu přesně odpovídá je..

Whisper..

Jak se sem dostal?! Jak o mě ví?! Co po mě chce?? Začne se mi hlava plnit všemožnými otázkami a já ani na jednu z nich momentálně nemůžu odpovědět.

Najednou se zvedne ze židle a zamří rovmou ke mě. Pohledem mě propaluje tak, že mam skoro pocit, jakoby mě opravdu začalo pálit. No.. Tohle asi bez boje nepůjde. Rychle do sebe hodím hořké kafe a zvednu se ze židle. Co nejrychleji vyjdu ven z kavárny a ocitnu se na puste ulici s náměstím. Chci se dostat, co nejdál od lidí, ale omylem vejdu do silnice, kde na mě ze strany začne troubit auto, jak muselo kvůli mě prudce šlápnout na brzdy. Ve dveřích kavárny se objeví Whisper. Vytáhne jakousi střelnou zbraň a vystřelí po mě. Ohlušjící zvuk výstřelu se line náměstím a kulka míří přesně.
Přesně na mé stehno. Podaří se mi velmi rychle uhnout dos strany a vyhnout se tak střele.
Ten člověk, ktery na mě předchvílí zpoza volantu svého auta troubil, teď  se strachem v očích běží kamsi pryč dál ulicí.

"Teď už jsi jenom můj!" zařve na mě Whisper a já se připravím k boji.