I will protect you

Prolog

Dobře, musím uznat, že v poslední době to trochu přeháním. Je už po půlnoci a já se teprve teď vracím, ze studia, kde jsem dodělával texty. I když je mám odevzdávat až za týden. Sakra, opravdu bych se měl nad tím zamyslet. Ale zas na druhou stranu, teď mám týden volna...

Dobře, vše beru zpět a teoreticky je teprve po půlnoci, noc je ještě mladá...

Pokroutil jsem hlavou nad svými myšlenkami a vydal se ne zrovna příjemnými a sakramentsky málo osvícenými ulicemi. Nebál jsem se, jen není zrovna příjemné, když tudy chodíte a nějaký ožrala vás prosí o peníze...

Povzdechl jsem si a dál procházel rychlejším krokem ulice, dokud jsem nezaslechl opravdu zvláštní zvuk. Bylo to něco mezi kňučením a pláčem. Opravdu mě ten zvuk zaujal, nikdy jsem nic podobného neslyšel. A když se ten zvuk ozval podruhé, rozhodl jsem se jít za ním.

Bože Namjoone co zase vyvádíš? Proč se staráš o věci, do kterých ti nic není? Okřikl jsem v duchu sám sebe, ale dál šel k místu zdroje toho zvuku. Ve tmě jsem rozpoznal siluety tří lidí. A když mi došlo, že ty zvuky vydává osoba uprostřed, po každé ráně, kterou ji zbylí dva uštědří, rozhodl jsem se zakročit.

„Hej! Co to děláte?!" zavrčel jsem a ti dva se zarazili. Osoba, která vydávala ty zvuky, ke mně zvedla pohled a já k nim přišel blíže. Byl to kluk, který vypadal, že ani není plnoletý, ale byla tu docela tma, takže jsem se mohl mýlit. Nakonec co by tu dělal neplnoletý.

Vzal jsem chlapce za ruku a přitáhl si ho k sobě. „Myslíš, že se s tebou budeme dělit?" zeptal se pošklebovačně jeden z mužů, ale já ho naprosto ignoroval. Celá má pozornost byla upřená na chlapce. Slabé pouliční světlo se odráželo v jeho dokonale čokoládových očích. Jeho spodní rtík byl roztrhnutý nejspíše od sprostého zacházení těch dvou. Ale to hlavní co upoutalo moji pozornost, byli dvě malá roztomilá ouška, která byla sklopená, jakoby se snažila schovat v jeho černých vláskách.

Prudce jsem se nadechl a znovu si změřil ouška. Opravdu to byl hybrid? Není to, tak, že by to bylo extrémně překvapující. Kočičí hybridi získali svá práva, už více jak před dvaceti lety, takže bych neměl být tak překvapený. Ale nakonec to byl stále opravdu vzácný druh a jen málokdy jste se s nimi setkali.

Chlapec na mě upíral svá očka a prakticky mě prosil o záchranu. Stáhl jsem si ho za sebe a pomalu začal couvat od těch dvou pryč. „Copak? Už sis nadělal do kalhot, ale stále se snažíš vypadat jako hrdina, mladej?" zeptal se posměvačně jeden z nich a já nahlas polkl.

Proč to vlastně dělám? Proč si sakra nevšímám svého? Jeden z chlápků se natáhl za mě a chytil chlapce za ruku a snažil se ho dostat zpátky k sobě. Naštvaně jsem si povzdychl a odstrčil chlápka od nás.

Oba se pobaveně zasmáli a já se připravoval na nejhorší. Když se jeden ke mně rozešel a začal se napřahovat, zachytil jsem jeho ruku a pak mu vzápětí napálil. Nikdy jsem nebyl dobrý v podobných věcech, ale fakt, že ti dva v sobě měli určitě nějakou značnou hodnotu alkoholu, mi to ulehčoval.

Když jsem v zájmu obrany praštil i toho druhého vzal jsem chlapce za ruku a začal s ním utíkat pryč odsud. Chvíli nás následovali, ale dusot jejich bot nakonec ustal a já věděl, že jsme se jim ztratili.

Zpomalil jsem, ale stále jsem měl v nohách rychlejší tempo a ani se neopovážil toho hybrida pustit a nakonec jsem se ocitl před mým bytem. Odemkl jsem a oba nás vtáhl dovnitř. Zavřel jsem a zamkl dveře těsně předtím, než jsem rozžhnul světla v bytě a zkoumavě se na stvoření přede mnou podíval.

Jeho oči byly stále vyděšené, i když možná méně než venku. Jeho ouška byla stále sklopená strachy a ocásek byl stočený u jeho těla. Bylo to poprvé, co jsem hybrida viděl takhle zblízka a jeho ouška mě přímo vybízela k tomu, abych se jich dotkl, ale jeho vyděšený výraz mi jasně značil, že dotyky jistě není to, co si přeje.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě a on pomalu přikývl. Znovu jsem ho vzal za ruku a dotáhl ho do kuchyně a posadil na barovou stoličku. „Neboj se. Nechci ti ublížit. Můžu znát tvé jméno?" zeptal jsem se a viděl, že si mě nedůvěřivě prohlídl.

„Jmenuju se Yoongi. Min Yoongi." zašeptal a sklopil hlavu, jako by se bál mé reakce. Slabě jsem se usmál a skousl si ret. „Já jsem Kim Namjoon, ale klidně stačí Joon. Zajdu pro lékárničku a ošetřím tě." mluvil jsem na něj potichu a opatrně, abych ho nevylekal.

A když neměl žádnou reakci na to, co jsem řekl, rozešel jsem se do koupelny pro lékárničku.

Bože Namjoone, co jsi to zase provedl?!

xxxx

Tak Bummie zase zpátky při životu xD A jelikož ještě pár dnů budou prázdniny, tak zatím nevím jak často to bude vycházet, ale v nějakém díle se jistě dovíte jak často a jaké dny bude povídka vycházet xD

No doufám, že se prolog alespoň trochu líbil a budete pokračovat i v dalších dílech ;)