I will protect you

26.Kapitola

Namjoon
Poté co se Kook a Tae vrátili v pořádku a já s Taem jsme si promluvili, jsem mu slíbil, že tu opravdu nezůstaneme. Nikdy jsem s tím neměl přijít, ale Tae měl v jednom pravdu. Upřednostňoval jsem Yoongiho před ním. A na něj jsem v tomhle nemyslel.

Byla to chyba a já ji hodlal napravit. Pokud bude Tae chtít žít u mě, tak bude moct. Nebudu ho zanedbávat. Nemůžu o něj přijít, ne potom jak moc jsem se o něj bál. Byl to můj malý bratříček a já se o něj musel dobře postarat.

Byly to už čtyři dny, co se všechno stalo a Jin se stále nevrátil. Měl až moc práce a my byli rádi, že se nám vůbec ozval. Takže když mi zazvonil mobil, opravdu jsem doufal, že je to Jin, ale volající mě překvapil.

„Jimine?" zamumlal jsem, když jsem přijal hovor a uslyšel vzlyky z druhé strany. „Mine?!" vyjekl jsem a postavil jsem se. Všichni v místnosti se na mě vyděšeně podívali, a jelikož jsme všichni byli v obýváku, tak na mě směřovalo dost pohledů.

„H-hyung! Je mi to t-tolik l-líto.. h-hyung nevím, co mám d-dělat..." vzlykal a já byl rád, že jsem mu něco rozuměl. „Jimine uklidni se a řekni mi, co se stalo." rozkázal jsem mu a slyšel, jak se to snaží rozdýchat. 

A jeho další slova mě vyděsila a nevěděl jsem, co říct.

Nevěděl jsem, jak dlouho nic neříkám, najednou se prostě vše vyplo a já nic nevnímal.

„Jedu za tebou Mine..." řekl jsem a ukončil hovor.

„Máte půl hodiny na to se sbalit. Musím zpátky." zavrčel jsem a všichni na mě nechápavě hleděli. „Myslel jsem to vážně, dělejte! Musíme kurva zpátky." vyštěkl jsem a šel si sám zabalit.

Yoongi šel se mnou a jen mlčky balil. Cítil jsem, že chtěl něco říct, ale bál se. „Promiň, že jsem zařval." zamumlal jsem a dal mu pusu do vlasů, než jsem začal balit.

„Joonie? Copak se děje, klepeš se.. mám o tebe strach..." zašeptal Yoongi a já se falešně usmál. „Neboj, vše bude dobré." myslím, že jsem se možná snažil uklidnit sám sebe, ale tak nebo tak to nezabíralo.

Do půl hodiny, už jsme odtud odjížděli a mně se po celých dvanáct hodin jízdy neřinulo myšlenkami nic jiného než Jiminova uplakaná slova.

„Je mrtví a je to jen a jen moje chyba hyung. Zabil jsem ho."

Celých dvanáct hodin jsem myslel jen na tohle. A když jsem se konečně dostal k Jiminově domu. Bez zaklepání jsem vešel a směřoval rovnou za ním. Bylo mi jedno, že jsem bez vysvětlení nechal kluky v autě. Bylo mi všechno jedno, jen jsem potřeboval uklidnit to dítě, které znělo, že je naprosto bez sebe.

A měl jsem pravdu, když jsem vešel k němu do pokoje. Seděl na své posteli, pod očima kruhy a celý se klepal. Nevěděl jsem, jestli to bylo díky slzám nebo strachy. Ale vypadal děsně.

„Hyung." vzlykl a já přišel k němu a objal ho. „Jsem tu, už je to dobré." zamumlal jsem a on mě jen křečovitě svíral. „Pověz mi, co se stalo." zašeptal jsem a on zavrtěl hlavou.

„Neměl jsem ti volat, ale nevěděl jsem, co dělat. Hyung je mi to líto." vzlykl a já si skousl rty. „Řekl jsi, že je mrtví, co se stalo?" zeptal jsem se a Jimin se ještě více rozplakal.

„Jeden náš sluha se to celé dozvěděl, když byl táta tady. On s námi byl, i když jsme žili všichni spolu. I když tam byl Yoongi. Donutil mě všechno mu říct. Já se ho bál Joone, tak jsem mu vše řekl.... On .. on.." a jen další a další vzlyky se rozplývaly po místnosti.

„On mu poslal fotografie Yoongiho... Yoongiho, když byl u nás uvězněný a vydíral ho... Hyung.. on .. on se oběsil... našel jsem ho u něj v pracovně u těch fotografií. Prostě tam jen vysel.. modrej a-" v tu chvíli to Jimina nabralo a začal zvracet.

Absolutně jsem netušil co dělat. Cítil jsem, jak se moje tělo klepe, ale nedokázal nějak nic dělat. Jak se mohl mu pomoct, když viděl něco tak strašného a k tomu u svého vlastního otce.

„Pojď ke mně." zamumlal jsem a donutil ho vstát. Odtáhl jsem ho, do koupeny a pustil ledovou sprchu. Oba jsem nás pod ní zatáhl a Jimin, vypadal jak tělo bez duše. „Jsem u tebe. Bude to dobré." zamumlal jsem a uslyšel, ve vedlejší místnosti pohyby. 

„Joone?" uslyšel jsem Jinův hlas a pak viděl, jak někdo otevřel dveře. Jin na mě nechápavě hleděl, a když viděl u mě Jimina, který vypadal naprosto příšerně, přišel k nám.

Vzal ručník a vytáhl Jimina k sobě a zabalil ho do ručníku. Vzal ho do náručí a odnesl do obýváku na sedačku. „Co to kurva vyvádíš!" vyštěkl docela potichu, když mě zatáhl dál od Jimina. „Kluci byli vyděšení tím, jak ses choval a volali mi." zpražil mě pohledem, ale já ho moc nevnímal.

„Joone, co se děje?" řekl vážně a já si skousl ret. „Jiminův táta se oběsil a Jimin ho našel." zamumlal jsem a Jin vyvalil oči. „Když mi to říkal, pozvracel se. Je v šoku." zamumlal a Jin si dal ruku před pusu. „To..." ale dál nic neřekl.

„Hej Jimine. Vezmu tě k nám, ano?" zašeptal Jin, když se k němu vrátil, ale nevypadalo by, že by Jimin zrovna dvakrát vnímal.

„Přines nějaké oblečení, ať neprochladne. A převlíkni se z těch mokrejch hadrů. Vezmeme ho ke mně." zamumlal, ale myslím, že já i on jsme věděli, že tohle jen tak nic nevyřeší. Bude mít trauma.

Ale poslechl jsem. Přinesl jsem nějaké Jiminovi věci a podal to Jinovi. Zatímco jsem došel pro svoje věci do auta a kluci na mě jen nechápavě hleděli.

Když jsme byli já i Jimin sušší. Jin mi řekl, ať vezmu Jimina k němu a jedu jeho autem, že on to pak vyřeší s ostatníma.

Jimin vypadal hrozně, ale šel a poslouchal, co jsem mu říkal. Když si Tae všiml, že jsme vyšli, přišel k nám a přitáhl si k sobě Jimina. Nic neříkal, na nic se neptal. A tak jsme my tři jeli k Jinovi domů. Tae odvedl Jimina na pohovku a mluvil na něj a snažil se ho rozesmát, zatímco Jimin jen slabě reagoval.

Do dvou hodin se tu ukázali i ostatní a Jin si mě vzal stranou. „Mluvil jsem s Jiminovou mámou a volali jsme policii. Jeho máma teď něco řeší a hned jak bude moct, pro něj přijede a vezme ho do nemocnice." zamumlal Jin a já přikývl.

„On se z toho jen tak nedostane, myslí si, že je to jeho vinna." zašeptal jsem a Jin mě pohladil po zádech. „On to zvládne. Jeho máma ho vezme do nemocnice a k psychiatrovi. Oni to zvládnou, ale bude potřebovat někoho, komu může věřit. Musíš si s Taem promluvit a říct mu to. Musí vědět, co se děje a musí tam být pro Jimina. Jsou to nejlepší kamarádi a Jimin ho bude potřebovat stejně jako svou mámu." řekl smutně a já přikývl.

Když jsme přišli do obýváku, kluci si hleděli svého až na Taeho, který pevně objímal Jimina, který se k němu tiskl a vzlykal.

Jimin teď bude potřebovat hodně síly a doufám, že tu pro něj Taehyung bude.

Ale na druhou stranu, Yoongi se už nemusí bát, že by ho znova unesl...

xxxxx

Tak toto je předposlední díl a v pondělí se můžete těšit na konec :3

Doufám, že se líbilo 😄😊