I will protect you

17.Kapitola

Namjoon
„Namjoone musíš se hned vrátit domů, jde o Yoongiho." těchto pár slov stačilo, abych nechal všechno, co jsem dělal a rozběhl se domů. „Co se stalo?" zeptal jsem se po cestě a Jimin si povzdychl. Proč mi vlastně volal on?

„Je to moje chyba Namjoone. Nevěděl jsem, že znáš Yoongiho. Nevěděl jsem, že ještě vůbec žije.. Je mi líto, že jsem se tu ukázal..." zamumlal a pak se ozvalo jen pípání mobilu. Naštvaně jsem zavrčel a rozběhl se rychleji.

Cesta mi nezabrala ani deset minut a já rozdýchával běh s pohledem na Yoongiho v Taeho náruči. Yoongi vzlykal a vypadalo to, že je úplně mimo a strachy bez sebe. Zatímco můj malý bráška se ho snažil utišit.

Beze slov jsem si od Taeho vzal do náruče Yoongiho a ten se zdrobnělinou mého jména propukl skoro v hysterický pláč. „Kluci, kdyby se něco dělo, budeme u mě v pokoji. Kooku, jestli chceš tak tu klidně přespi a pokud ne, jdi za světla anebo ať tě vyzvedne Jin. Nebo tě odvezu sám. Za tmy prostě sám nechoď." rozkázal jsem klukům a oba přikývli. Oba značně překvapeni situací.

Ne že já bych na tom byl jinak. Pokud Yoongi nepromluví a nepřestane brečet, budu muset zavolat Hoseokovi. Protože ani za boha jsem netušil, co se tu kurva stalo.

„Hej Yoongi, zlato jsem tu." zamumlal jsem, když jsem ho pokládal na postel, ale nevypadalo, že by mě chtěl pustit. „N-neopouštěj mě... Prosím... N-nechci s-se v-vrátit." říkal mezi vzlyky a pomalu otevřel svá krásná kukadla, bohužel plná slz.

„Nikdy tě neopustím, Yoongi... proč bych opouštěl někoho koho miluju?" zeptal jsem se a on se na mě jen víc namáčkl. „O-on si pro mě přijde..." zamumlal a pak ke mně zvedl svá očka. „Mi-miluješ?" zamumlal a já přikývl.

„Ať přijde kdokoliv. Ty patříš mě a já tobě... Neříkaly jsme si to?" zeptal jsem se a stíral tomu nebožátku slzy. „Joonie je jen a jen můj.. A já jeho... N-nikam nebudu muset.." zamumlal si to spíše pro sebe a já ho políbil.

„Uklidni se kotě a pověz mi, copak se stalo." vyzval jsem ho a on zavrtěl hlavou a zabořil si ji do mé hrudi. „Nechci tě znechutit..." zamumlal po chvíli už více uklidněný.

„Yoongi, nikdy mě nic na tobě neznechutí... Promysli si, jestli mi to řekneš a já zatím dojdu pro pití." řekl jsem a chtěl mu odejít pro jeho oblíbený džusík, ale jeho ruka mi v tom zabránila. „Neopouštěj mě." zamumlal a já se zasmál „Neopouštím tě. Jen skočím do kuchyně, blázínku." řekl jsem a on po krátké době přikývl.

„Je to lepší?" zeptal se Tae hned jak jsem otevřel dveře. „Neboj, postarám se o to. Ty se starej o pohodlí hosta." mrkl jsem na kluky a došel Yoongimu pro pomerančový džus.

Když jsem se vrátil, podal jsem mu skleničku a on se na mě vděčně usmál. Když jí celou vypil a odložil. Lehl jsem si na postel a on se ke mně přitulil. Yoongi si svou hlavu položil na mou hruď a s úlevou si povzdechl.

„Hoseok už ti naznačil, jak jsem dřív žil, že?" zeptal se a pak se posadil. Následoval jsem jeho pohyby a též si sedl. Přikývl jsem a on si skousl rty. „Už jako malý si nepamatuju nic jiného než obojek na řetězu, který byl připoutaný k bílé zdi v malé místnosti, bez oken, koberců nebo nábytku." řekl a zavřel oči, ale i tak jsem si v jeho očích všiml zděšení.

„Pán... pán si mě občas z té místnosti bral a dotýkal se mě.. nebo mě bil.. podle jeho nálady..." řekl a snažil se v hrdle zadržet vzlyk. Přitáhl jsem si ho do ochranářského objetí a on se trochu uvelebil.

„Moc jídla jsem nedostával, ale malý kluk mi často něco nosil. Někdy mi přinesl i deku, aby mi nebyla zima na té studené zemi, a ke všemu jsem byl nahý. Byl jsem věc... nebyl jsem hoden oblečení..." Yoongi už dále neudržel vzlyknutí a já si přál najít toho "pána" a udělat mu něco, z čeho by se dalších pár let nevzpamatoval, možná nikdy.