Překážka

Vinohradská nemocnice, 1, březen

No... a teď se už dostáváme do součastnosti... Do té nepříjemné chvíle. Do té doby na kterou jsem před čtyřmi roky ani nepomyslela... Do té doby, kdy jsme přistoupili... k operaci páteře!
**
Do Prahy jsme museli vyjet co nejdříve, byla jsem totiž objednána na 9:00 hod. A tak jsme museli vyjet alespoň v osm, jelikož jsme mysleli a mysleli jsme správně, že budou zácpy.
Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem byla nervózní a to jsem si jen myslela, ze řekne, ze budu muset nosit jenom korzet 24 hodin!
Malinko jsme bloudili, ale s pomocí lidí jsme to našli.
Vešli jsme do čekárny. Do čekárny, kde seděli lidé se zlomenou rukou, nohou atd...
No a nervozita stoupala! Postupně vcházeli a vycházeli pacienti do ordinace.
No a najednou sestřička zavolala mé jméno! Tolik jsem znervózněla. Opět mi (Teď už můj ošetřující lékař) prohlédl ma záda a my jsme mu předali CD s mým rentgenem. Napočítal na něm stupně a když na me otočil monitor, bylo na něm 44 stupňů!

Ehm... nervozita stoupala!

Potom do ordinace přišel vystudovaný profesor, který mojí operaci bude mít na starosti. Byl to pan profesor Krbec!
Měla jsem mu svá záda ukázat, což jsem udělala!

Oblékla jsem se a on mi pomalu, ale srozumitelně řekl, že nezbývá nic jiného než operace...
Najednou se ve mně odehrávalo milion pocitů! Nevěděla jsem zda se mám smát, byt naštvaná a nebo byt zklamaná, z toho, že jsem s tím nic nedělala.
V tu chvíli jsem mela skleněné oči! Dokonce i Taťka měl na krajíčku! Maminka se zatím celkem držela.
Objevil se ve mně ten pravý pocit! Strach a panika! Ano, dva nejhorší pocity, kterého člověka mohou postihnout, pocity které vyvolávají slzy! Upřímné slzy!

Abych pravdu řekla, tak takhle jsem se v tu chvíli opravdu cítila! Panika z těch různých léků a jehel co ve mně bude napíchaných a strach z toho, že to dopadne zle!