Black Walls /Evanstan (dočasně pozastaveno)

Drunken Sailor

Tak po dlouhé době nějaká ta kapitolka. Já vím, není to nic moc, ale v příštím díle se konečně stane něco důležitého, tak zůstaňte naladěni! (ᗒᗨᗕ)

Počet slov: 1281

Cítil jsem zezadu na svém krku teplý dech a pach alkoholu. Snažil jsem se vyprostit z jeho sevření, ale nebylo to moc platné.

„Mhm..." zaskučel Sebastian, když jsem mu vší silou stiskl ruku a snažil se ji odtáhnout co nejdál od mého krku.

„Sakra, Sebe! Vždyť mě uškrtíš!" Sebastian mě pustil, jenže jsem asi byl jeho jediná opora, takže narazil zády do protější zdi a celkem to bouchlo. „Sakra, tys chlastal?" místo odpovědi jsem obdržel jen další opilecké zaskučení. Když jsem k němu přišel blíž, zjistil jsem, že má ruce odřené z 'opileckého ničení a shazování všech věcí okolo'.

„Takhle do studia nemůžeš, pokud tě uvidí Schama, tak tě vykostí zaživa," začal jsem zvedat fotky z podlahy a pokládal je zpět na své místo. „Zavolám do studia a řeknu, že se nemůžeš dostavit," na to Sebastian začal smát jako šílený a svezl se zády na podlahu. Upřel jsem na něj pohled a snažil se přijít na jedinou kladnou věc na celém tomhle divadle. Aspoň nemám na vině průser dne, bylo to jediné, na co jsem dokázal přijít. Pomohl jsem mu na gauč a porozhlédl se po bytě, jestli tady náhodou někde neleží nějaká slečna, která mu v noci dělala společnost. Naštěstí byl zbytek bytu prázdný a mohl jsem v klidu zavolat do studia. Pokud se to dá nazvat klidem, u Schamy je mezi respektem a upřímným strachem fakt úzká hranice. Když to zvedl, hluk v pozadí utichl a každý čekal, co se stane dál. To, že volám, znamená určitě potíže. A taky že jo.

„Co je?" Odtáhl jsem si telefon od ucha v domnění, že budu zahrnut horou nadávek. Překročil jsem Seba a sedl si na sedačku.

„Máme menší problém," snažil jsem se mluvit s klidem, ale hlas odmítal poslouchat. No jo, pokud se teď naštve, může mě klidně bez výčitek vyhodit jen kvůli zvýšenému adrenalinu v krvi.

„Jakej jako problém?" už začínalo být znát, že pomalu ztrácí nervy.

„Poslechněte si to sám," předal jsem telefon Sebovi a rychle se odklidil do kuchyně, ale i z té vzdálenosti jsem slyšel naštvané výkřiky vycházející z telefonu. Nějakou dobu se z telefonu ještě ozývaly naštvané výkřiky, ale vypadalo to, jako by mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven.

„Takže můžu jít domů?" zeptal jsem se opatrně, když jsem konečně dostal svůj telefon zpátky.

„Blázníš? Zůstáváš tam a postaráš se o něj, dokud mu nebude líp," pořád byl naštvanej, ale už to bylo klidnější.

„Cože?" plácl jsem dlaní do konferenčního stolku a opřel se o sedačku. „A co natáčení?"

„To se asi pro dnešek ruší," v pozadí šel slyšet tichý potlesk.

„Takže ostatní jdou domů a já tu s ním musím trčet?"

„Přesně, užij si to,"

„Ale-" než jsem stačil ještě cokoliv namítnout, už zavěsil. Podíval jsem se na Seba, který nyní spal na zemi. „Fakt hora problémů," Sundal jsem si bundu a zamířil do kuchyně. Nevím, jak jemu, ale mě z kocoviny vždy dostane dobré jídlo. Otevřel jsem ledničku a hned ji zase zavřel. To by tu musel nejprve něco mít.

„Jdu ti pro jídlo," kopl jsem do něj, vzal si jeho klíče ze stolku a odešel.

...

„Ehm, promiňte. Kde tady najdu nejbližší supermarket?"