Black Walls /Evanstan (dočasně pozastaveno)

Sleepover n.2

Ahoj, lidi! Moc, moc, moc, moc se omlouvám, že dlouho nic nevyšlo. Ale nechte mě to vysvětlit, prosím!

Takže, když jsem nastoupila na střední, nebyla jsem si jistá, jestli je tohle opravdu pro mě. Bála jsem se, že prvních pár týdnů budu sama a budu si někde v rohu místnosti číst Harryho Pottera, zatímco se všichni budou přátelit. Ale naštěstí jsem ještě před prvním příchodem do školy zjistila, že dvě moje kamarádky z přípravných hodin budou se mnou chodit do třídy. Do třídy jsme tehdy dorazily jako první, ale po chvilce přišla moje kamarádka ze základky, o které jsem úplně zapomněla, že se mnou bude chodit do třídy. O týden později začal adapťák a tam jsem se skamarádila se všemi od nás ze třídy, kteří bydleli na stejném patře, takže hned po prvním týdnu jsem už nebyla mimo kolektiv a bylo fajn. Jenže pak začalo pořádné učení, písemky atd... Když k tomu započítám, jak debilně nám jezdí z města busy, moje další koníčky a přátele, tak jsem na psaní neměla moc času. A ani chuť popravdě. Tak jsem si řekla, že si dám malou pauzu od psaní a za pár dní zase začnu. Jenže se z pár dní stalo pár týdnů a mě už to psaní ani moc nezajímalo. Jenže na Vánoce jsem dostala knížku o dívce, která nastoupí na vysokou, má dost práce a stejně stíhá psát fanfikce (Fangirl od Rainbow Rowellové, nemůžu se od ní odtrhnout). Moje svědomí se zase probudilo a donutilo mě otevřít wattpad. Když jsem ale viděla, že můj příběh má přes 400 přečtení (když jsem to naposledy otevřela, mělo něco kolem 250), nebudu kecat, málem jsem se rozbrečela. Ano, já vím, jsem hrozná citlivka :D. Ale pro někoho, jehož velkým snem je někdy vydat knihu, je toto malý krůček blíž ke splnění snu (a přitom na to psaní celkem kašle, že jo?). Takže poslední tři dny jsem pracovala na jedné kapitole, která má stejně něco kolem 1200 slov :D. Navíc já píšu stylem „Až dopíšu druhou, tak zveřejním první", takže na další si zase budete muset počkat, ale měla by vyjít někdy během příštího týdne. No a teď už jděte číst :D.

Počet slov: 933

Když jsem vyšel z koupelny, uslyšel jsem hudbu. Šel jsem do obýváku a udiveně jsem se podíval na Seba.

„Bylo tu nepříjemné ticho." vysvětlil a dál se mi nevěnoval. Podíval jsem se z okna. Začínalo pršet. Zase. Velké kapky vody bubnovaly na okno jako malé dítě, které nikdo v obchodě s hudebninami nehlídá a rozhodne se odzkoušet bicí soupravu. Ještě chvíli jsem sledoval potůčky deště stékající po okně, než jsem se rozhodl uchopit skleničku ze stolu a odnést ji do kuchyně. Opatrně jsem spustil chladnou vodu do skleničky a zase se soustředil na kapky deště. ‚Dokud není led, tak mi déšť nevadí.' pomyslel jsem si a vypil sklenici 'na ex'. Déšť byl stále silnější a silnější a za chvíli jsme neslyšeli vlastního slova.

„Hele, vidíš ten bílý ovladač u okna?" okázal Seb na malou krabičku na parapetu. „Zmáčkni to tlačítko s šipkou dolů." Poslechl jsem, zmáčkl tlačítko a začali se stahovat mechanické plastové rolety. Po chvilce byly všechny rolety dole a zase bylo ticho.

„Chudák poslíček." prohodil jsem, když jsem si sedal na sedačku vedle Seba.

„Věř mi, zvládl horší věci."

Asi po patnácti minutách zazvonil zvonek u dveří. Seb vstal a já ho následoval. Když otevřel dveře, stál tam poslíček, promočený na kost. Otevřel nějaký plátěný vak nebo co to bylo, podíval se dovnitř a usmál se. „Pizzu jsem zachránil. Tady to je." podal pizzu Sebovi a ten mu na oplátku vrazil do ruky patnáct babek.

„Hezký zbytek dne." popřál nám na konec a odešel.

„Chudák. Jsem tak rád, že nemusím dělat rozvozce pizzy." vydechl jsem, když jsme se společně usadili na pohovce a otevřeli krabice s teplou pizzou.

„Tak se snaž, nebo budeš jezdit s ním." zasmál se a ulovil první kousek jídla. Vrhl jsem se taky po jídle. Málem mi všechny ingredience utekly po rozteklém sýru, ale stihl jsem je včas chytit. Tedy, aspoň většinu.

„To proboha neumíš jíst ani pizzu?" vysmál se mi a zase se věnoval svému dílu jídla. Po jídle jsme se rozhodli podívat se na nějaký film. Déšť výrazně zesílil a nyní byl slyšet i přes stažené rolety. Zrovna jsme zastavili nad nějakým starým dokumentem, když zhasla televize. A v podstatě celý byt.

„Co se to sakra stalo?" zaklel tiše Seb.

„Nejspíš vypadl proud. Nic neobvyklého." objasnil jsem situaci a ozářil místnost mobilem.

„Nevím jak u tebe, ale tady je na elektřinu celkem spoleh. Posviť mi tam" ukázal směrem na kuchyň. Pomalu jsem mu svítil na cestu, zatímco se snažil vyhnout stolku a křeslu. Když se bez větší úhony dostal do kuchyně, prohrabal jeden z šuplíků a vytáhl spousty čajových svíček a zapalovač. „Uděláme si menší romantiku." usmál se na svíčky a začal jednu po druhé zapalovat a roznášel po bytě. Za chvíli bylo dostatek světla na to, abych mohl zase vypnout mobil.

„Topíš na plyn nebo na elektřinu?" zeptal jsem se, když jsme se zase v tichosti usadili na sedačku.

„Elektřinou, proč?" podíval se na mě zmateně, ale po chvíli bouchl sevřenou pěstí o opěradlo a tiše zaklel. „A to jsem ty staré deky nedávno vyhodil. Pokud neumrzneme, bude to dobrý."

Blížila se asi desátá hodina a nedělali jsme v podstatě nic jiného, než že jsme mlčky seděli na sedačce a občas něco řekli.

„Jdem spát, stejně nic neděláme." prohlásil Seb a opatrně vstal. Tak, dvě hodiny sedět na sedačce bez hnutí není sranda a celkem pak bolí zadek.

„Fajn, spím tady na gauči."

„Ehm, jak moc dobře víš, nefunguje mi topení a deky taky nemám, takže budeš muset jít spát ke mně."

„A kde budeš spát ty?"

„Přece s tebou." řekl, jakoby před ním stál ten největší idiot ve Spojených Státech. Chtěl jsem protestovat a říct, že proud brzy nahodí a do té doby to přežiju, ale začalo se ochlazovat a taky na nějaký odpor jsem byl moc unavený. Nějakým způsobem jsem se doploužil do ložnice.

„Není ta postel nějak moc velká?" zeptal jsem se při pohledu na to domácí leziště.

„Aspoň se nebudeme mačkat." usmál se přes roušku tmy Seb. Počkal jsem, než se uložil, a až potom jsem si lehl i já. Po chvíli už šlo slyšet tiché odfukování a já usoudil, že už usnul. Vzal jsem mobil z nočního stolku a podíval se na jasně svítící displej. 18% baterky. Ještě chvíli jsem brouzdal internetem a různými aplikacemi, než mi můj mobil definitivně 'zdechl'. Otočil jsem se k oknu a zaposlouchal se do zvuku sílícího deště. Pomalu jsem už podléhal spánku, když vtom jsem ucítil jemný pohyb vedle mě. Jen se překulil, pomyslel jsem si. Ale najednou se jeho ruka nějakým záhadným způsobem ocitla na mém boku. Opatrně jsem ji zvedl a položil zpátky ke svému majiteli. Po chvilce se ale ruka vrátila a tentokrát se obmotala kolem mého pasu a přitáhla si mě. Cítil jsem jeho hruď na mých zádech a jeho teplý, pravidelný dech na mém krku. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, Seb sevření nepovolil a probudit se taky nechtěl, takže mi nezbývalo nic jiného, než čekal a modlit se, že po chvilce povolí a odtáhne se. Jenže jsem se spletl. Uběhla už hodina a sevření stále nepovolilo, ba naopak. Každou další chvílí, kterou jsme v této pozici strávili, se povolení zdálo čím dál vzdálenější. O půlnoci (tipuji, nejede přece elektřina a na hodiny v té tmě nevidím) jsem se vzal a v klidu usnul.

Ráno mě probudilo sluneční světlo. Rozhlédl jsem se po ložnici, ale tam byla překvapivě prázdná. Na nočním stolku vedle mě stála věžička mého oblečení. Rychle jsem se převlékl a zamířil do kuchyně, kde už Seb připravoval snídani.

Když mě zahlédl, usmál se na mě a řekl: „Lekce číslo jedna, spaní v objetí. Splněno."

Škoda, že je tato taková krátka, když se na ni musel tak dlouho čekat. :/

Tak zas brzy! :*