Black Walls /Evanstan (dočasně pozastaveno)

One drunk night

Ahoj, lidi! Omlouvám se, že dlouho nebyla nová kapitola. Nebudu se tu pitomě omlouvat, prostě jsem nastoupila do prvnáku a na psaní jsem neměla nějak náladu. V příloze ještě písnička, kterou jsem si neskutečně oblíbila. :D

V této kapitolce už trochu postoupíme k tomu zajímavějšímu ( ͡° ͜ʖ ͡°)

počet slov: 987

„Střih! Střih! V tomhle se nedá pracovat!" rozkřikl se uprostřed scény Schama. „Lucasi, hraješ, jako bys to nikdy předtím nedělal. A Lauro, nauč se sakra te text! Pořád to pleteš." Rychle ještě očima přejel celý cast a hledal další nepodstatné chyby, na které nás může pověsit. U Stana se na chvíli zastavil, pak ale zakroutil hlavou a pokračoval ve svém soukromém průzkumu. „A sakra, Evansi! Už jsem ti řekl aspoň desetkrát, že máš nahodit výraz, který je zaujatý a zároveň lhostejný! Je to tak těžký?!" je zajímavé, že jakmile se na mě podíval, bylo mi hned jasné, že se snaží vymyslet něco, čím by mě uzemnil. „Přestávka, musím si jít pro kafe..." prohodil ještě lhostejně a vstal ze svého křesla. Všichni jsme se společně odebrali do kafetérie, protože už byl čas oběda a od rána nikdo z nás nejedl. Teda pokud nepočítám Laurinu malou svačinku za sedačkou během natáčení.

Schama si asi uvědomil, že nemá smysl nám připomínat, že za chvíli pokračujeme, protože každý už měl minimálně na talíři půl svého oběda. Vzal jsem si burger. salát a puding, dezert nesmí chybět. Sedl jsem si k jednomu stolu v rohu. Kolektiv mi nevadí, ale pokud skoro nikoho z okolí neznáte, může to být celkem nepříjemné. Už jsem se chystal zakousnout do toho lacině vypadajícího burgeru, když vtom jsem uslyšel naproti mně zavrzání židle.

„Nikdo by neměl sedět sám." prohodil Stan bez toho, abych se na něj podíval.

„A co když někdo chce zůstat sám?" řekl jsem a zakousl se do jídla.

„A ty snad chceš?" zeptal se už trochu zvědavějším hlasem Stan.

„Vypadám snad, že se peru o poslední židli u toho stolu?" odvětil jsem a poukázal na stůl, u kterého seděli Till, Spencer a Harmon spole se Schamou. Vypadalo to, že vedou vášnivou konverzaci na téma 'Jak dlouho tam to jídlo leží.'. Vzhledem k tomu, že mi chvíli trvalo, než se mi podařilo ukousnout si první sousto, tak asi pěkně dlouho.

„Hele, je mi tak trochu nepříjemný, že tu sedíš sám a s nikým se nebavíš, protože nikoho neznáš. Tak nechceš třeba zajít večer na pivo nebo tak?" zeptal se přátelským a laskavým tonem. Na tohle mu neskočím, určitě má něco za lubem.

„Nemám čas." řekl jsem téměř okamžitě po položení nabídky.

„Ale noták. Dal jsem si fakt extra práci s překecáváním šéfíka, tak se mnou na jedno pivko jít můžeš, ne?" zeptal se téměř prosebně. Jedna věc se mu musí uznat, přesvědčit umí. I když nevím, jak se mu to podařilo.

Po 'zdravém a výživném' obědě jsme se zase odebrali zpátky na plac, kde jsme dotočili dalších pár scén a mohli jsme jít domů. Těšil jsem se na to, jak si lehnu na gauč, pustím si nějaký seriál a budu až do večera ležet. Jenže hned na to mě realita pleskla do obličeje a připomněla mi, že mám ještě schůzku se Stanem. Proč jsem na to vlastně kýval?

V New Yorku byla zase zácpa, takže když jsem přišel domů, mohl jsem si dát jen sprchu a vyrazit na 'rande'. Tak to Stan aspoň při odchodu do studia nazval.

Sprcha mi trvala jen chvíli, tak si můžu vybrat aspoň něco k oblečení. Od Zoe jsem jednou dostal knihu 'Outfity, které si vezmeš, pokud půjdeš někam ven beze mě'. Je to vlastně taková malá galerie oblečení a setů, které mi navrhla. Musím říct, že s tímhle je hledání vhodného oblečení přímo brnkačka. Rozhodoval jsem se mezi setem složeným z džínové košile, plátěných, béžových kalhot a černého saka a setem z džínové košile, černých kalhot a béžového saka. Nakonec jsem si vybral ten druhý, přece jen ten první vypadá tak učitelsky. A měl bych nosit džínové košile častěji, fakt mi sednou. Proč si vlastně dávám takovou práci s výběrem vhodného oblečení, když jdem jen na pivo. „Možná na něj chci jen udělat dojem." přemýšlel jsem nahlas a hned tu myšlenku zahnal, jakmile jsem si uvědomil, jak to vyznělo. Proč bych na takového idiota chtěl udělat dojem.

...

„No fakt jsem jí to řekl!" Stanův hlas se rozhostil po poloprázdné hospodě.

„Ty vole, ty jsi debil." začal jsem se nahlas smát. Přiznávám, není to jen jedno pivo. Tohle je... páte? Fakt nevím. Nikdy jsem po alkoholu nelačnil, tak se opiju celkem rychle. Ale ukázalo se, že Stan je v podnapilém stavu celkem snesitelný.

„Já vím, od té doby jsem ji neviděl." smích se ještě prohloubil a mě začaly bolet plíce. Tak jsem se už dlouho nesmál.

„Hele, už je pozdě, měli bychom jít domů."

„Proooč? Noc je ještě mladá!"

„Protože zítra máme natáčení a budeme mít kurva problém, pokud se tam dostavíme pozdě, s kocovinou nebo vůbec." vysvětlil jsem v rychlosti a kopl do sebe zbytek piva.

„Bereš to všechno moc vážně." snažil se znít seriozně, jenže alkohol v krvi mu to znemožňoval. „Dopijem a jdem."

New York byl dnes nějaký jiný. Světla byla jasnější a zvuky hlasitější, vše bylo takové veselé a zábavné. Možná to je tím alkoholem. Určitě to je tím alkoholem. Shit. Pokud mě takhle uvidí Zoe, tak mám zaděláno na průšvih. Naštěstí má dneska noční.

„Už jsme skoro u mě doma." zabrblal Stan a dál se belhal ulicí. Zastavili jsme u vysokého paneláku. Ve většině bytů už byly zhasnutá světla, jen pár lidí z celého domu ponocovalo. A my teď, tedy Stan, teď patřil mezi ně.

„Panebože. Pokud zítra ve tři nebudu ve studiu, pošli pro mě, prosím, doktora. Nebo pohřební službu." prohodil otráveným hlasem.

„Jojo, tak dobrou." rozloučil jsem se a chystal se jít vlastní cestou, když v tom mě chytl za rameno, prudce se mnou mrštil na zeď domu a políbil. Byl to jen lehký, rychlý polibek. Když se po krátké chvíli odtáhl, škodolibě se pousmál a řekl: „Je to jak líbat mrtvolu." a s tím se taky otočil na patě a odcházel.

„H-hej!" zakřičel jsem na něj po chvilce. „Ty-ty bastarde!" Na to jen zvedl ruku v mínění rozloučení a vešel do paneláku.

No a to bylo poprvé, co mě políbil chlap.

Snad se Vám kapitolka líbila, Každé přečtení, vote a komentář potěší ^-^