Black Walls /Evanstan (dočasně pozastaveno)

Banán s tatarkou

Je to oficiální, lidi! Jsem nachcípaná. -.-

Ale každopádně! Ja tady nová kapitola. :D Poslední dobou se činím teda. Nojo, místo projektu do španělštiny vám tady píšu kapitoly. :D No tak si to užijte, mě osobně se tahle kapitola moc nelíbí, ale co  už. :D

Počet slov: 1053 (btw. nezdá se vám, že se kapitoly každou novou aktualizací prodlužují? :D Předtím jsem tam míchala všemožná slova, abych je prodloužila a teď je budu muset zkracovat :D)

Btw.2 Banán s tatarkou (vysvětlím vám to někdy jindy :D)

„Ty kráso! Dneska je Schama protivnější než obvykle. Zajímalo by mě, co ho tak rozhodila." přisedl si ke mně při první příležitosti Stan.

„A koho to zajímá?" zeptal jsem se a dál se věnoval 'obědu'.

„No mě a tebe by to taky mělo zajímat. Když ti rozkazuje takovej protivnej moula, den se celkem táhne."

„Budeš mě otravovat ještě dlouho nebo si můžu v klidu sníst jídlo?" zasyčel jsem na něj. No jo no, když člověk od rána nic není, vyrušení u oběda není zrovna vítaná záležitost.

„Téda. Nevěděl jsem, že Schamova protivnost je nakažlivá. Radši se od něj budu držet dál," zasmál se a nevšímal si mého otráveného pohledu, „A ještě ta tvoje přípravka!" při vyslovení toho posledního slova mi zaskočilo a začal jsem silně kašlat.

„Jaká-jaká přípravka?!" zeptal jsem se, když se mi konečně podařilo popadnout dech.

„No přece ta přípravka na tenhle seroš." opět se zasmál a zdálo se, že měl z mého překvapeného výrazu potěšení, „Nechceš snad, aby tě vyhodili za neschopnost, že ne? To by se určitě rychle rozneslo k bulváru a propad by ses zas o kus níž." zasnil se Stan do svých myšlenek, jako bych tam nebyl.

„Tak fajn. Klidně si tu přípravku uspořádej, jen mi řekni kdy." podíval jsem se mu zpříma do očí, možná abych prokázal svoji dominanci, no bohužel jsem ucukl první.

„Tady je číslo na moji asistentku," podal mi malou vizitku, „domluv se s ní."

„A proč se nedomluvíme rovnou tady?" nechápal jsem.

„Hele. Na rozdíl od tebe mám celkem nabitej program a ona zná můj rozvrh nazpaměť, já ne. Takže jí zavolej, dohodněte se na termínu a pak se sejdem, fajn?" s tím se otočil na patě a odkráčel pryč z cafeterie.

„Jo. A až se tě zeptá, za jakým účelem chceš schůzku, řekni jí 'banán s tatarkou'. Ok?" řekl ještě v rychlosti a zmizel ve dveřích.

...

Seděl jsem u sebe v bytě na gauči a zkoumal malou, nafialovělou vizitku. Mám zavolat teď nebo až později? A co když zavolám později a prošvihnu nějaký volný termín? Sakra, objednávám se k doktorovi nebo co?! Proč nad tím tak vyšiluju? Zavolám tam teď a bude pokoj.

Začal jsem vytáčet číslo. Chvíli se ozývalo známé pípání, po chvilce se z telefonu ozval klidný ženský hlas.

„U telefonu Jennifer Brooks, osobní asistentka Sebastiana Stana. Jak Vám mohu pomoct?" představil se hlas.

„Dobrý den. Potřeboval bych si domluvit schůzku s panem Stanem." vážně jsem ho tak nazval? To se nesmí dozvědět, nebo se hanbou propadnu do země.

„Dobře. Budu potřebovat vaše jméno, povolání a nějaký kontakt." řekla téměř automaticky. Zajímalo by mě, jak často jí takhle lidi volají.

„Chris Evans, herec. Můj e-mail je ."

„A za jakým účelem ta schůzka má být?"

Vzdychl jsem, „Banán s tatarkou."

„Páni," zastavila se, „Pardon, netušila jsem, že je to tak důležité. Ehm, vyhovuje Vám to příští úterý ve tři?" zeptala se teď už nervóznější asistentka.

„Ehm, ano. Ano, vyhovuje." odpověděl jsem jí, mírně zaskočen její nervozitou. Jak mohla taková věc, jako je banán s tatarkou, vyvolat v jistě zkušené asistentce takovou nervozitu.

„Dobře. Na slyšenou." rozloučila se.

„Na slyšenou." odvětil jsem jí a zavěsil. Tak to bychom měli. A co teď?

Rozhodoval jsem se mezi malým šlofíkem a svačinkou. Nakonec vyhrála svačinka a já se mohl za celý den konečně v klidu najíst.

Úterý

Dnes bylo chladněji než ostatní dny. Foukal prudký vítr a rozhazoval čerstvě spadlé listí po celé ulici. S přicházející zimou se vyprazdňují ulice a naplňuje hromadná doprava, takže cestu sem si asi dokážete představit. Zachumlal jsem se ještě hlouběji do kabátu a pokračoval ulicí. Sice byl Stanův byt jen pár metrů ode mě, ale v té zimě se to zdálo být nekonečné. Konečně jsem se dostal k zářivě bílému paneláku. Vyhledal jsem mezi ostatními jmény to jeho a zazvonil.

Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo: „Prosím?"

„To jsem já." řekl jsem roztřeseným hlasem.

„Kdo já?" zeptal se hlas z malého reproduktoru.

„Já, Chris." odpověděl jsem, už pomalu ztrácející nervy.

„A jsi si tím opravdu jistý, že to jsi ty? Jednou tady byla jedna holka tvrdící, že je Angelina Jolie." vysmál se mi hlas.

„Hele, pokud mě tu nechceš, stačí říct. Odcházím." mávnul jsem rukou a pomalu se otáčel na patě, když se ozvalo známé bzučení. Otočil jsem se zpátky a vešel dovnitř, ještě jsem z reproduktoru slyšel: „S tebou není žádná sranda." Jo, to nikdy.

Ihned při vstupu do budovy mě přepadla vlna tepla. Začal jsem si mnout ruce a popošel k výtahu. Na dveřích byl nalepený malý kousek kartonu.

„No bezva." vzdychl jsem si tiše pro sebe a šel zpátky ke schodům. Vytáhl jsem si z kapsy malý lísteček s adresou. „12. patro, jak jinak. Výš už to asi nešlo." prohodil jsem a vystoupal na prvních pár schodů.

Když jsem konečně dorazil do zmíněného 12. patra, sotva jsem popadal dech a byl jsem celý zpocený. A ještě aby ne. Stoupat 12. pater do schodů v zimní bundě není žádná sranda.

„Nějak ti to trvalo." vytrhl mě z myšlení otravný hlas napravo ode mě.

„Nefunguje vám výtah." odpověděl jsem na nevyřčenou otázku a narovnal se. Cítil jsem, jak se mi propocené tričko lepí na záda.

„To už jsem taky zjistil." řekl a odešel zpět do bytu. Chystal jsem se jít za ním, jenže zabouchl dveře dřív, než jsem stihl cokoliv udělat.

„Hele!" zakřičel jsem skrz zavřené dveře.

„Hezky zaklepeš a pozdravíš, jako bychom spolu už chodili." vysvětlit Stan z bezpečí svého bytu, protože kdyby teď stál přede mnou, měl by nejspíš o zub míň.

„To vážně? Ale co když nás někdo uvidí?!" začal jsem se strachovat o svou pověst i v tomto blbém paneláku. Sice tady v Americe není homosexualita zase až takový problém, ale pořád tady jsou lidé, kteří s tím zrovna nesouhlasí.

Dobrou chvíli jsem váhal, než jsem zvedl ruku a opatrně zaklepal. Ihned na to mi otevřel rozzářený Stan.

„Chrisi!" zapištěl tak nahlas, že jsem se musel otočit, jestli někdo nejde. Jen tak pro jistotu.

„S-Stane!" lehce jsem zaváhal, Stanovi ztuhl úsměv na tváři a se silným bouchnutím zase zavřel dveře.

„Co děláš?" nechápal jsem jeho chování. Chtěl, ať ho pozdravím a to jsem taky udělal, tak no dál chce? Objetí?

„Říkej mi Sebe nebo Sebastiáne, ty taky nenazýváš Zoe jako Williamsová, nebo snad ano?"

„Jak víš o Zoe?"

„To je jedno. Pojď dál, už mě tahle pitomá hra nebaví."