Mavy | Fotograf

3.

„A co vlastně děláš?“ ozve se jedna z otravných holek obklopujících mou osobu.

Právě teď? Stojím u stolu a modlím se, abyste co nejrychleji opustily můj osobní prostor. Pomyslím si, přestože vím, že otázka byla myšlena jinak. „Fotím,“ odpovím.

„Tak fotograf, jo?“ zeptá se překvapeně druhá. Ne, automechanik. „A co fotíš?“ ušklíbne se třetí.

Fotky? Vduchu protočím oči nad další stupidní otázkou. Dobře, možná už to s tím sarkasmem přeháním, ale po jejich nekonečném vyptávání se není čemu divit. „Portréty, krajiny a tak,“ polknu.

Zatímco ony se nade mnou rozplývají, já už celý nervózní z jejich téměř půlhodinové přítomnosti přešlapuji z nohy na nohu. Věděl jsem, že je špatný nápad jim oplácet mávání úsměvem. Sice dost falešným úsměvem, ale pro ně zřejmě dostatečně upřímným k tomu, aby za mnou i po třech hodinách přišly. Vlastně si za to mohu sám. Měl jsem si hlídat směr svého pohledu, když už se mi teda podařilo se zasnít. Nemusel bych tu teď s nimi stát a doufat, že se brzy něco stane a já budu moci odejít. Připadám si tu jak na výslechu.

Když se rozhlédnu kolem sebe, pomalu nevidím jediného střízlivého člověka. Všichni, včetně holek dělajících mi společnost jsou aspoň trochu v náladě. Někteří se i lehce motají a přestávají formulovat smysluplné věty. Zajímalo by mě, kolik lidí dnes skončí v bezvědomí nebo napospas umělému dýchání, jelikož velké množství alkoholu v kombinaci s bazénem je velice bezpečná záležitost. Připadám si jako v blázinci. Nehledě na to, že někdo dokonce ani neví, jak se jmenuje. Když to tak pozoruji, jsem za tu svou zdrženlivost alkoholu i rád. Opravdu nerad bych dopadl jako oni. Tím neříkám, že se takto chovají všichni. Je tu i pár vyjímek. Kéž by tak do nich spadal i Tomáš. Ten je právě někde na baru a užívá si atmosféru s lidmi, které si zítra stejně nebude pamatovat. Raději ani nechci vědět, kolik toho vypil. Přestože je to milná představa, doufám, že tentokrát se krotí. Nechci ho mít jako obvykle pozbytek noci na krku.

Všimnu si, že už to zase dělám. Zase pozoruji ostatní. Neříkám, že je to špatné, ale tady bych to mohl omezit. Je tu spousta lidí, kteří by si toho mohli všimnout, což nechci. Rád bych je sledoval, aniž by o tom někdo věděl. Jinak si připadám divně.

Znáte ten pocit, když strašně moc chcete odvrátit pohled, ale nejde to? Určitě ano, jen ne v takové míře, jako to mám právě teď já. Ať už se zahledím kamkoliv jinam, zorničky mi stejně sjedou zpět. Zpět na další mou oběť. Ještě se mi nestalo, že bych z někoho nemohl jen tak spustiť oči. Většinou je to chvilka a jdu dál. Tohle se však k chvilce nedá přirovnat. Vlastně ani nevím, jak dlouho už ho takto pozoruji. Ano, ho. Je to kluk. Kluk s blonďatými vlasy stojící hned u bazénu, za který jsem najednou neskutečně rád. Kdyby tu nebyl, nenaskytl by se mi pohled na jeho odhalené tělo, které si živě představuji před svým objektivem. Ta vypracovaná postava s kapkami vody stékajících po jeho svalech, schopnost vypadat dokonale z jakéhokoliv úhlu a obličej s bezchybnou pletí a ostrými rysy. Vůbec bych se nedivil, kdyby se svým úchvatným vzhledem pracoval jako model. Je sen fotit někoho takového. Tolik možností. Tolik úžasných fotografií.

„Vnímáš?“ luskne mi před obličejem jedna z holek.

Cuknu a rychle se proberu. „Ano,“ nejistě kývnu. Možná je i dobře, že mě vyrušila. Jak znám své zvrácené myšlení, nemuselo to skončit jen u focení slušných fotek.

„Ptám se, co vztahy,“ vyzvídá s nadšením ve tváři.

Tyhle typy otázek nemám rád, což vám asi došlo. Párkrát se mi stalo, že jsem v odpovědi nechce použil slovo přítel. Samozřejmě jsem to hned zamluvil, ale na ty pohledy ostatních nikdy nezapomenu. Nechápavé se špetkou znechucení. Od té doby si dávám na tyhle otázky pozor, jsou to chytáky. „Momentálně nikoho nemám,“ přiznám.