Mavy | Fotograf

2.

Pátek, půl deváté večer a mé vlasy se rozhodly nespolupracovat. Ach bože, kolik laku budu muset ještě spotřebovat, aby to drželo jak má? Ať dělám co dělám, stejně si trčí na všechny strany jak je napadne. Už nevím, co s tím. Kdybych se postavil na hlavu, i to by bylo málo. Vlastně, když se chytnu za slovo, možná bych si tím spíš přihoršil. Ale na druhou stranu, horší už to být asi nemůže. 

Kdybych to nedělal pro sebe a pro svůj vnitřní pocit, nemusel bych se tím vůbec zabývat. Nepotřebuji na nikoho dělat dobré dojmy. Taky, na koho bych je dělal? Na kamarády? Ti jsou rádi, že se slušně obleču, abych jim nedělal ostudu. Na holky? Na co? Nechci, aby to vyznělo příliš zle, ale ony mě stejně nezajímají a jejich názory na můj vzhled dvakrát tolik. A na kluky? To je sice dobrý důvod, ale řekněte mi, kolik kluků z mého okolí je stejně orientovaných jako já? Přeháněl bych, kdybych řekl tři. Možná i méně, těžko říct. A jaká je šance, že zrovna je dnes večer potkám? Takměř žádná.

Jelikož usoudím, že na hlavě už zřejmě nic lepšího nevykouzlím, odložím lak na vlasy zpět do skříňky mezi ostatní nefunkční zkrášlovací pomůcky a začnu si zapínat knoflíky na košili. Pěkně jeden po druhém, zdola nahoru, aby se mi jako obvykle nestalo, že kvůli jedné přehlédnuté dírce pokračuji celou dobu až ke krku špatně. Je to sice blbost, ale dokáže naštvat.

Když se zamyslím, chce se mi tam vůbec? Ani nevím. Nejspíš tam hodlám jít už ze zvyku, nepřemýšlím nad tím. Ale kdyby se mi opravdu nechtělo, nestál bych téměř připraven v koupelně a raději vymýšlel nějakou dobrou výmluvu, které by uvěřil i Tomáš, což je asi naivní představa, ale jak se znám, stejně bych se o to i přes mé úžasné lhářské schopnosti pokoušel. Proč nad tím vůbec přemýšlím? Stejně moc dobře ví, že příjdu. Je to zvláštní. Nevím, jestli mě víc udivuje ta jeho přehnaná sebejistost, nebo to, že se jeho očekávání pokaždé naplní.

Zapnu poslední knoflík na mém rukávu a zkontroluji svůj look v zrcadle. Neříkám, že jsem úplně spokojený, to nejsem nikdy, ale navzdory stávkování mých vlasů soudím, že to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Pro lepší pocit sáhnu ještě po parfému a jelikož nerad používám dvojsmyslná slova, naaplikuji si vůni na zápěstí i krk. Jsem si jist, jelikož všichni moc dobře známe trvanlivost vůně parfémů z drogerie, že za pět minut budu moct tento krok zopakovat. Přesto to beru jako neodmyslitelnou součást mé denní rutiny, bez které nevyjdu z domu. Někdy si říkám, proč vlastně utrácím za nefunkční věci. Proč jednou nezainvestuji do něčeho pořádného, co by mi aspoň vydrželo? Je snad jedno, jestli si tu samou věc koupím v levnější verzi za rok desetkrát, nebo v dražší pouze jednou. Cenově to vyjde stejně. Ale to bych, vážení, musel přemýšlet, což v daných situacích pravděpodobně nedělám.

Odložím laciný parfém, upravím si pokrčený límec na košili a další promarněný večer plný alkoholu, hluku a neohrabaných lidí může začít. Bude moc paradoxní, když přiznám, že na tuto akci vstupuji dobrovolně, přestože jsem abstinent milující klid a inteligentní lidi? Zbytečná otázka. Jistě, že bude. Místo mnou vlepené facky na vzpamatování se mi na tvářích objeví jen náznak úsměvu. Jeden by nepoznal, že se jedná o falešný úsměv. Falešný úsměv plný odporu, zadržených slz a otázek typu, co to dobrovolně provádím se svým životem..

...

Jsem tu teprve necelých pět minut a už to tu nenávidím. Hudba hraje tak nahlas, že pomalu neslyším vlastního slova, baterie v mém telefonu, kterým se snažím zabít čas se každou minutou vybíjí a kolem mě se to jen hemží doslova plovoucími lidmi. Mám pocit, že za chvíli tu budu jediný střízlivý. Nechápu, jak se jim povedlo se hned ze začátku takto zlít.