Mavy | Fotograf

13.

Pohled Martina

V životě jsem se naučil hodně věcem. Jednou z nich je pravidlo -jít si za tím, co chci. Neříkám, že je to vyloženě moje zásada, ale snažím se to tak nějak dodržovat. Občas toho ve finále lituji, z drtivé většiny jsem naopak rád, že jsem do toho šel. Nikdy předem nevím, jak to dopadne, ale někdy je prostě potřeba riskovat.

Proč si tohle vlastně říkám? Nevím, nejspíš si nějak potřebuji odůvodnit své rozhodnutí a nalhat si, že momentální situace není tak strašná, jak se zdá, i když moc dobře vím, že je dokonce i horší. Přitom jsem si jen šel za tím, co jsem chtěl a stále chci. Zdálo se to v pořádku, jako pokaždé, co jsem se tímto heslem řídil, ale teď tu opavdu sedím. Sedím a čekám. Čím déle se nic neděje, tím více si vyčítám, že jsem k tomuto rozhodnutí přistoupil.

Necítím se tady vůbec dobře. Myslím v momentální situaci, abych byl přesnější. Tohle místo se mi náhodou líbí. Působí tak neuvěřitelně klidně a vyrovnaně. Přesný opak mě. Zřejmě to bude tou bílou barvou, která mě ze všech stran obklopuje. S dřevěnou podlahou šedé barvy a zelenými rostlinami tvoří bílý nábytek úžasnou kombinaci. Je to jednoduché, ale v tom je ta krása. Na mou improvizovanou židli v podobě postele si také nestěžuji. Matrace je měkká a dobře se na ní sedí. Na to, že je tahle místnost vcelku malá, je rozměrově určitě větší, než ta klasická pro jednoho člověka. Vlastně se všechno v tomhle malém pokoji zdá být velké. Ani kříň z části pokrytá zrcadlem, které tenhle prostor opticky zvětšuje, není výjimkou. Stůl tvoří poslední kus nábytku, který se zde nachází. Když tedy nepočítám ta velká světla na stojanech, černou plachtu přes polovinu stěny a různé další vymoženosti na focení, kterým nerozumím.

Ačkoliv mě tu uchvátil snad každý centimetr, nejvíc mě přeci jen zaujala jedna věc. A to černé desky položené na parapetu. Přesněji obsah těch desek. Vím, že teď budu za nejvíc neslušného člověka, ale ano, opravdu jsem se podíval. Zvědavost mi nedala. Nejprve jsem myslel, že objevím nějaké povedené fotografie, co čekají na svého majitele a trochu uklidním situaci jejich prohlížením, ale když jsem po otevření poznal sám sebe, spadla mi čelist. Nebyly to fotografie, ale kresby. Kresby mě. A hned několik. Nevěděl jsem a stále nevím, co si o tom myslet a jak na to reagovat. Zůstal jsem jen v šoku sedět a nevěřícně si je prohlížel. Opravdu se mi podobaly. Jen jsem si u některých nebyl jist, jestli byly jejich předlohy v podobě fotografií vůbec někdy pořízeny, ale to mě příliš netrápilo. Spíš jsem nějak nemohl uvěřit, že zrovna já. Zrovna kreslení mě věnoval tolik svého času, přestože nemusel. Nevím, proč se tak rozhodl, ale tenhle objev mi dal naději, že tady teď nesedím a nečekám zbytečně. Avšak, jak rychle ona úleva přišla, tak rychle zase odešla. Uvědomil jsem si, že si nejspíš nepřeje, abych to viděl a vrátil jsem desky i s kresbami zpět na parapet. Ovšem už ne ve stejném pořadí, jako byly předtím. Dostal jsem strach, že si toho všimne a naštve se, protože kdyby mi je chtěl ukázat, už dávno tak učiní.

Určitě jste všichni podle mých keců poznali, kde se právě teď nacházím. Ano, opravdu jsem u Káji v pokoji, sedím v jeho posteli a čekám na jeho příchod. Nejhorší na tom je, že o mně neví. Je to už pěkných pár týdnů, co jsme na sebe naposledy mluvili. Teda, spíš nemluvili, po tom incidentu, který se mezi námi stal. Však vy víte. Jinak řečeno, jsem v takové fázi, kdy nevím, jestli by mou přítomnost uvítal, nebo mě naopak zabil a já udělám takovou blbost, že se bez jakéhokoliv ohlášení vetřu skrz jeho milou babičku k němu domů. Jedno však vím jistě, potřebuji ho. Neskutečně moc. Proto jsem teď tady.

Když mě napadl tenhle strašně úžasný, spontánní a hlavně riskantní nápad, nepočítal jsem s tím, že bude zrovna někde ve městě a já se mezi dveřmi, kde mělo vše proběhnout, setkám tak možná s jeho babičkou, která mě ochotně pustí čekat až dovnitř. Ani nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Vlastně mi to původní plán nijak nenarušilo. Žádný totiž nebyl. Teda, pokud se vzchopení, zvednutí zadku z gauče a následná cesta k němu nepočítá jako plán. Na nic jiného jsem v tu chvíli nemyslel. Žádné předem připravené monology ani nic podobného. Prostě dojít až před jeho práh, zazvonit a improvizovat, ať už se situace vyvine sama. Teď, když tu sedím a přemýšlím, si pomalu uvědomuji, co mu vlastně chci. Chci se mu svěřit, sdělit všechny své pocity a celkově ze sebe vypustit vše, co mě tíží. Vysvětlit mu, co pro mě znamená, omluvit se, využít každou sekundu, kterou mi na jeho vyslyšení dá.. A taky ho, ale to už chci zřejmě moc.

Musím se přiznat, že pohled a celkově uvědomění, že právě sedím v jeho posteli ve mně vzbuzuje zvláštní, ale příjemný pocit. Přestože jsem teď lehce ve stresu, zapojuje se i má pervézní mysl, díky které v mé hlavě vznikají nemálo vzrušující představy. Líbí se mi to. Dlaněmi přejíždím po jeho ložním prádle, které občas z potřeby zmáčknu. Uklidňuje mě to. Pomalu přestávám myslet na všechna negativa, která se mi po celou dobu honila hlavou a soustředím se jen na ty pěkné věci. Především na ty, které se mi právě promítají v hlavě. Dělejme, jakože jsem slušný kluk a nezacházejme příliš do detailů. Prozradím jen to, že podobné věci bych s ním mohl dělat pořád. Kdyby ovšem chtěl, ale nedělejme si zbytečné iluze. Nic z toho se nikdy neuskuteční. Zavřu proto oči a snažím se užít si všechny ty neobvykle živé představy, které mi jsou dopřány. Možná je to způsobeno tím, že se odehrávají na stejném místě, jako se právě teď nacházím. Ano, v jeho posteli, ale víc už neprozradím.

Po pár spokojených zavzdychání se zavřenýma očima a zaneprázdněnýma rukama přidám i lehký záklon hlavy. Zvrhlost představ se stupňuje a s ní i mé nevhodné chování, které už jaksi nedokážu plně ovládat. Po pár sekundách hádání se dvou osob v mé hlavě vítězí ta špatná a já si lehám na záda. Mezi prsty stále svírám zmačkanou peřinu a poslední známky slušného chování rychle mizý. Nechtěl jsem to udělat, opravdu ne, ale nešlo odolat. Žádným momentálním nápadům nejde odolat. Nejspíš bych se měl děsit, co šíleného mě napadne dál, ale cítím se natolik uvolněný, že takovému myšlení nevěnuji takměř žádnou pozornost. V hlavě se mi stále honí jen to, co chci. Své pocity dávám na jevo stále ve větší míře. Pravou rukou pustím peřinu a natáhnu se pro jeden z jeho polštářků. Tentokrát si ho už oběma rukama pevně přitisknu k tělu a spokojeně oddychuji dál. Už nic kolem sebe nevnímám. Promiň, Kájo, omlouvám se, ale ty se to stejně nikdy nedozvíš.

„Martine?!"

Sakra.