Mavy | Fotograf

9.

Je to tady, nastal můj den M, na který jsem se nejen fyzicky, ale i psychicky dlouhou dobu připravoval. A ano, slyšíte správně. Opravdu jsem dnešek pojmenoval den M. Význam má stejný, jako den D. Akorát jsem pozměnil písmena. M jako Martin. Chápeme se, ne? Dobře, možná je to divné. Možná ho mám plnou hlavu, ale přesto si myslím, že na tom nejsem zase tak zle. Mohlo by to být i horší. Mohl bych ho mít třeba na tapetě nebo si ve spojitosti s ním představovat věci, které pocházejí hluboko z mé hlavy, přesněji z té zvrácenější části. Samozřejmě nic z toho, jakožto slušný kluk nedělám. Vůbec nemám na tepetě jeho fotku, kterou jsem pořídil, když byl v domnění, že fotím ho i s jeho přítelkyní ve strašně romantické póze. Vůbec každý večer neusínám s příjemným pocitem a obrázkem jeho obličeje v hlavě. A už vůbec ho nepotápím na samotné dno mých nejtemnějších fantazií. Opravdu nic z toho nedělám, tohle není ironie a já právě teď nelžu, tečka.

Jak jsem již zmínil, přípravy na budoucí okamžik probíhaly poctivě celý den. Dával jsem si neobvykle záležet nejen s mým vzhledem, ale i s přípravou techniky, což se mi nestává často. Ještě nikdy jsem nebyl tolik nervózní, zda mám vše v naprostém pořádku. Ještě nikdy jsem se úmyslně nevzbudil třikrát do noci, abych se ujistil, že se baterie v nabíječce opravdu nabíjí. Ještě nikdy jsem nejel jen tak pro jistotu do servisu vyčistit snímač, přestože se nezdál nijak znečištěn. Ještě nikdy jsem tyhle přípravy nehrotil tolik, co teď. Zařekl jsem se, že dokud nebude vše perfektní, nevytáhnu paty z domu. Když opomenu můj vzhled, který není a nebude perfektní nikdy, tak se mi to doufám povedlo. Paty jsem z domu vytáhl a nyní mě vedou přímo k místu určení. K místu, kde jsme si již tradičně dali sraz. K nejvyššímu bodu naší vesnice. Ke kříži.

Ani nevím, jestli mám být rád, že s ním po měsíci budu opět v nějakém kontaktu, nebo se litovat, že se budu při pohledu na jejich spojené ruce i rty znovu trápit. Je to složité. Ne že bych nevěděl, co chci, to vím až moc dobře. Já si jen nejsem jist, jak to mám brát. Optimisticky, či pesimisticky?

Přál bych si, aby tohle setkání bylo stejně tak úžasné, jako tenkrát mezi našimi dveřmi. Zní to směšně, vím. Ale teď nemluvím o místě, kde se to vše odehrávalo. Mluvím o věcech, které se odehrávaly a především jak. Naše konverzace probíhala stylem, jako bychom se znali už nějaký ten rok, uvolněně a přátelsky. Cítil jsem se tak neobvykle skvěle a šťastně. I on na mě působil poněkud víc mile a s větším zájmem. Pro někoho by to byla jen obyčejná pracovní minischůzka, pro mě nezapomenutelná a kouzelná chvíle. A to vše jen díky tomu, že tam nekřenila ona. Teda aspoň mě vždy připadne, že zavazí. Martinův pohled na páte kolo u vozu může být bohužel odlišný.

Minuty plynou, kroky přibývají a nervozita se zintenzivňuje. Jestli jsem byl předtím nedočkavý, teď mohu klidně prohlásit, že tato vlastnost naprosto vymizela. Chci ho vidět, to nezapírám, ale ne po boku Kláry. To už bych opravdu raději zůstal doma a dělal na svém již devátém papírovém Martinovi. Když nad tím tak přemýšlím, brzy mi dojdou předlohy v podobě fotografií pro jeho kresby. Získání nových tímto focením může být další plus. Zřejmě nepřevažují jen negativa, jak jsem si celou dobu myslel.

Dalším malým plusem dnešního podvečera je to úchvatné jaro-letní počasí, které krásně vyšlo. Teplo, na obloze ani mrak, slunce lehce v západu a mírný vítr jako doplněk. Ideální přírodní podmínky pro večerní focení. Kdyby nebylo Kláry, bylo by vše perfektní. Ale nebuďme naivní. Co jsem se za celý svůj život přesvědčil, vždy se najde něco nebo někdo, kdo se kolikrát i neúmyslně rozhodne svou přítomností všechno zničit. Nic nemůže být dokonalé. Teda aspoň ne v mém životě.

Když vyjdu kopec, zaskočí mě zjištění, že i s mým spožděním pěti minut jsem tu opět první. Jen co se vydýchám, znovu se opřu o kříž a pohled nechám viset na lesu nad vesnicí. Připadám si jako tenkrát, když jsem tu stál a čekal. To jsem však ještě netušil, na koho doopravdy čekám. Byl jsem plný nedočkavosti a očekávání. Tohle se však o dnešku říct nedá. Už jen proto, že dnes přesně vím, kdo přijde. Ale co nadělám, pořád je to má práce. Občas prostě musím fotit věci nebo osoby, které se mi protiví. O to víc, když se taková osoba před mým zrakem plazí po někom, ke komu cítím něco víc, než k ostatním zákazníkům.

Paprsky zacházejícího slunce oslepují můj zrak směrovaný na shluk listnatých stromů na protějším kopci, zdobení na sloupu za mnou mě lehce řeže do zad a slabý vítr profukuje mou zapnutou košilí a marně se snaží zdeformovat mé decentně nagelované vlasy, které se však díkybohu ani nehnou. Na pravém rameni visí černá brašna s doplňky a dalšími objektivy a v rukou svírám to nejhlavnější -zrcadlovku. Nevědomě si hraju s výklopným displejem a pomalu zapomínám, proč jsem ji vlastně z brašny vytáhl. Jsem příliš fascinován krajinou kolem mě a myšlenkami úplně mimo.

Proberu se až ve chvíli, kdy se do mé hlavy kromě šumu a ptačího zpěvu vmísí i onen dokonalý hlas. Srdce se rozbuší a na tváři se objeví náznak úsměvu, který je vnitřně tisíckrát tak široký. Tiše polknu a začnu pociťovat horko po celém těle. Nelíbí se mi, jak na něj reaguji, ale nedokážu to ovlivnit. Aspoň vím, co k němu opravdu cítím, jelikož tělo, jak se říká, nelže. On by to však vědět nemusel.