Mavy | Fotograf

11.

Sedíme u mě v pokoji. Já se opírám o čelo postele, zatímco on se točí ze strany na stranu na mé židli. Kromě pár narážek na mou osobu a vrzání točící se židle převládá ticho. Nejraději bych tuhle napjatou atmosféru přerušil a poslal ho i jeho kecy pryč, ale na to jsem moc velký dobrák. Mé nervy jsou na tom však o něco hůř. Štve mě. Neskutečně moc. Sám o sobě je fajn, ale ty jeho připomínky jsou nesnesitelné. Asi ho baví provokovat, nevím. O kom to vlastně mluvím? Zachovejte klid, není to Martin, ale můj otravný kamarád a dohazovač Tomáš. S Martinem nejsem už pár týdnů v kontaktu, takže také žádná sláva, ale rozhodně lepší, než se tady s ním hádat, nebo snad ne?

„Stejně jsi divnej,“ přetočí se čelem ke mně.

„Dík.“

„Karle..“ vzdychne. Zachovává klidnou hlavu, narozdíl ode mě.

„Co? Co ti na to mám asi tak říct?!“ zvýším hlas. Nedělám to rád, ale on mi nedává na výběr.

„Klid, nevyšiluj hned.“

„To se ti řekne,“ šeptnu si pro sebe. Pohled směřuji na své ruce, které se snažím zabavit vytahováním nitky z prostěradla. Potřebuji něčím rozptýlit, abych udržel své nervy na uzdě. Někdo si na podobné situace pořídí tu točící blbost, kterou vidím všude kolem sebe, někdo si zase poradí jinak. Každopádně, rád bych se dostal k tomu, proč a čím mě tentokrát naštval.

„Já se narozdíl od tebe dokážu o holku, kterou chci snažit.“

Jsme u toho.

„A kdo říkal, že někoho chci?“ zvednu hlavu i se zaraženým výrazem a nakrčeným čelem.

„Tvé chování.“

„Chovám se normálně,“ vyvracím mu.

„Ano, pro nešťastně zamilovaného člověka je tohle normální chování, to máš pravdu,“ řekne sebejistým tónem.

„Ale já nejsem nešťastný ani zamilovaný,“ namítnu, přestože si svým tvrzením nejsem vůbec jist.

„Opravdu si myslíš, že jsem tak blbej?“ zasměje se. „Dobře, možná nemám nejlepší známky ve škole, ale lidi snadno prokouknu. Ještě k tomu, když jsi průhledný jak sklo.“

„Nechceš už náhodou jít?“ projedu ho naštvaným pohledem a doufám, že se zklidní nebo přinejlepším odejde, ale jak ho znám, neudělá ani jedno.

„Líbí se mi tady,“ tupě se usměje.

„Líbí se ti, že mě můžeš provokovat.“

„Vidíš, je v tom holka,“ nasadí svůj přechytračený výraz, „jinak bys to provokováním nenazval.“

Ano, holka. Vsadíme se?

„Je aspoň hezká?“

Je nádherný.

„Nevím, jestli mám být rád, že jsi konečně dospěl a začaly tě zajímat, nebo brečet, že se kvůli své neschopnosti a nezkušenosti promluvit s ní trápíš..“

„Dobře, i kdyby v tom byla holka, o co se teď jako snažíš? Připomínat mi jakej jsem idiot, nebo co?!“ opět zvýším hlas.

„Ne, snažím se ti pomoct.“

„Vidím jak mi pomáháš,“ sklopím pohled zpět na ruce.

„Kdybys mi řekl víc, šlo by to líp. Kromě toho, že je to holka, nic nevím.“

Ok, nevíš vůbec nic..

„Fajn, řekněme, že jde teda o holku,“ zalžu, přestože jsem si byl ještě před minutou jist, že k jeho tvrzení nikdy nepřistoupím. Ani nevím, proč to říkám. Nejspíš chci, aby mi dal konečně pokoj.