Mavy | Fotograf

12.

Dnes jsem po dlouhé době ve městě a musím říct, že mi to vůbec nechybělo. Přijdu si tady jako vetřelec na jiné planetě plné znechucených a nenávistných pohledů mířených na mě. Tváří se tak snad kvůli tomu, že já se i přes všechny ty věci, které mě trápí a sužují, usmívám? Nevím, možná je jen štve, že já se narozdíl od nich aspoň snažím tu nehezkou pravdu skrýt. Oni se ani neobtěžují. Třeba to mají na denním pořádku, nevím.

Všechno kolem mě přímo vybízí k tomu, splynout s davem a ukázat, jak se doopravdy cítím, ale to neudělám. Moc dobře vím, jaké to je, dívat se na takový kyselý a protivný obličej. Radši se budu přetvařovat a vyzařovat optimismem, než se šklebit a šířit to znechucení a špatnou náladu.

Tím neříkám, že jsou všichni lidé ve městě špatní, to vůbec. Takoví se najdou i na vesnici. Jen jich tam není tolik, vzhledem k porovnání, kolik lidí žije ve městě a kolik na vesnici. Problém je nejspíš v tom, že na to nejsem zvyklý. Běžně se pohybuji v prostředí, kde za den potkám sotva deset lidí, z toho polovina jsou sousedi a babička. S většinou se pozdravíme, oplatíme si úsměv a pokračujeme v cestě. Nelíbí se mi ten systém, co mají tady a zároveň si uvědomuji, že se ze mě stává hrozný asociál, což není pro mou práci s lidmi zrovna dvakrát vhodné, ale bez kontaktu někoho dalšího to bohužel neovlivním.

Dnes tady nejsem kvůli Tomášovi ani žádné jím domluvené a spackané schůzce s holkou nebo večerní akce plné hluku a opilých lidí. Jak bych taky mohl, když s ním už týden nemluvím. Nastoupil jsem na autobus, který jezdí snad jednou denně a vydal se na nákup, na který mě vyslala babička. Dostal jsem za úkol koupit pár věcí, které již úspěšně nesu v igelitové tašce a mířím hloučky zamračených lidí směrem domů, do té naší prdele, jak by Tomáš řekl. Achjo, jak mi ten blbec chybí. Ano, opravdu mi i po tom, co jsem ho vyhodil z domu, chybí. Sice ne tolik, co Martin, ale přece.

S Martinem je to pořád stejné, jestli ne i horší. Už je to pěkná doba, co jsme se neviděli. Dny od našeho posledního střetnutí stále přibývají a mé naděje, že se ozve zase ubývají. Nechce mě ani vidět, vím to. Kdyby chtěl, určite se ozve. Já ho kontaktovat nebudu, když si nejsem jistý, jestli o to stojí. Takhle mám pořád aspoň nějaké naděje. Neúspěšným hovorem bych je všechny zničil, což nesmím dopustit. Neskryl bych smutek už ani před lidmi na ulici. Ano, bojím se. Jsem srab, vím. Možná bych se tolik nebál, kdybych si byl nastoprocent jist jeho orientací. Situace by byla o dost jednodušší. On ale gay není. To, co se stalo na minulém focení, byl jen omyl.

Promnu si lehce rozslzené oči, abych zamezil nejen nadcházejícím proudům slz, ale i pokračování těchto vyčerpávajících myšlenek, přestože vím, že je to nemožné. Čím víc se na něj snažím nemyslet, tím víc mi ho vše připomíná. Je to strašné, ale taková je realita.

Když se znovu rozkoukám, mezi zástupy lidí uvidím ženskou postavu mířící ke mně. Její totožnost mi snahu přestat na něj myslet vůbec, ale vůbec neulehčuje. Opravdu je to ona. Poznám ji už jen podle těch dlouhých, tmavě hnědých vlasů a hlubokého výstřihu, který nelze přehlédnout. Bůhví, kolik ponožek musela použít, aby takového docílila. Tenkrát na párty u bazénu, kdy jsem ji viděl poprvé, měla v těch plavkách poloviční. Ne že bych si takových věcí a celkově holek všímal, ale takovéto zvraty prostě bijí do očí.

Další nevysvětlitelnou věcí, kromě toho, proč sakra míří ke mně, je její výraz. Bývalí zákazníci se na mě běžně usmívají, někteří mě pozdraví a někdo se se mnou dokonce i hodí do řeči, ale její naštvaný výraz nepředpovídá ani jedno. Děsí mě to. Nevím, co od toho čekat. Přibližuje se ke mně i se zaťatými pěstmi a nehezkým výrazem ve tváři, to není dobrá kombinace.