Mavy | Fotograf

8.

Už je to nějaký ten pátek, co proběhl náš poslední kontakt. Vlastně jsou to čtyři pátky. Pomalu přestávám doufat, že se ještě ozve. Trápím se. Tak moc, že má chuť k jakékoliv činnosti značně ubývá. Nic se mi nechce. Do věcí, které jsem dříve prováděl s radostí a chutí se musím nutit. Ke všemu chovám jakýsi odpor. Největší dopad to má na mou práci -na focení. Bez přemáhání sám sebe bych na srazy nejspíš ani nedorazil. Postprodukce na tom není o nic líp. Přestože spokojenost zákazníků zatím neklesla, já vnímám to zhoršení. Vidím ty chyby a nedostatky. Neříkám, že dříve žádné nebyly. Byly, jen né v takové míře jako teď. Vždy jsem se snažil svá díla zdokonalovat. Každým dalším focením jsem viděl to zlepšení. Tou dlouhou pauzou po tom, co pan Carev alias Martin naposled stál mezi naším prahem se jakoby vše zastavilo. Od té doby to se mnou jde z kopce. Jestli to takhle bude pokračovat, začne se má nechuť projevovat i na přístupu k samotným zákazníkům, což nesmím dopustit. Zatím jsou sice spokojeni, práce mi chválí, ale každým dalším dnem může přijít ten zlom, kdy odhalí mou neobvyklou stránku, kterou se před nimi snažím skrývat. Zjistí, že do nimi investovaných peněz, času a očekávání nevkládám tolik, kolik bych měl.

Příjdu si jako narkoman. Teď nemyslím chováním, ale vzhedem. Možná přeháním, má proměna v podobě povislých tvářích, zarudlých očích a tmavého pigmentu pod nimi není nijak drastická, ale já ji tak vnímám. Je pravda, že špatná psychika se postupně projeví i fyzicky. A to jsem podobným žvástům ze základní školy nevěřil, nebo jsem se tím aspoň nezabýval. Teď toho lituji. Kdybych tenkrát dával v rodiné výchově pozor, možná bych věděl, jak se toho příšerného stavu zbavit. Ale jak jsem mohl vědět, že za pár let si podobnou situací projdu také? Nemohl. To jsem jestě o žádném Martinovi, který mi zamotá hlavu, jako nikdo před tím, nevěděl.

Když se zamyslím, k narkomanovi bych se čistě teoreticky dal přirovnat i chováním. K Martinovi jsem si utvořil podivný vztah. Ještě silnější než kdy předtím. Dříve jsem své potřeby po jakémkoliv kontaktu uspokojoval činnostmi, jako bylo kreslení, nebo editování jeho fotek. Od našeho bližšího seznámení mi to však nestačí. Potřebuji víc. Potřebuji přímý kontakt s ním. Potřebuji ho. Už chápete? Je pro mě droga.

Teď po necelém měsíci, kdy je šance na naše další setkání mizivá, si začínám uvědomovat, že stejně jako na x dalších věcí způsobujících trápení je nejlepší zapomenou. Problémem je, že ani za nic na světě nemohu ten den dostat z hlavy. Co ten den, všechny dny strávené s ním. Veškerá jeho gesta, která se mi vryla do paměti si společně s jeho slovy neustále přehrávám v hlavě, kde se kromě nich také vizuálně promítá jeho tvář. Nedokázal bych na něj zapomenout. Ani po tom dlouhém měsíci ne. I když by to byla jedna z nejlepších možností, jak ukončit tohle trápení. Avšak, Vy víte, nebo si aspoň dokážete představit, jak je pro narkomana těžké vzdát se své drogy.

Sedím na židli ve svém pokoji a v rukou svírám pár listů tvrdého papíru. Nedokážu z nich spustit oči. Zřejmě víte, proč a čím jsou tak speciální. Nejde ani tak o ně samotné, jako o osobu načrtlou na nich. Zase dělám to, co bych neměl, pokud chci zapomenout, a ani za nic nemohu přestat. Otázkou však je, opravdu chci? Samozřejmě, že ne. Momentálně si nedovedu představit, že bych ho měl naprosto vypustit z hlavy, přestože je malá šance, že se po tak dlouhé době ještě někdy střetnem. Chci ho vidět. Šíleně moc.

Ačkoliv mi řada jeho portrétů samotného Martina nenahradí, jsem rád i za to. Díky němu a jeho uloženým fotografiím jsem objevil nový, lepší způsob kreslení -podle předlohy. Zprva jsem tomu šance nedával, ani jsem si nevěřil, ale od doby, co jsem začal s tímhle stylem, jsem snad ani jednou nekreslil z hlavy. A ne jen proto, že jsem se poslední dobou věnoval převážně kresbě onoho dokonalého kluka. Vyhovuje mi to o dost více. Finální verze jsou přesnější a nemusím si hodně věcí domýšlet. O snížení náročnosti ani nemluvím. Teď už mohu v klidu říct, že jsem vedle rozhodně nešlápl. Přesto všechno nezapomínám na svůj dar, jak tomu okolí říká, kreslit realistické kresby reálných lidí jako jeden z mála bez předlohy. Budu v tom pokračovat, ale ne u těch Martinových. Ty musejí být přesné.

Často slýchávám návrhy známých, že bych mohl své kreslící schopnosti rozjet ve velkém. Přesunout se z mého parapetového črtání náhodných lidí na trochu vyšší úroveň a začít kresby prodávat na zakázku. Neříkám, že jsem nad tím neuvažoval, párkrát se mi tato myšlenka mihla hlavou, ale z velké pravděpodobnosti ji nechám být. Nekreslím na povel, kreslím kdy se mi chce a co chci. Navíc, nechci aby se z toho stal stejný stereotyp, jako je kolikrát focení. Potřebuji si něco ponechat na odreagování. Kreslení je pro tento účel ideální.

Zajímavé je, že i po těch několika hodinách strávených kreslením jedné a té samé osoby mě to stále neomrzelo. Dokonce v tom i pokračuji a zatím to vypadá, že i nadále pokračovat budu. Aspoň takhle jsem s ním v jakémsi spojení, když už ne v realitě.

Když se zamyslím, možná by bylo i lepší, kdyby se neozval. Nemusel bych se dívat jak je se svou přítelkyní šťastný. Sice jsem se při našem posledním střetnutí mezi dveřmi zařekl, že focení podstoupím, i kdyby se měla naklonovat, ale stále ve mně přetrvává jakýsi odpor vůči schůzce s ní. Vadí mi, což není žádná novinka. Novinka je zjištění, proč mi vadí. Kromě toho, že se neustále plazí po Martinovi, jsem zjistil, že jim to spolu sluší, přestože jsem si celou dobu namlouval opak. Ano, i to je důvod, proč ji nemám rád. Nebo na ni snad žárlím?

Nedávno jsem narazil na jejich společnou fotku. Nejspíš se musela omylem přimíchat k těm Martinovým, které jsem si ukládal. Ty jejich upřímné zamilované pohledy, držení se za ruce a radost v očích.. Uvědomil jsem si to. Dříve jsem to neviděl ani nějak nevnímal. Zřejmě jsem byl zaslepen tou nenávistí vůči ní, která ve mně přetrvává i teď a nevšimnul si. Nebo všimnul, ale mozek si to přebral po svém tak, jak to uši chtěly slyšet a srdce cítit.

„Kájo?“ objeví se z ničeho nic babička ve dveřích. Ocenil bych, kdyby aspoň jednou před vstupem zaklepala.

„Teď nemůžu, babi,“ odbyju ji, promnu si kořen nosu a stisknu víčka, čímž jí dám jasně znát, že mě vyrušila z mého myšlenkového pochodu.

„Ale-“

„Nechci koláč, záclony ti pověsím za chvíli a dívat se s tebou na prostřeno taky nebudu,“ přeruším ji dřív, než stihne použít některou z mnou typovaných proseb a dál ji nevěnuji pozornost. Teda, až do té doby, než vysloví poslední větu.

„Sakra, Karle! Někdo ti volá!“ ukáže prstem do chodby, od kud se ozývá zvuk mého telefonu.

V mžiku se odlepím od židle a svižným krokem pokračuji přímo k telefonu, který jsem si zřejmě zapoměl v předsíni. Další možností je, že má v jeho lokaci prsty babička, což mě v tuto chvíli nijak netrápí. Plný očekávání přicházím k telefonu a jako vždy naivně doufám, že volá ona osoba. Uvědomuji si, že můj stav už je opravdu vážný. Dokážu se dokonce i naštvat na každého nevinného volajícího, který mi svým hovorem nebo zprávou zničí poslední naději. Docela ho poté i lituji. Během hovoru musím znít pěkně otráveně, pro něj téměř bezdůvodně. Často si může myslet, že on je ten důvod. To je dost nepříjemná situace, která se dnes, 19.5.2017 vyjímečně neuskutečnila. Po rozsvícení displeje přichází šok, který se zintenzivní, když se ze zařízení ozve hlas. Ten dokonalý hlas, který mi k*rva chyběl.

„Zdravím, pane fotografe, myslím, že je nejvyšší čas domluvit si další schůzku.“