Mavy | Fotograf

5.

Vše začalo tak nevinně, jako každé jiné focení. S batohem na zádech a hlavou plnou nápadů jsem vyrážel na místo srazu, ke kříži. Je to takový orientační bod v naší vesnici, který nelze přehlédnout. Při odchodu jsem si kromě oslovení Karlíku tradičně vyslechl také starostlivé řeči a vydal se na místo určení. Cestou jsem přemýšlel. Hodně přemýšlel. O průběhu focení. Zamilované páry jsem fotil již hodněkrát, tudíž jsem dobře věděl, jaké místa a pózy zvolit. Nechtěl jsem však to samé klišé. Chtěl jsem něco nového. Něco originálního. Jelikož mi nechali téměř volnou ruku, na výběr bylo opravdu cokoliv. Byl jsem si jist, že zvládnu zrealizovat každou svou myšlenku, která mi padne do oka. Byl jsem naivní.

Když jsem kráčel silnicí, s neutrálním výrazem ve tváři a myšlenkami úplně někde jinde, všiml jsem si takové menší úchylky, kterou má snad každý místní. Každá strana silnice je ohraničená chodníkem. Vcelku hezkým chodníkem, který však stejně nikdo nevyužívá. Všichni se raději ze síly zvyku projdou po cestě. Začal jsem si uvědomovat, jak je život na vesnici vlastně odlišný, ale kdybych tenkrát věděl, co mě čeká až dojdu ke kříži, odpustil bych si přemýšlení nad takovými nepodstatnými věcmi.

Vlastně, celou cestu jsem nemyslel jen na nepodstatné věci. Kromě zvažování vhodných a originálních míst k focení jsem si vzpomněl i na včerejší hovor. Na ten hlas, který mě dá se říci zaujal. To pomyšlení, že již brzy uvidím, komu patří. Znervózněl jsem, ale stále jsem tak nějak věřil, že i přes případné rozptýlení vše zvládnu. Kdybych tak jen tušil, že to bude z jednoho prostého důvodu stokrát horší. Na druhou stranu, nemohl jsem to vědět. Nemohl jsem vědět, kdo s úžasným hlasem se doopravdy za hovorem skrývá. V mém případě by měl problém se soustředěním každý.

Když jsem došel na místo, uklidnilo mě zjištění, že jsem první. Je mi vždy trapně, když na mě musejí zákazníci čekat. Proto si raději dávám na čas. Jelikož je kříž umístěn na nejvyšším bodu vesnice, opřel jsem se o něj zády a pozoroval údolí pode mnou. V tu chvíli jsem byl možná až moc klidný. Až moc klidný na ten šok, který měl zanedlouho nastat.

Po pár minutách jsem se tak moc zabral do pozorování, že jsem přestal vnímat dění okolo mě. Místo zdravících lidí, kteří procházeli kolem jsem se věnoval pohledu na menší les stojící nad vesnicí na protějším kopci. Došlo mi, že by v něm nemusely vzniknout vůbec špatné fotky. Byl pro mě proto jednou z možností dnešních lokalit. Dále přislo v úvahu také jedno místo na druhé straně vesnice, kterým byly balíky slámy. I když se to nezdá, i tam vznikají vcelku pěkné fotky. V rámci mého focení byly obě dvě možnosti originální, netradiční, což jsem přesně chtěl. Podobná focení jsem na přání zákazníků byl nucen provádět na již známých a ohraných místech, jejichž samotné focení jsem měl v malíčku. Teda, aspoň jsem si to myslel. Kdybych tak věděl, že na nich stejně skončím, dobrovolně a s komplikacemi. Kdybych tak jen věděl..

Z mé nepřítomnosti mě probral až onen dokonalý hlas. Trhl jsem sebou, ale pohled jsem stále upíral na vesnici pode mnou. Nechtěl jsem se otočit, bál jsem se. Začalo mi lehce mrazit, srdce se rozbušelo a mě přepadl zvláštní pocit. Zpanikařil jsem, ale i přes ten nepříjemný pocit jsem se přeci jen otočil. Musel jsem. V tu chvíli přišel ten šok. Všechny věci, které se ve mně odehrávaly se zintenzivnily na maximum a já naprosto ztratil slov. Stál tam on. Skutečně tam stál. S úsměvem ve tváři mi zíral do očí, zatímco já mu nevěřícně pohled oplácel. Vstřebával jsem ten šok, který mi způsobil. Musel jsem vypadat nemožně. Na pár sekund jsem se nezmohl k jedinému slovu. Jen jsem na něj tupě zíral a vybavolal si naše poslední a zároveň první střetnutí, o kterém on zřejmě nevěděl, nebo jsem si to aspoň myslel.

Kdybych si spojil dvě a dvě dohromady, mohlo mi dojít, že ten úžasně milý hlas nepatří nikomu jinému, než jemu. Dokonalému klukovi z diskotéky. Modelovi pro mé kresby. Tohle mě však nenapadlo. Nevěřil jsem, že bych ho mohl ještě někdy potkat, natož s ním nevědomě domlouvat schůzku.

Když na mě znovu promluvil, probral jsem se. Začal jsem opět vnímat, ale zvláštní pocity neustávaly. „Carev,“ představil se a podal mi ruku, „Vy budete pan Kovář, že ano?“

„A-ano,“ vykoktal jsem ze sebe a ruku přijmul. To bylo vše, na co jsem se v tu chvíli zmohl.

Zvláštní bylo, že jsem v ten moment nevěnoval téměř žádnou pozornost té malé hnědovlasé holce, Kláře, stojící vedle něj. Přišlo mi, jako by tam vůbec nebyla. Tím samozřejmě neříkám, že jsem ji ani nepozdravil. Pozdravil, ze slušnosti, ale to byl asi jediný kontakt s ní. Dále jsem jí nevěnoval ani pohled. Soustředil jsem se jen na něj a jeho dokonalé obličejové prvky, u kterých jsem při jejich kreslení pochyboval, zda nejsou příliš dokonalé. Nakonec jsem je nechal tak, s tím, že krásu je v kreslení nutno podtrnout a zveličit. Když jsem je však pozoroval naživo, zjistil jsem, že ve skutečnosti jsou ještě stokrát výraznější než na mých kresbách. Ano, přesně tak dokonalý v tu chvíli byl.

Má vyrovnanost a chladná hlava se jakoby rázem rozplynuly a místo nich mě zahltila silná nervozita, ke které se přidaly i pochybnosti. Když se mě zeptal na místo, zaváhal jsem. Opustily mě všechny nápady spojené s balíky slámy a lesem naproti. Ztratil jsem veškerou chuť experimentovat.

Vím, že setkání s ním popisuji, jako by byl nějaká proslulá celebrita a já jeho šílená fanynka, ale tohle byly mé pravé pocity. Musíte mě omluvit, byl to pro mě šok. Nevěřil bych, že ho ještě někdy uvidím.

Nakonec jsem je zavedl na místo, které pro mě není ani z daleka originální. Zamilované páry zde fotím tak často, že už to mám v malíčku. Právě proto jsem tohle místo také zvolil. Na nic neozkoušeného jsem si za jeho přítomnosti netroufl. Rozptyloval mě už jen tím, že kráčel vedle mě.

Teď už stojím pomalu zapletený do listů vrby, pod kterou provádím již ohrané focení. Z jedné strany mě obklopuje úpatí vesnice a z druhé rozlehlé pole. Pár metrů ode mě je široká prohlubeň připomínající vyschlý rybník, který tu z velké pravděpodobnosti v minulosti také byl. Kdo ví, proč vyschl. Nevím, jaký účel zde mají jeho pozůstatky, ale účel pro focení splňují perfektně.

Chvíli mi trvalo, než jsem tak nějak vstřebal, že se mi to opravdu nezdá a on stojí jen pár metrů před mým objektivem. Že by se mi začaly plnit sny? Tak na půl. Snil jsem o focení ho samotného, nikoliv ho s holkou. Najednou nevím, jestli to mám brát jako splnění snu, nebo noční můry. Nevím, čím to je, ale pohled na ně mi způsobuje zvláštní pocit, který není ani trochu příjemný. Cítím určitou tíhu na hrudníku, svíra se. Vidím na nich, jak jsou spolu štastní, dokonce jim to i sluší. Ten úsměv, jakým se na ni dívá. Občas se takhle usměje i mým směrem. Bohužel ne na mě, ale do objektivu. Je to zvláštní, nechci s ním nic mít, ale přesto mě chytne za srdce, když ho vidím takto šťastného se svou holkou. Zní to možná ošklivě, ale nejraději bych ji úplně vymazal ze záběru a věnoval se pouze jemu. Rozptyluje mě svou dokonalostí, zatímco ona mi nějakým způsobem překáží.

Jsem nucen pobízet je ke gestům a pózám, které mě zevnitř ničí. Nechci se dívát, jak se líbají, objímají a všelijak osahávají, ale musím. Nemám navybranou. Je to má práce.

Musím uznat, že tohle je zatím nejvíce emotivní focení, jaké jsem kdy podstoupil. Užívám si, že ho mohu pozorovat, aniž by to okolí přišlo divné. Nemusím odvracet pohled, nic. Chvílemi cítím, jak mnou koluje vzrušení, které je však jen chvilkovou záležitostí. Chvíli trvá, ale s každým bližším kontaktem mezi nimi zase mizí.

Stát tu s ním je úžasný, ale zároveň příšerný pocit. Na jednu stranu jsem rád, že se aspoň takto stal mým modelem, ale na druhou stranu si říkám, zda by nebylo lepší, kdyby se tohle focení vůbec neuskutečnilo. Překáží mi. Tak moc mi překáží, až mě to deptá. Ne on, ale ona.