Mavy | Fotograf

7.

Úterý odpoledne, znuděně sedím v křesle s pohledem upřeným na stěnu přede mnou a odpočítávám minuty do příchodu zákazníků. Nevím, jestli je horší zjištění, že vlastně ani netuším, za jak dlouho se něco bude dít, nebo to, že mě skutečně zaujala prasklina na zdi. Není velká, abyste si zase nemysleli, že se nám dům rozpadá nad hlavou, to ne. Je taková.. střední, snadno zaměnitelná s pavoukem. Dříve jsem si dokonce myslel, že to pavouk je. Postupem času mi však bylo divné, že nehybně stojí na stejném místě už minimálně deset let. Ano, věděl jsem o ní už dávno, jen jsem si jí nevšímal tolik, co teď. Hypnotizuji ji pohledem nejméně pět minut. Asi čekám, že se opravdu v toho pavouka přemění, či co. Bože, to jsem na tom opravdu tak špatně? Nemohu za to. Kdybych měl možnost dělat něco zajímavějšího a záživnějšího, nesedím teď před prázdnou, bílou stěnou a nepřemýšlím nad úplnými blbostmi.

Rád bych toho nechal a dělal něco jiného, ale jak už jsem zmiňoval, není co. Teda, aspoň ne v mém aktuálním stavu, kdy jsem lehce nervózní, znuděný a hlavně netrpělivý. Příšerná kombinace. Ještě k tomu, zákazníci mohou každou chvíli přijít. Nebudu se tedy pouštět do něčeho, co nestihnu ani dokončit. I když, pravda je, že to stejné jsem si říkal i před dvěmi hodinami.

Když se zamyslím, příjde mi zvláštní oslovovat je zákazníci. U ostatních to používám normálně a nepříjde mi to nijak divné. Ale u nich dvou se nad tím prostě musím pozastavit. Minimálně u něj. Kláru bych nějak překousl, tu vlastně beru jen jako zákazníka. Kdežto ho vnímám jako někoho, kdo je pro mě něco víc, přestože já pro něj ne. Nevím, možná je to tím neustálím kontaktem s ním. Ať už z focení a discotéky, nebo kreseb a fotografií. Když se zamyslím víc, uvědomím si, že na téměř všech těchto akcích a věcech byla i ona. Přesto mi není ani z daleka tak blízká, jako on. Nejspíš v tom hraje roli i to, že on mě narozdíl od ní zaujal. To však nemění nic na tom, že ve skutečnosti je opravdu jen mým zákazníkem. Mrzí mě to? Neříkám, že ne, ale zase ani opak. Je to neutrální. Jen mě trochu děsí zjištění, že ho neberu jak bych měl -jako svého zákazníka.

Mé myšlenky jsou všelijaké, v plném proudu. Když je tělo v klidu, zapojí se mozek a já se ztrácím ve své rozpačité mysli, jako třeba právě teď. Nemám rád tenhle stav, kdy nic jiného nevnímám. Kdybych aspoň řešil důležité věci a ne praskliny na zdi.

Sedím, zírám na zeď, která už se mi pomalu mlží před očima a hraju si s knoflíkem na rukávu od košile. Uklidňuje mě, když ho třu mezi prsty. Potřebuji je nějak zaměstnat -bez dvojsmyslů, prosím pěkně.

Proč se mi zdá, že se zájmeno ho pomalu stává novým synonymem pro název mužského přirození? Nevím, zase odbočuji. Myslel jsem, že nad většími blbostmi, než jsou vady na zdi už přemýšlet nemohu. Opět jsem sám sebe překvapil. A ne zrovna mile.

Normálně se doma v košili neválím, na co, ale dnes jsem udělal vyjímku. Proč? Je slušnost se před slušnými lidmi slušně obléct. Třikrát slušně v jedné větě? Slušné, že ano? Ne, teď už vážně. Nechci, aby to vyznělo, že babičku, jakožto někoho, před kým běžně chodím v pyžamu nepovažuji za slušného člověka, ale snad chápete, jak to myslím. Prostě se před své zákazníky nemohu postavit v pyžamu ani podobných nevhodných hadrech. Nerad bych se ponížil.

Jen pro ujasněnou, pyžamo v mém případě znamenají boxerky občas doplněné tričkem. A ne, nepřipadám si divně. Vždyť takto spí snad každý kluk, a neříkejte, že ne. Je to o dost pohodlnější. Možná by se však našla věc, kterou bych mohl akceptovat jako divnou. Když si vzpomenu na větu, která mi pár vteřin dozadu probleskla hlavou, že před babičkou chodím běžně v pyžamu, trochu se začervenám. Ano, tohle už by mohlo znít divně.