Mavy | Fotograf

4.

Zbývá mi pár hodin do focení. Zničený a hlavně unavený sedím na posteli a proklínám se. Při pohledu na polštář vedle mě bych nejraději aspoň na pár hodin úplně zavřel má přivřená víčka a ulehl. Kéž bych tak mohl. Kéž bych po příchodu nebyl tak naivní a nemyslel si, že mi energie vydrží až do večera. Kéž bych se místo kreslení věnoval raději drahocenému spánku. Dal bych si facku, opravdu. A nejen proto, abych se probral.

Zívnu a naposledy se podívám na kresby ležící vedle mě. Ano, kresby. Je jich více, bohužel. Ještě nikdy jsem nezažil, že bych se tak moc zabral do kreslení jedné a té samé osoby a musel ji nakreslit hned třikrát po sobě. Z různých úhlů samozřejmě. Ani nevím, kolik času mi to zabralo. Pět hodin určitě, jestli ne i více. Každopádně jsem si ulevil. Potřeboval jsem ze sebe nějak dostat tu jeho vizuálně zapamatovanou tvář, dokud jsem ji měl ještě v hlavě. I když, nepředpokládám, že zrovna ji bych někdy zapomněl. Doteď si ji živě vybavuji, což se mi obvykle nestává. Přesně proto mívám tendence přenášet své vize na papír co nejdříve, abych je nezapomněl.

Jak moc jsou mu kresby podobné, nedokážu posoudit. Musel bych je mít vedle sebe, což se nikdy nestane.  Navíc, po těch pěti hodinách nepřetržitého kreslení tří portrétů té stejné osoby mi už trochu hrabe. Nemluvě o mé únavě, která mě šíleně omezuje. Nemohu se na nic soustředit, chce se mi spát, myšlenky mám přeházené a každou vteřinu mi klesají víčka. k tomu všemu sedím na posteli, která mě přímo vybízí k ulehnutí. Zajímalo by mě, jak to dnes vydržím. Jestli vůbec.

S velkým odporem se přetočím a nohy spustím dolů z postele tak, že sedím na jejím kraji a pozoruji svůj odraz v zrcadle naproti. Paráda. Nejen, že se cítím jako zombie, já tak i vypadám. Neochotně vstanu, abych se na sebe nemusel dívat a zamířím ke svému stolu, kde už na mě čeká doufejme nabitá zrcadlovka spolu s objektivy. Chopím se jí a začnu se připravovat. Bože, jak mně se nechce. S otráveným výrazem a mlhou před očima vyměním objektiv, přepnu tlačítko pro zapínání a sundám krytku. Nic, jen tma. Co dělám špatně? Vypnu, zapnu a opět nic. Sakra! Zanadávám si, když vtom si všimnu nabíjecí se baterie v zásuvce. Já idiot ji ještě nevytáhl. Potom se divme, proč nám foťák nefunguje, když v něm není baterie. Dobrá zpráva je, že kontrolka přestala blikat, což znamená, že je plně nabitá. Aspoň něco jsem udělal správně. Vyjmu ji ze zásuvky a vložím do foťáku. Hned lepší.

Ujistím se, že je již vše jak má být a zrcadlovku spolu s dalšími zvolenými objektivy schovám do batohu, který položím na zem vedle stolu. Ještě nikdy se mi nechtělo nejít do práce tolik, jako právě teď. Jsem zvědav, jak se s tím poperu. Nesmím na sobě dát znát svou únavu a neprofesionální přístup k věci. Lidé očekávají vzhledově přijatelného profíka, který dokáže naplnit jejich očekávání, nikoliv obyčejného kluka podobajícího se díky zanedbání spánku mrtvole, který jim tam při práci pomalu usne. V žádném případě si nesmím narušit dobrou pověst, kterou si celé dva roky tak pečlivě buduji. Možná se to nezdá, ale stačí jedna špatná zkušenost ze strany zákazníka a hned mám o polovinu zakázek méně. Tady v okolí se recenze nesou velmi dobře. Ať už jsou kladné, nebo ne.

O přesném průběhu focení budu přemýšlet později. Nyní si jdu udělat kafe a budu doufat, že mě aspoň trochu probere. A když ne, babiččiny zvídavé kecy o mém nezajímavém životě se o to zajisté postarají. Pokud mě tedy spíš neuspí. Co to zase melu? Asi už z toho všeho blázním. Opravdu naposledy, co jsem takto zanedbal spánek. Tohle focení bude ještě zajímavé.

...

Jedna hodina odpoledne. Už je po všem. Přežil jsem to. Sice tak tak, ale přeci. Za vše vděčím kafi a dokonalým venkovním podmínkám, které mě aspoň na chvíli probraly a nabudily do krásného dne plného slunce, zeleně a čerstvého vzduchu. Už jsem zmiňoval, jak moc miluji vesnice? Nejméně stokrát, ale říkat to budu pořád. Každopádně jsem rád, že je to za mnou. Nic, ani vesnická atmosféra, nemění na tom, že jsem stále v bodu, kdy se mi chce spát. Dokonce více než předtím. A jestli jsem říkal, že jsem unavený, beru to zpět. Teď jsem teprve pořádně unavený.

Nebyl by to však můj klasický den, kdybych mohl jít hned teď spát. Kromě úpravy dnešních fotografií, kterou nejspíš stejně přeložím musím ještě odpovědět na pár mailů a vyřídit jeden důležitý hovor ohledně zítřejšího focení. Ano, slyšíte správně. Další focení. Mám toho teď spousty. S příchodem jara se zakázky jen hromadí a plní se termíny. Skoro každý víkend mám zaneprázdněný. Vlastně pomalu nedělám nic jiného, než fotím nebo edituji. Dobře, občas někam zajdu, ale to jsou výjimečné případy. A jestli mi to vadí? Vůbec. Je to má práce, kterou bych neměnil. Kromě ní stejně jiné zájmy nemám. Myslím tím, že mě nebaví obcházet po nocích kluby a přes den to dospávat, o čemž jsem se dnes přesvědčil. Raději budu dál žít svůj nudný život točící se kolem samoty, mých opravdových zájmů a nenápadného pozorování ostatních lidí. Teď si příjdu jako hrozný autista. Bože, zní to fakt debilně, ale co si budem, je to pravda.

Odložím batoh, vytáhnu z něj foťák, natáhnu se po notebooku a zalezu do postele. Opěradlo si vystelu peřinou a opřu se o něj zády. Jinou pozici si dovolit nemohu, nechci usnout. Vlastně chci, ale nemohu. Po otevření notebooku se ihned přihlásím, zapojím do něj foťák a do nově vytvořené složky dám přehrát všechny dnešní fotky. Na to, jak jsem byl ještě ráno mimo nejsou vůbec špatné. To si samozřejmě nemohu ani dovolit, aby byly špatné, ale čekal jsem je horší. O dost.

Mezitím, co se fotografie importují zapnu prohlížeč a přihlásím se na mail. Potřebuji číslo, které mi bylo zasláno, abych na něj zavolal. Z hlavy si ho logicky nepamatuji a uložené ho též nemám. Vytáhnu mobil ze zadní kapsy a opíšu všech devět čísel. Veškerou ostatní elektroniku odložím na stranu a jelikož musím být při telefonování v pohybu a obcházet celý můj malý pokoj, s mobilem u ucha opustím postel. Neptejte se, proč jsem ji tak stlal, když jsem na ni nestrávil ani minutu. Sám nevím.

Rozejdu se po pokoji a zaposlouchám se do frekventovaného vyzvánění. Je to jak časovaná bomba. Ne však kvůli zvuku, ale kvůli tomu, že nikdy nevíte, kdy to daná osoba zvedne. Může to být otázka sekund, minut, anebo hodin. Ale řekněte mi, kdo by měl tu trpělivost a čekal hodiny s mobilem u ucha?

„Prosím,“ ozve se z telefonu. Překvapí mě ten mužský hlas. Mám ponětí, že jsem si celou dobu přes mail dopisoval se ženou. Třeba se osoba na druhé straně hovoru jmenuje Klára a má jen trochu hlubší hlas, nevím.

„Dobrý den, Kovář,“ představím se. „Volám ohledně zítřejšího focení.“

„Á dobrý den, očekával jsem váš hovor,“ přizná pan neznámý. Ano, pan. Jelikož o sobě mluví v mužském rodě, hádám, že slečna Klára to asi nebude. „Tak, jak to vidíte?“ zeptá se.

„Já? To Vy jste tu od toho, abyste mi řekl své představy,“ objasním. „Já je pouze plním,“ dodám. Nevšímám si, jak moc egoisticky to znělo a usmívám se spokojeně dál.

„Ah tak,“ zasměje se, „od přítelkyně jsem dostal pár instrukcí.“

Přítelkyně? Tím se vše vysvětluje. „Poslouchám,“ pobídnu ho k pokračování.

„Jako prostředí by chtěla přírodu a nejlíp při západu slunce. Pole, lesy, louky, stromy, voda, cokoliv.. Ostatní už nechává na vás,“ rozmluví se. Takže další nenároční zákazníci, skvěle. Neříkám, že ti náročnější mi nějak vadí, to vůbec. Aspoň nemusím nic vymýšlet já. Ale když si někdo s ohromně bujnou fantazií poručí, že by chtěl zachytit sebe při bouři s blesky dopadajícími na zem kolem něj tak pardon, ale tohle je bez photoshopu nadlický výkon. A ano, i tohle se mi stalo.

„Není problém,“ instinktivně zakroutím hlavou.

„Perfektní, děkuji moc,“ řekne radostně. Líbí se mi jeho hlas. Zní neuvěřitelně specificky a mile. Mohl bych ho poslouchat pořád.

„Já Vám,“ oplatím mu milost. „Přesnější informace ohledně místa a času schůze bude mít vaše přítelkyně v mailu,“ usednu zpět na postel. „Zatím se mějte, nashle,“ chystám se položit, přestože se mi opravdu nechce.

„Dobře, nashle,“ ukončí náš hovor.

Mám z toho divné pocity. Opravdu mě zaujal člověk po telefonu? To už jsem na tom tak špatně? Myslel jsem, že kreslení neznámého kluka z diskotéky byl jen ojedinělý případ, ale jak vidím, zřejmě jsem se mýlil. Proboha, Karle, vzpamatuj se.