Mavy | Fotograf

6.

„Neseď furt u toho počítače, běž taky ven,“ zdrbe mě babička stojící ve dveřích. Sice nesedím u počítače, ale u notebooku, což je rozdíl, ale v jejím případě je to asi jedno. Divím se, že vůbec použila tenhle název.

„Babi,“ oddychnu si, „já pracuji.“

„Celý den?“ podiví se. Není jediná, koho to zaráží. Editování mi většinou zabere maximálně pět hodin, podle počtu a náročnosti fotografií. Začal jsem v deset dopoledne, nyní je osm večer. A to pracuji s fotografiemi, které patří mezi jednodušší, co se týče úpravy. Problém však není v nich samotných. Navzdory extrémní nesoustředěnosti a rozptýlení jsem je zvládl vyfotit vcelku dobře. Problém je jinde.

„Ano, celý den,“ odpovím, přestože vím, že to byla pouze řečnická otázka.

„Obvykle ale nepracuješ tak dlouho,“ řekne ustaraně. Já vím. „Neměl bys do toho vkuse hledět, zkazíš si oči!“ napomene mě. Kdyby to tak šlo.

„Potřebuji to dodělat,“ hájím se, „zítra si pro to příjdou.“

„To musejí být hodně nároční zákazníci, když u toho sedíš od rána,“ zašklebí se.

„Jsou. Ještě ktomu mám víc fotografií na úpravu, než obvykle,“ zalžu. Nejsou vůbec nároční a použitelných fotografií je malé množství, ale nechci jí říkat pravdu. Nepochopila by to.

Zhluboka si oddychne a nachystá se k odchodu. „Dej si aspoň pauzu,“ naposledy se ohlédne a zmizí za dveřmi. Sláva, už jsem přestával doufat, že odejde.

Na druhou stranu ji chápu, má o mě starost. Opravdu u toho sedím bez přestávky už od rána. Rád bych to urychlil, snažím se, ale ono to prostě nejde. Postrádám jedu důležitou věc -soustředěnost.

Obvykle s ní problém nemám, ale dnes je to extrémní. Rozptyluje mě v takové míře, že si nejsem jist žádným krokem v úpravě. Nemohu se soustředit na nic jiného, než na něj a jeho úchvatně specifické proporce. Občas se zahledím do monitoru a přestanu vnímat vše okolo sebe. Zapomenu, že musím pokračovat v editování a naprosto se zasním. Štve mě to. Štve mě, co se mnou nevědomě dělá. Nikdy jsem nedovolil, aby mě cokoliv nebo kdokoliv omezoval v práci. On to dokázal.

Je normální, aby na mě takto působil kluk, kterého vlastně vůbec neznám? Nemám z toho vůbec dobrý pocit, ale zároveň pociťuji jakési vnitřní vzrušení a štěstí. Lze tyhle dva pocity vůbec kombinovat? Nevím, ale podle mého aktuálního stavu soudím, že asi ano. Minimálně u mě, divného asociálního člověka zaujatého svým zákazníkem.

Nerozplývám se však nad všemi jeho fotkami, co mi příjdou pod ruku, přesněji před obličej. Ty přeslazené, na kterých figuruje i Klára upravuji s menší (dobře, možná trochu větší) nechutí. Nejraději bych je přeskočil úplně a dál se jimi nezabýval. Kazí mu je. Mnozí by tuhle větu pochopili, že ho zaclání svou krásou, takto však stoprocentně myšlená nebyla. Tím neříkám, že je Klára nějak ošklivá. Není, jen mi k němu prostě nesedí. Jak povahově, tak vzhledově. Navíc, mně samotnému příjde děsně nesympatická. Kdyby na fotografiích vůbec nebyla a nechala na nich ničím nenarušený prostor pro jeho dokonalost, byly by perfektní. Dokonce by se i lépe upravovaly, bez zbytečné nechutě a nezájmu. No, ořezání je také možnost.

Nad touhle myšlenkou se musím stejně jako nad jinými fotografiemi pousmát. Jakými jinými? Přeci nad těmi, kde ona není. Ptáte se, jak je možné, že takové jsou? Nebudu lhát, párkrát jsem vyfotil jen ho samotného. Neví o tom ani on, ani ona. Je to podlé a neprofesionální, vím, ale nedával mi na výběr. Byl příliš dokonalý na to, abych bez takových fotografií odešel. Musím přiznat, že bylo vtipné, když jsem je postavil do strašně úžasné pózy, kde byli dál od sebe a přiblížil jen na něj. Ten spokojený obličej nic netušící Kláry mě donutil se na sekundu škodolibě pousmát. Naštěstí můj škodolibý úšklebek nejde od toho upřímného poznat takměř vůbec. Bože, co to zase dělám. Co se mnou dělá on.

Už mi z toho celodenního vysedávání u fotografií začíná hrabat. Ještě ktomu u těch jeho. Naštěstí se pomalu blížím ke konci. Zbývá mi pár posledních a mé trápení spolu s vzrušením bude u konce. Zajímavá kombinace, že ano?

Použitelné fotografie dávám exportovat a zbytek většinou mažu. Ovšem dnes to nebude potřeba, použiju všechny.

Ty přeslazené, které oba dva očekávají přetáhnu na flashku a zítra předám. Nebudu si dělat žádnou zálohu nebo tak něco. Kromě toho, že mi způsobují fakt velkou nechuť, mi dál k ničemu nejsou. Po celém dni jejich úpravy je nechci ani vidět. Nebavily mě. Ani trochu. Nejspíš proto jsem je tak odbyl. Mohl bych je klidně předělat, ale to nechci. Jsem rád, že to mám za sebou. Maximálně dám zákazníkům slevu, ale znovu se do nich pouštět nebudu, to opravdu ne.

S fotkami, na kterých je naopak jen on samotný mám zase jiné úmysly. Některé z nich zkusím použít jako předlohy pro kreslení. Nikdy jsem to nedělal, ale chci to zkusit. Zatím jsem ho i kohokoliv jiného kreslil vždy z hlavy a překvapivě se výsledky i podobaly. Tak by mě zajímalo, zda by se kresby podle předlohy podobaly více. Možná objevím nový, lepší způsob kreslení a budu se proklínat, proč jsem to nezkusil dříve, nebo naopak šlápnu vedle a budu nadávat za ztrátu času. Vše je možné, ale za zkoušku nic nedám. Chci si ho zvěčnit přesněji a s jistotou, že se mu to opravdu podobá. Třeba se mi to povede.

To bychom měli dva plány, co s fotografiemi. Potom je tu však plán třetí.

Možná to zprva vyzní divně, ale, bude moc blbé, když si nějakou z nich dám na tapetu notebooku? Asi ne. Nikdo se to nedozví a navíc, fotografové si běžně dávají svá povedená díla na tapetu. On je povedené dílo už sám o sobě.