Mavy | Fotograf

10.

„Zdravím, Kájo.“

„Já tebe, Martine,“ pomalu se rozplynu při vyslovení jeho jména a vizuální představě jeho tváře. Ještě jsem se ani neotočil, a už mám před sebou tu křivku do širokého úsměvu, jakou svírají jeho rty.

„To tě tak fascinují ty stromy?“ zasměje se krátce.

Fascinují? Co tím chce říct? Poznal snad, že se s mým tělem dějí v jeho přítomnosti zvláštní věci? Všimnul si mé nervozity a lehkého vzrušení? Jestli ano, tak jsem se právě prozradil. Je pravda, že jsem fascinován, to ano, ale něčím, nebo spíš někým jiným, nikoliv stromy. „Proč myslíš?“ zeptám se. Snažím se působit sebejistě a se zájmem o odpověď, přestože se tak vůbec necítím a odpověď bych nejraději ani neslyšel. Ale co mu mám na to říct?

„Protože pokaždé, co jsem příjdu, hledíš na les před sebou,“ ukáže přes mé rameno prstem na ono místo, zatímco já si vnitřně oddychnu.

Musím přiznat, že takovou odpověď jsem nečekal. Zdá se, že mě zatím neprokoukl. Proč používám to slovo zatím? Nikdy mě a mé skryté touhy po jeho těle neprokoukne, nesmí.

„Divil by ses, ale fotografy fascinuje leccos,“ přiznám. Nejde mi ani tak o obhajobu, spíš o zamaskování pravdy.

„Všiml jsem si,“ vzdychne, ale veselý tón jeho hlasu se nemění. Doufám, že naše konverzace probíhá zcela bez dvojsmyslů.

Opět si připadnu hrozně zvlášťně. Znovu se bavíme, jako bychom se znali léta, přestože se, jak jistě víte, známe od vidění sotva pár týdnů. Není to však nepříjemně zvláštní, ale přesně naopak. Líbí se mi to. Pociťuji jakýsi pocit štěstí, o který se nechci připravit. I to je možná důvod, proč zůstávám pohledem na lesu. Bojím se, že když se po otočení setkám s kyselím pohledem Kláry, radost mě okamžitě přejde. Chci si ještě vychutnat ten neobvykle přátelský kontakt mezi mnou a Martinem, než ho opět přeruší. Vlastně se divím, že to už dávno neudělala, jelikož z nějakého neznámého důvodu nesnáší, když k němu dochází. Za celé dvě minuty, co tu stojíme, neprohodila ani slovo. Že mě nepozdravila, to bych ještě pochopil, ale že si ještě po našem rozhovoru neodtáhla Martina zpět k sobě, je mi nějaké podezřelé. Když nad tím přemýšlím, je tu vůbec?

Rozhodnu se přistoupit k činu, který bych stejně musel podstoupit a otočím se zády k lesu. Jakmile se mé tělo přetočí o sto osmdesát stupňů, můj zrak se konečně po měsíci setká s tím jeho. Cestou sem jsem si přál jednu jedinou věc -aby tahle schůzka proběhla stejně úžasně, jak ta předchozí mezi našimi dveřmi, kde nebyla ona. A už teď mohu prohlásit, že díky prázdnotě kolem něj proběhne ještě úžasněji. Nemohu uvěřit, že tu stojí sám, bez ní, s rukama schovanýma v kapsách a spokojeným úsměvem ve tváři. Jestliže si po příchodu nevšiml mých pocitů a tělesných reakcí, mám trochu obavy, že teď už je neskryju. Jsou mnohem intenzivější, bez jakýchkoliv známek zatížení a znechucení.

Jeho dokonalé obličejové proporce, bezchybné vlasy a tělo pokryté černou látkou, kterou si v hlavě promítám v její druhé, průhledné verzi, se na chvíli stávají terčem mého pohledu. Najednou je ticho. Až když mi lehce spadne brada a on pohlédne za sebe a hned zpět, aby se ujistil, jestli tak tupě zírám opravdu na něj, promluvím: „Kde je Klára?“

„O ní se teď nebavme, díky,“ odsekne a pohledem začne sjíždět špičky svých tenisek. Nebavme? Mám to brát jako dobré znamení, nebo se mám bát?

„Dobře, promiň,“ řeknu opatrně. Ačkoliv bych rád zjistil víc, rozhodnu se jeho prosbu respektovat a dál se na ni nevyptávám. Přesto se mi v hlavě tvoří nejrůznější teorie, proč nepřišla, proč na ni reaguje právě takto a proč se o ní nechce ani bavit. Je víc možností. Jednou z nich je ta, že ten důvod jsem já. Možná právě kvůli mně a mému minulému neprofesionálnímu přístupu nepřišla. Možná se jí mé fotografie prostě nelíbily, nevím. Každopádně, důvod, proč tu teď stojíme bez ní není podstatný. Hlavní je, že jsme tu sami dva a mě konečne nemusí tolik užírat pohled na jejich tělesné kontakty. A upřímně, je to skvělý pocit.