Long journey (CZ; Hobbit) √

• 9 •

Otevřela oči a okamžitě zanadávala. Museli odjet bez rozloučení, jistě ji chtěli nechat vyspat se a tak jí přenesli do jejích komnat. V šatech, bosa proběhla celou Roklinkou i zahradami, ale nikde nikdo nebyl.

,,Sakra!" vykřikla rozhněvaně. Byla naštvaná sama na sebe. Nechápala sebe, ani je. Podívala se směrem k horám. Slyšela je o nich mluvit a teď mohla jenom doufat, že Thorin nezměnil jejich plány. Rozběhla se zpět do svých komnat a s překvapením se dívala na kalhoty, košili a vak plný čistého oblečení i jídla. Usmála se, ale bohužel se nemohla rozběhnout hledat toho, kdo jí takhle pomohl. Rychle se převlékla, a na posteli nechala děkovný dopis i s šaty. Na záda si hodila vak a rozběhla se ven. Nikoho cestou nepotkala, štěstí jí očividně hrálo do karet.

Již brzy ale pocítila první známky únavy a ostrou bolest na pravá straně boku. Nikdy se jí tohle nestávalo, proto jí to poněkud vyvedlo z rovnováhy a okamžitě si vzpomněla na to, co jí říkal Elrond. Je v ní nemoc, která časem může odeznít sama. Nejvíc jí děsilo to, že neví, jaká je v ní nemoc, ne že je v ní nemoc

No jo, s tebou jsou samé problémy., řekla si v duchu a po svižné chůzi se zvonu dala do běhu. Běžela po kopci nahoru, do hor kde už z dálky cestičky vypadaly zrádně a nebezpečně. Najednou tiše nadávala na těžký vak, ač tam byli věci potřebné k přežití, ale jenom jí to cestu stěžovalo.

Během chvíle začalo prudce pršet, již se stmívalo a ona se stále nezastihla. Chvíli měla pocit, jako by se stále oddělovaly od sebe a až po chvíli jí došlo, že to není jenom pocit ale skutečnosti. Kamenný obři!, blesklo jí hlavou a rozběhla se po kluzké a úzké cestičce dál. Slyšela někoho křičet, bylo to více než jeden hlas a ona doufala, že je to společnost. Přidala na rychlosti a každou chvíli uhýbala padajícím kamenům. Byli to oni. Spatřila je jakmile zabočila za roh. Lekla se, dech se jí zastavil a zorné pole se zamlžilo. Polovina společenstva byla na jiném obru a ta padala na toho prvního, kde byla ona a zbytek.

Rozběhla se, div nespadla z prudkého srázu. ,,Bilbo!" vykřikla vyděšeně a ignorujíc ostatní zahodila vak přímo k jejich nohou a klekla si ke kraji. Bilbo to neustál a teď visel nad propastí tak hlubokou, že nebylo vidět na zem pod nimi. ,,Vydrž Bilbo." zašeptala a snažila se něco vymyslet. Viděla, jak zalapal po dechu, sotva se udržel.

Chytila se kraje a než ji ostatní stačili zastavit, spustila se dolů. Jednu rukou se pustila a tou pomohla Bilbovi aby se dostal zpátky. Ona ale to štěstí neměla. Déšť přidal na síle a jí docházeli síly. Celý den běžela, aby je dohnala a obr byl stále neklidný. Dívala se pod sebe do propasti a pomalu se loučila se světem, se všemi které milovala a se vším na čem jí záleželo. Po tváři se jí kutáleli dvě zbloudilé slzy. Z posledních sil se snažila dostat nahoru, ale všechno úsilí bylo marné a ona se s výkřikem pustila a jen tak tak se stihla zachytit dalšího výčnělku a chodidly se podepřít o další výčnělek. Dívala se dolů a modlila se.

,,Iris!" vzhlédla, nad propastí se skláněl Fili s Kilim. ,,Musíš vyskočit, já tě chytnu." říkal Fili ale strach jí nutil pochybovat. ,,Věř mi." zaprosil a podívala se na ní skrze dlouhé, světlé vlasy kterému padaly do obličeje. ,,Věřím ti." zašeptala a když natáhl ruku, vyskočila a chytila se ho. Chytila se ho oběma a on jí také. S Kiliho pomocí ji vytáhl nahoru a objal ji. Někdo je odstrčil dál ke kraji.

,,Co vás to napadlo?! Copak vám váš život není tak cenný, že se vrháte do propasti?!" zvyšoval na ní Thorin hlas a ona se od něj odvrátila. ,,Bilbo a můj život jsou to nejdůležitější co mám. A kdybych si měla vybrat, vyberu si Bilba. Díky němu já žiju." řekla ledovým hlasem a nikdo ani nedutal. Ani Thorin nevěděl, co jí na to má říct.

,,Ti jsou ztracený." slyšela ho říkat. ,,Jen co vyběhli z domu." dodal a když se na ní podíval, zle se zamračila. Odvrátil se od ní k Balinovi a Dwalinovi. ,,Musíme najít nějaký úkryt." řekl všem a sám se vydat dál. Fili se nechápavě díval za svým strýcem, tisknouc jí k sobě a Kili byl před nimi, bráníc je před pádem dolů.