Long journey (CZ; Hobbit) √

• 12 •

Běželi dlouho a bez přestávky, než měli jistotu, že jsou v bezpečí a zastavili se. Byla udýchaná a unavená, ale musela najít Bilba, nikde nebyl. A právě proto byla i tak vystrašená.

"Kde je Bilbo?" strachovala se a začala se rozhlížet. "Kde je?" začali se ozývat i ostatní. "Kde jste ho viděli naposledy?" zeptal se jich zoufale Gandalf když kolem něj Iris proběhla výš a rozhlížela se kolem sebe. "Naposledy jsem ho viděl když se skryl před skřety." odpověděl jeden z trpaslíků. "Tak kde je?" zašeptala tak tiše, že by byla doufala, že ji nikdo neslyšel, ale každé trpasličí vycvičené ucho to zaslechlo.

"Utekl, domů." zavrčel Thorin a ona se k němu otočila. "Už je daleko." řekl a to na ní bylo moc. Došla rázně až k němu a zaklonila hlavu aby se mu podívala do očí.

"Neopovážejte se ho urážet." zavrčela a on od ní odstoupil. "Právě vy mi do toho nemáte co mluvit." bránil se, ale ne příliš úspěšně. A všichni je sledovali. "Právě že já bych měla, pokud dovolíte." odsekla. "To vy jste mi sliboval, že tu Bilbo bude. Zachránil se, ale co když ne na dlouho?" pokračovala. "On pro mě znamená všechno. Dal mi lásku, otce a zároveň i nejlepšího kamaráda. Staršího bratra. Ale hlavně mi dal domov." řekla. "Třeba právě teď sedí ve svém vyhřívaném křesle." odsekl stejně jako ona před chvílí. Už už se nadechovala že něco peprného odsekne, ale někdo ji předběhl.

"Ano. Chybí mi domov, ale to je to, co vy nemáte. Domov." uchechtl se dotyčný a když Iris zjistila kdo to je, málem se rozbrečela radostí. Rozběhla se a skočila Bilbovi do náruče. Sevřel ji ve své náruči, připraven ji vždy ochraňovat. "Já se bála." zašeptala. "Já vím, ale jsem tady." usmál se na ní mile a poté se otočil zpět k Thorinovi. "Ale nejen Iris, ale i já jsme tu proto, abychom vám pomohli získat ho zpět." řekl a ona se potěšeně usmála. "Společně." dodala a Bilbo přikývl. Trpaslíci začali jásat, krom Thorina. Ale... Zdálo se jí to, nebo se Thorinovi zaleskly v očích slzy? Muselo se jí to zdát...

"Jak jste se dostal zpět?" zajímal se Dwalin. Bilbo se ale jenom uchechtl a dal prsty do kapes. Možná, že se jí to opět jenom zdálo, ale přísahala by, že se mu v jedné ruce něco zlatě zalesklo. Podezdřívavě se mu podívala di tváře ale on se na ní jenom usmál. Když chtěla něco zašeptat. Tak, aby to slyšel jenom on, prvních pár slov jí přerušilo dlouhé vrčí vytí. Šli po nich vrci a s největší pravděpodobností i skřeti.

"Tomu teda říkám," "Z bláta do louže." přerušil Thorina Gandalf. "Rychle, poběžte!" popohnal je následovně a sám se rozběhl dolů. Musela si dávat velký pozor, kam šlapala. "Gandalfe! Jsme v pasti!" zakřičela když viděla, že dál vede jenom strmý sráz dolů. Gandalf usilovně přemýšlel. "Vylezte na stromy!" vykřikl a on sám na jeden vylezl. Ona a Bilbo se tam dostali s pomocí ostatních. Vyšplhali co nejvýš mohli a s hrůzou v očích a bijícím srdcem se dívali pod sebe, jak vrci vyvraceli stromy. Jí ale upoutal jenom jediný skřet. Azog Znesvětitel. Upřeně se dívala do jeho pomněnkově modrých očí a zapomněla, že má znovu přeskočit na další strom.

"Iris!" vykřikl Thorin a přitáhl si jí k sobě na větev. "Co blázníte?" podíval se na ní a chytil jí za ruku když měli znovu přeskočit. Znovu a naposledy. Jenom díky němu to dokázala. Nedokázala mu ale odpovědět. Stěží se držela na větvy a když ostatní házeli zapálené šišky po vrcích aby je odehnali, nezúčastnila se." Je fajn že je tam oheň, ale pomyslel někdo na to, jak se potom dostaneme dolů my?" nadhodila a povedlo se posadit se na větev. "Teda jestli to přežijeme." neodpustila si a podívala se na Thorina. "Nemějte strach." zašeptal. Díval se na Azoga. Ani si nevšimla, že už o něm věděl. Byla mimo, všimla si všeho ale ne toho, čeho by měla. Ovšem to, že se strom na kraji propasti vyvrátil a oni rázem vyseli nad obrovskou propastí postřehla a vyděšeně se dívala pod sebe.

"Thorine!" vykřiklo několik trpaslíků a upoutali tím pozornost na Krále pod horou. Bílí vlk ho od sebe odhodil a po jeho marných snahách ubránit se ho kousl a držel ho ve své obří tlamě plné ostrých zubů. Konečně ho pustil a dřív, než si stihla oddechnout k Thorinovi mířil další skřet s mečem v ruce. "To ne." zašeptala a s vypětím posledních sil co v sobě našla přeručkovala ke kmeni stromu a stoupla si. Vytáhla meč s pochvy a podívala se na Thorina a skřeta nad ním. S plným ignorováním ostatních trpaslíků jenž se jí snažili zastavit se rozběhla. Proběhla skulinkou mezi ohněm a na poslední chvíli zabodla skřetovi do hrudi svůj meč. Padla s ním na zem a ona ležela pod ním. Byl na ní celou svou vahou a ona neměla sílu na to, aby ho ze sebe sundala. Někdo jí ale pomohl a ten někdo byl Azog. Vyděšeně zalapala po dechu a snažila se vytáhnout meč ze ztuhlých svalů skřeta. Vytáhla ho a jen tak tak odrazila útok. Ten druhý už ale odrazit nestihla a cítila prudkou bolest v rameni, jak jí sekl a jí tam uvízl meč. Vykřikla bolestí a jen co meč zmizel z jejího ramene, vyskočila na nohy a otočila se k němu čelem. Byla odhozena a při pádu jí vypadl meč. Byla nahraná, vrk na ní stoupl jednou tlapou a ona cítila, jak byla jeho váha těžší a těžší. Každou chvíli do toho přidával víc své síly i váhy a ona stěží lapala po dechu.