Úterní podzimní odpoledne v Londýně bylo zkaženo náhlou bouřkou, která však pro občany velkoměsta nebyla překvapením. Už bylo delší dobu sucho a tak skoro každý očekával, že deště brzy opět přijdou.
Danielle ale patřila k lidem, kteří nebyli z cukru a tak se dnes ráno rozhodla, že deštník potřebovat nebude. Její rozhodnutí nebylo zrovna správné a tak jí během cesty ze školy potkala průtrž mračen a s ní i prudký hustý déšť.
Začalo lít jako z konve a Danielle si rychle svůj kožený batoh schovala pod dlouhý černý plátěný kabát, aby její sešity a poznámkové bloky nebyly promočené. Potřebovala se z nich učit. Přišlo to otravné zkouškové období, které ničí životy všem studentům na světě.
Byly to poslední zkoušky. Pak už je čekala jen maturita.
"Kruci" sykla Danielle, když omylem šlápla do velké kaluže a ucítila, jak její kotníkové ponožky v botě začaly vlhnout. Měla celou mokrou šlapku a její tělo po čtvrthodinové cestě začalo být promočené a promrzlé.
Déšť nebyl totiž jediným protivníkem. Přidal se k němu i ledový vítr. Počasí se opět začalo chovat jako klasický podzim. Pršelo tu přece jenom dvě stě dní v roce. Nepříjemné, ale bohužel naprostá londýnská klasika.
Danielle zrychlila krok, avšak trvalo by jí ještě dlouho, než by se dostala domů. Vedle chodníku zpomalilo auto a z něj vykoukla Louisova hlava.
"Campbellová, vlez mi do auta" zavolá na ní, aby si ho vůbec Danielle všimla.
Její hlava se jen záporně zatřepala a i přesto, jak promočená a zmrzlá byla - odmítla jeho drzou nabídku.
"Tak to raději skončím v příkopu" zavrčí brunetka.
"Pochybuju. Nedržkuj a nasedni." uchechtne se Louis.
"Kvůli sobě" dodá, když vidí, že Danielle se nerozhoduje jinak a pořád kráčí rovnoměrně po prázdné ulici.
"Potřebuješ mě" znovu vykřikne a zabočí, aby zastavil na rohu ulice. Nahne se více z okýnka, ale Daniellina reakce se pořád nemění.
"Ne. Já tě nepotřebuju." promluví na něj po dlouhé odmlce.
"Danielle, nedělej nedostupnou a nasedni" snaží se jí dál přesvědčit. Danielle došlo, že dřív nebo později stejně do toho auta vleze. Že Louis stejně dostane co chce, a tak přeběhla pod nejbližší stříšku, kde si sedla na schody.
Úplně tím odrovnala Louise, který jen naštvaně udeřil dlaní do volantu. Rozjel se pryč a tak si Danielle oddychla. Nečekala, že to tak rychle vzdá, ale bylo lepší, že tam nenastoupila. Na schodech, kam na ní déšť nemohl, si zkontrolovala obsah svého batůžku.
Naštěstí bylo všechno suché a tak si vytáhla mobil, kde viděla jeden zmeškaný hovor od Harryho, ale to jí momentálně nezajímalo a tak ho nechala na dně tašky a koukala na deštivou oblohu.
Z čekání na konec průtrže jí vyrušil zvuk běžícího člověka. Pohlédla odkud ten zvuk jde a spatřila promočeného Louise, jak za ní běží.
Louis zaparkoval o ulici níže, kde bylo bezplatné parkování a vydal se za ní s cílem, že jí do toho auta dostane.
"Myslela jsem, že ti za nic nestojím" řekne suše, když Louis dorazí k ní na dosah ruky. Usadí se vedle ní tak blízko, až se jejich ramena dotknou.
"Tak to jsem možná trošku lhal" zakření se Louis. Uplynul už nějaký ten den, kdy si poslali jejich poslední zprávu. Louis hledal záminky, jak s ní opět komunikovat, a tak mu nakonec déšť přišel docela vhod.
"A jen tak mimochodem - dost chabej vtip to s tím mým ptákem. On stojí pořád." dodá, což Danielle rozesměje, ačkoliv se zasmát nechtěla.
"Pecka, moje perverzní vtipy bodují" vyjekne Louis a zadívá se na ní svýma modrýma očima.
"Nekoukej tak na mě" prstem šťouchne Louise do čelisti, aby od ní odvrátil hlavu.
"Jak na tebe koukám?" zeptá se Louis.
"Tak, že se nic nestalo"
