DANIELLIN POHLED:
"To víš, že seš moje holka" zazubí se Louis a přetočí se na stranu. Kouká se mi do očí a pociťuji, jak endorfiny zaplavují moje tělo. Byla jsem plná hormonů štěstí.
"Neměla bych s tím souhlasit?" pozvednu obočí. Nenechám na sobě znát svoje pocity. Pořád se mi v hlavě přehrává to, jak mě nechal ten večer čekat.
Ale možná, možná je tady dost dobrej důvod. Možná bych mu mohla věřit.
"Tím sexem si řekla ano" dá mi rychlou pusu a dá se do sedu. Já ještě lenivě ležím a zavírám oči. Jsem pekelně unavená. Ucítila jsem Louisovi prsty, jak mě hladí po tváři. Uculím se, ale oči nechávám zavřené.
V mé mysli se objevují Louisovi modré oči. I v polospánku se v jeho studánkách topím. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, vůbec mi nevadí, že se topím.
Po chvilce se objevil důvod, který mě vymrštil do sedu. Zvuk otevření vchodových dveří a ječení malého dítěte.
"Naši jsou tady" usměje se Louis a podá mi zelenou mikinu, kterou jsem na sobě měla předtím. Nakonec se zvednu a najdu si veškeré oblečení. Pokud bude Louis chtít, abych šla před jeho rodinu v tomhle, tak se propadnu do země.
Sice je dobrá a dokonce i pravdivá výmluva to, že prudce prší, ale i tak. Jestli jeho rodiče nepoznají, že jsem před chvilkou ještě vzdychala jméno jejich syna, tak si budu tleskat.
V kalhotkách dojdu k topení, kde zjistím, že moje kalhoty nejsou zase až tak mokré. Rozhodnu se pro ně a nasoukám se do nich. Sice jsou nějaký užší než předtím, ale pořád lepší, než abych šla dolů v obřích teplácích.
"Proč mlčíš?" ozve se u mého ucha šepot mýho kluka.
Mýho kluka - to zní tak strašně hezky.
"Asi budu muset dolů v tvé mikině" řeknu jedno z témat mých myšlenek.
"A to vadí?" obmotá ruce kolem mýho pasu a hlavu složí na mé rameno. Tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěla.
"Ano?" zazubím se a pohladím ho po zádech.
"Půjdeme?" Zeptá se a já záporně zavrtím hlavou. Rychle přeskočím k zrcadlu, kde začnu svoje vlasy dávat do pořádku. Prohrabávám si je. Mé jindy rovné vlasy jsou teď od deště a Louise zvlněné. Vypadá to docela hezky.
"Teď už půjdeme?" Zakňučí Louis za mnou.
"A musíme jít dolů?" Kousnu se do rtu.
"Danielle" začne se smát.
"Ale-" chci něco namítnout, ale jsem přerušena jeho polibkem.
Jeho rty se příjemně nalepí na ty mé a já začnu pohybovat i svými rty. Líbí se mi, jak sobě naše ústa pasují.
Z dolního patra se znovu ozvou hlasy a zvuky, což nás odtrhne od sebe. Slyším ženské volání Louisova jména.
"Jdeme?" nadzvedne obočí.
"Jo" protočím očima. Nedobrovolně se nechávám táhnout z Louisova pokoje. Vážně se mi do seznamování s jeho rodiči nechce. Scházíme dolů po schodech.
"Louisi, tvůj otec je tady, je před domem, tak běž za ním" uslyším ženský hlas.
"Doprdele" šeptne.
"Děje se něco?" zeptám se starostlivě. Jeho dlaň, která je uvízlá v té mé se začne třepat. Co se děje sakra?
"Jsi v pohodě?" Zeptám se znovu s pohledem na jeho ruce.
"Jo jasně. Jdi za mamkou. Můj otčím tě zná" změní naprosto téma a nahodí úsměv. Zdá se, že je falešný.
"Ale kvůli jaké okolnosti" protočím oči kvůli vzpomínce. Byla jsem v jeho kanceláři. Já, Harry a Louis. Louis s Harrym se bili. Bili se spolu a jeden z důvodů jsem byla já.
Louis mi dá pusu na čelo a odchází vchodovými dveřmi. Já procházím předsíni až do kuchyně.
Po chvilce přemýšlení dospěji k názoru, že bude lepší zůstat tady a počkat na Louise. Přece nemůžete nakráčet do něčí kuchyně a říct jako největší frajer něco ve stylu - jsem už pět minut přítelkyně vašeho syna.
Tohle přece nejde.
A tak stojím v chodbě s úmyslem počkat na Louise, který řešil se svým biologickým otcem svoje věci už nějakou tu chvíli. Napadlo mě se tam podívat, ale to by byl další rodič, kterého bych poznala a osobně si myslím, že ti dva v kuchyni, co mě dnes čekají ještě bohatě stačí.
Z přemýšlení mě vytrhne otevření dveří, za kterýma se schovávám. Podívám se na osobu, jenž mě teď nutí čelit trapné chvíli, ale nikoho neuvidím.
Až když přesunu oči dolů tak uvidím malé zrzavé dítě. Och - Louis má mladšího bráchu.
"Kdo jsi?" zamračilo se, čímž mi to nejspíš tříleté dítě vzalo veškerou řeč z těla.
Stála jsem v cizím domě, v cizí chodbě a pro to dítě jsem byla cizí člověk. Já prostě umím udělat první dojem správně. Doopravdy.
"Bože, ty musíš být Danielle" ozve se holčičí hlas. Pozvednu oči a uvidím světlovlasou dívku. Vypadala o něco mladší než já. Mohla mít asi patnáct. Její rysy v obličeji byli přímo totožné s Louisovými.
Což se o malém zrzounovi u mých nohou říci nedalo.
Neschopná rozumného slova jsem zůstala stát jako kůl v plotě. Za světlovláskou se najednou objevil ředitel a žena okolo pětatřicátého roku. No jasně - víc trapnější seznámení s rodiči být nemohlo. Já jsem doopravdy expert.
"Jaká Danielle?" zeptá se žena - co si budu nalhávat - zeptá se Louisova mamka Louisové sestry. Louisova máma byla tmavovlasá kráska s velkým úsměvem na tváři. Já teď vypadám asi jako pytel od brambor, zatímco Louisova rodina je docela hezky oháknutá ve značkovým oblečení.
"Ta holka, o které Louis mluví" protočí oči blondýnka nad absurditou otázky její matky. V rodině se evidentně o mě mluví. To je fakt paráda.
"No jasně, to je ta, za kterou vylezl oknem, že?" rozesměje se Louisova mamka.
"Taky vás ráda poznávám" rozhodnu se rozpačitě usmát a mávnout, což všechny rozesměje a Louisova mamka ke mně přejde blíže.
"Kde je naše vychování, ježiškote, jsem Sally, Louisova mamka" představí se a podá mi ruku. Já jen s úsměvem kývnu.
"Tohle je Lucas" ukáže na malého zrzavého kudrnáče.
"A tohle Love" ukáže na Louisovu sestru.
"A s mým manželem se nejspíš znáš" kývne na ředitele.
"Dobrej, pane řediteli" mávnu a on se zasměje. Nikdy jsem ho neviděla se smát. Páni - třeba budu mít stejnou protekci jako Louis. Od teď bych mohla rozbíjet okna a vyhnout se vyloučení.
"Ráda tě konečně poznávám, Louis mi zakázal s tebou mluvit na chodbě ve škole" zasměje se Love.
"Máš skvělý jméno, víš to?" zasměji se. Začneme tak nějak klábosit. Louisova sestra a mamka se mě začaly vyptávat a ředitel vybaloval nákupní tašky.
Malý Ed Sheeran létal po kuchyni jako letadlo a jednou do mě píchl prstem. Uplně jsem zapomněla na to, že vlastně Louis existuje, dokud se neobjevil mezi dveřmi.
Nejhorší však na tom bylo, že Louis odcházel s perfektním obličejem, ale teď se vrátil s roztrhnutým rtem a tvořícím se monoklem pod okem.
V tu chvíli mi došlo, že všechny ty modřiny, co Louis měl nebyly od rvaček. Louisův otec ho mlátí.
•••
○Vždycky mám nějakou otázku, ale dnes vám chci napsat něco svýho.
• Lidi, buďte hodní.
Zbytečně se neotálejte nenávistí, protože se to ve vás dusí. Nad lidmi radši mávněte rukou, ale neprobouzejte v sobě nenávist jen tak. Mějte se rádi. Mějte rádi lidi kolem sebe. Mějte rádi lidi, ke kterým i ostatní vzhlíží. Buďte rádi za vztahy, které ostatní mají.
Oslavujte lásku a neřešte cizí záležitosti. Nepleťte se do cizích problémů.
Pomáhejte a milujte. Prosím.
Váš život může být hezčí i s láskou kolem vás !
