"Přál bych si, aby se to nestalo" řekne Louis a pohlédne znovu stejným způsobem na hnědovlasou Danielle. Své modré oči přesune na její tělo, které by rozhodně potřebovalo osušit.
"Stálo ti to aspoň za to, Louisi?" povzdychne Danielle, což Louise zmate.
"Co mi za co stálo?" zeptá se nechápavě.
"Tady tohle šaškování. Psát mi přes dva měsíce, donutit mě ti věřit a pak mě takhle podrazit. Vyhrál si aspoň nějakou sázku?" pohlédne na něj tentokrát i Danielle. Koukají si vzájemně do očí. Ani jeden z nich neměl úsměv, který tu byl vždycky, když se na sebe podívali. Nebyl tu ani nejmenší náznak úšklebku.
Nemohli se na sebe smát.
Louis Danielle zklamal a tím zklamal i sám sebe. I přes to, že věděl, že i kdyby se celý večer odehrál znovu - nemohl by nic udělat. Nebyl tu žádný chybný krok.
Danielle i přes to, jak moc jí bylo líto, že tohle udělal, byla do Louise pořád zakoukaná. Chtěla znovu přitisknout jejich rty k sobě. Chtěla vrátit jejich laškovní zprávy zpět. Chtěla si z něj dělat nadále srandu a chtěla ho zase poučovat.
Ale nebylo to tak jednoduché.
"Víš, kdybys věděla, proč jsem nemohl přijít, tak bys o tomhle takhle nepřemýšlela." vstane Louis a opráší si instinktivně kalhoty.
"Hodím tě domů, bereš?" zeptá se jí a ignoruje nutkání jí říct, co se doopravdy ten den odehrálo.
Louis si nebyl jistý, jestli je dost silný, aby o tom tématu mluvil. Věděl, že by mu Danielle nejspíš odpustila, ale nevěděl, zda mu za to stojí ta bolest.
Pořádně se sám ještě s událostí nesrovnal a tak o tom nedokázal nic říct. I když to chtěl Danielle říct. Věděl, že ji tou mlčenlivostí ztrácí.
"Promiň, ale už ti nevěřím" zavrtí hlavou Danielle.
"A ty evidentně nevěříš mně, protože teď si mi to mohl klidně říct. Nemám kam utéct. Jenže sis to ještě nerozmyslel, že?" dodá.
"Co bych si měl rozmýšlet?" protočí oči nad absurdností celé situace. Ona nic neví, přitom se chová, jako by to celé byla jeho chyba.
Dokonce opomíná fakt, že Louis teď moc často nechodil do školy. Je slepá vůči němu.
A to je přesně to, co Louisovi vadí.
"Rozmýšlet perfektní historku plnou lží, cos ten večer dělal důležitějšího." rozhodí rukami naštvaně a také si stoupne.
Oba stojí v dešti a neuhýbají očima. Očním kontaktem se doslova vraždí.
"Já jsem ti nikdy nelhal, Danielle. Já nikdy nelžu." sklopí pohled.
"Lhal jsem poprvé v životě, když jsem vzal tu bitku na sebe. Neumím lhát a nedělám to."
Zavanulo ticho. Déšťové kapky byly jediné zvuky. Jejich zrychlené dechy z hádky ustaly.
"Proč prostě neodejdeš a nenecháš mě tu?" zeptala se po chvíli Danielle.
"Jestli to je to, co chceš, tak já tě v tom dešti nechám." pokrčí rameny Louis. Už neměl sílu. Pomalu ale jistě to vzdával.
"Chci." odpověděla rozhodně a podívala se směrem ke svému batohu, který pořád ležel na schodku v relativním suchu.
"Taky neumíš lhát"
